Tak dost! zařvala a z koutku úst jí tekly sliny

"No to je jednoduchý, tak se prostě přesvědčíme" hřímala jsem nad sklénkou Merlota a stála si za svým. "Nikdo , a to já ti tady říkám, nikdo nestojí o dojímavý sračky!!!Ani před vánocema, před těma nejmíň!"

"Ne, to si nemyslím, já si prostě myslím, že člověk je naprogramovanej tak, že si prostě pobrečí. Nějak se mu přezkupěj hodnoty a najednou jsou ze všech lidumilové, co se chtějí nechat dojímat".

"Nechtějí"

"Chtějí"

"Nechtějí, říkám ti, nechtějí, lidi se prostě rádi smějou. Lidi si chtějí odpočinout, mají toho všeho dost, však se podívej, kdo četl Sofiinu volbu před vánocema? Karel. A ten je v blázinci!"

"Ježiš ale to nemůžeš rovnat se Sofiinou volbou, já myslím ty prvoúčelový plačky, to dojetí...chápeš...děti vopuštěný, babičky roztřesený, zvířátka hladový....dav si to žádá!"

"Nežádá"

"Žádá"

"Dobrý, tak vo co?"

"Kastl Merlota"

"Dobrý, ale pořádnýho....."

Plán byl hotov, dosedla jsem k počítači a z jeho útrob vylovila ty největší plačky, které jsem byla schopna najít. Bylo jich sedm.

Sedm jako smrtelných hříchů.

Sedm jako trpaslíků.

Sedm jako krkavců, dnů v týdnu, pohlavních styků za posledního půl roku, sedm jako korun na mém účtu, sedm jako symbol.

Třetí vycházel dvacátéhoprvého prosince.

Ráno dvacátéhoprvého prosince jsem předala piškotka babičce Ilo a vydala se na krátkou návštěvu zubaře s myšlenkou, že poté nakoupím vánoční dárky a radostně se kolem jedenácté vrátím k rodině.

Když jsem v deset hodin opouštěla zubní ordinaci, byla jsem o 950,--Kč lehčí, můj pohled byl lehce zastřen a levý koutek anesteticky povislý. Pouštět se do nákupu dárků vzhledem ke zbylým 256,80 Kč v kapse nemělo smysl a proto jsem se rozhodla podpořit své zdraví a navštívit ještě svého obvodního lékaře, ke kterému jsem se měla dostavit na kontrolu již někdy minulý týden.

V deset patnáct jsem dorazila do čekárny a zaujala svou druhou pozici ve frontě na lékaře. V devět čtyřicet pět, kdy už byla čekárna zaplněna poměrně slušně, vyšla ven sestra a nalepila na dveře cedulku, že dnes je ordinace pouze do 10:00.

Nevadí, řekla jsem si. Jsem druhá na řadě.

V 10:15 šla na řadu první.

V 10:20 šla na řadu třetí, protože šla na očkování.

V 10:30 šla na řadu čtvrtá, protože jen nesla lékaři papír od nějakého jiného lékaře.

V 10:40 jsem dostala hysterický záchvat a vzhledem k údernosti kopů a ran byla vpuštěna do ordinace.

V 10:50 jsem z ordinace vyšla, pohled ještě vyhaslejší, koutek ještě povislejší, v ruce doporučující přípisy na ORL a plicní rentgen.

V 11:20 jsem vycházela z ORL s plnou rukou receptů. Kdybych šla ještě na plicní, mohu rovnou i na psychiatrii, tak jsem zvolila menší zlo hrozící smrti.

V 11:45 jsem zaplatila v lékárně doplatek 255,--Kč.

Ve 12:00 jsem usedla k počítači a ve snaze uklidnit se, pátrala po jakémsi rozptýlení. Narazila jsem na první plačku, druhou, tudle přání, tam zase plačka. Hrůza.

"A dost!" zahlaholila jsem a můj přesvědčivý výraz kalila jen slina vytékající z povislého koutku.

"Tak co? Co na to říkáš? Blbý, ne? "

"No nic moc"

"Už kupuješ kastl?"

"Hele, co když je to tím, že jsou to sračka články."

"Pche!"

Myslím, že mi nikdo nadávat nebude, že ty zbylé čtyři uplakané články už nevyjdou:-).

Blbé na tom je, že mám pořád zápal plic a teď navíc poslintanou klávesnici. Dobré na tom je, že jsem obdržela jakési prášky s efedrínem a zářím jako lampion. Dobré také je, že mám pro celou rodinu pod stromek láhev Merlota, babička dostane dvě a piškot špunt. Také je dobré, že nemusím ani do dalšího roku pozměňovat skutečnosti, že mám zkrátka vždycky pravdu.

Kýho Víta, na mlácení mohou být klidně i tři

Dnes v Britských listech uveřejnil Josef Vít úvahu nad samovinnou situací týraných žen . Úvaha je břitká, jasná, přesná, nekompromisní. Ve světě, kde je všechno jak má být, ve světě, kde neexistují závislosti, vášně, slabost....v autorově světě spořádané a řádné výchovy je tato úvaha jistě na místě a vyjadřuje jeho názor, určitě správný z hlediska toho, co by mělo být samozřejmé.

Těsně před přečtením tohoto článku jsem se procházela po bloguje a okem narazila na výpotek, hovořící o kdesi "díky bohu na anorexii zemřelé modelce ...co s ní, když je blbá, ne?". K tomuto článku bohužel nemám link, pokusím se to dodatečně najít.

I tato úvaha je pro svého autora nepochybně logická a správná, odvolávající se na svobodnou vůli a zdravý rozum každého z nás.

Je stejně správná a logická, jako pohoršování se mých rodičů nad tím, že se feťákům vyměňují jehly. Stejně správná jako ranní rozcvička v dvacetistupňovém mrazu.

Nechci se rovnat autoru píšícímu do Britských listů a respektuji jeho názor a naprosto se ztotožňuji s tím, že kdo mlátí nebo jinak usurpuje slabší je absolutní chudák. Gratuluji mu k dobře vychované dceři a jen na okraj – ten zmiňovaný televizní seriál bude nepochybně pojišťovna štěstí – blbost autorem uváděné pasáže zvedla od počítače i mého muže, který si jinak zacpává všechny vjemové otvory.

Ale.....

Také jsem dobře vychovaná. Také o sobě mohu hrdě říci, že jsem silná žena, která vždy prohlašovala, že TO by udělal jednou a odešel by v trenýrkách.......ovšem až do doby, než se mi oční bulvy vtlačily k něčemu podobnému blíž, než bylo zdrávo. A můžete mi věřit, že dnes bych to ani nezašeptala. Poučila jsem se. Jediné, co vím jistě je, že nikdy nevím........

Pánové nesuďte, co neznáte. Nevynášejte rychlé a jednoznačné soudy o něčem, co jste nezažili na vlastní kůži. Nepodceňujte sílu lidské slabosti.

Často to, co zvenčí vypadá jednoznačné a jednoduše řešitelné, zdaleka pro zainteresovanou osobu takové není. Nejsme totiž perfektní stroje provádějící vždy to nejlepší a nejlogičtější. Jsme slabí, tápající a hledající tvorové toužící po lásce a po štěstí, ke kterým míříme často velmi trnitými a bahnem zanesenými cestami, často sebedestruktivně a pro okolí nepřijatelně.

Jsme se schopni zničit cestou k Chiméře. Ať je tou naší Chimérou "dokonalý vztah-přece mě miluje!!!" s nenapravitelným násilníkem nebo vysněná absolutní štíhlost.

Lidé podléhající Chimérám, nepotřebují naše pevné a zdravé názory. Nepotřebují naše odsouzení. Pokud od nás vůbec něco potřebují, pak je to naše pomoc. Ale to poznáme až ve chvíli, kdy jde o někoho nám velmi blízkého nebo o nás samotné.

*

Tak se moudří pánové nehněvejte, že se jako žena zmítaná a smetená mnoha neduhy tohoto světa a jako žena přesvědčená, že láska dělá z lidí magory, obracím proti Vašim čistým štítům. I dobře vychované holky mívají občas nezdravou slabost pro špatné kluky. Nebo pro zakázané látky. Nebo pro týrání se hladem. A pokud jste neusnuli, mám na závěr ještě půlnoční koutek Gellnerovy poezie.....aby bylo už definitivně jasno :-), s kým máte tu čest.......

Vím, že jednou ke mně vkročí
cosi tiše za šera.
Vítězně se zadívá v mé oči
chiméra.

Vytuším jí po bok sedna,
že se snášet začíná
z beder otců snaha bezvýsledná
na syna.

Blondýnin uplakaný týden

Nedělní ráno

Dupeho fotka až příliš připomíná místo, kde jsi zemřel...


Vojtěch sešlápl plynový pedál. .......


Stěrače pomalu olizovaly ze skel podzimní pláč a světlo reflektorů se zakusovalo do ranní mlhy.


Zapálil si cigaretu, vyměnil kazetu v přehrávači a promnul si oči. Chtělo se mu strašně spát, ale musel se vrátit. A musel to udělat hned. Vždycky byl horká hlava. Nejdřív střílel a pak mířil.

Teď ale chce být s ní. Ví, že mu odpustí. Ví, že ho miluje. Možná právě kvůli tomu, že to ví na ni včera tolik křičel. Co čekala, proboha? Že bude rád? Má přece spoustu plánů, nechce se ještě vázat…..nakonec kdo ví, s kým to má…..co si myslí, že mezi nimi je?


Vztah? Ne.


Vztah to pro něj začne být, až bude sedět v pátek večer u televize, poslouchat její vzlyky a nebude mu to vadit. To bude vztah. To, že se spolu občas vyspí a zajdou na večeři přece nemůže nikdo považovat za start pro šťastnou rodinku.


„Zdechni parchante…“ křičela za ním, když běžel po schodech.Rozzuřený sedl do auta u ujížděl kamsi. Když mu asi po dvacáté volala, vztekle praštil mobilem o zem. Někdy kolem půlnoci zaparkoval. Dýchal listopadovou noc, sledoval stíny tančící mezi ojíněnými stromy a snažil se myslet na sebe. Na svoje plány.

Vztek pomalu ustupoval a místo „já“ se mu vkrádala do myšlenek „ona“. Snažil se vybavit si její smích a ucítil hrozný strach , že ho už neuslyší. Najednou věděl, že se o ni bojí víc než o sebe. Věděl to tak jistě, jako nic na světě. A stejně tak věděl, že ji chce.

Chce je oba.

Sedl si do auta a snažil se na chvíli usnout. Začalo svítat. Otevřel oči a usmál se. Už dlouho neviděl svítání.

Vrátí se k ní a slíbá všechna slova, která na ni včera křičel. Zůstane s ní. S ní a s tím maličkým. Těžko říct, jestli bude dobrý táta…………………………….

Vojtěch sešlápl plynový pedál. Stěrače pomalu olizovaly ze skel podzimní pláč a světlo reflektorů se zakusovalo do ranní mlhy, která za obzorem ukrývala konec.

Smrt vyrušila tiché ráno.

Zvuk brzd, tříštění skla a rány narušil klid černých ptáků, kteří se rozzlobeně vznesli nad stromy.

Smrt nespěchala. Nechala Vojtěcha bojovat. Nechala ho vyslovit poprvé „miluju tě“ a nechala ho litovat, že jí to nikdy neřekl. Nechala ho přemýšlet o barvě očí jeho syna. Nechala ho přemýšlet o tom, jak moc ublížil a co všechno by udělal jinak, kdyby…...

Za pár desítek minut se Smrt začala nudit. Znala dobře tu zoufalou touhu žít a povědět nevyřčené. I proto věděla, že není tím nejsmutnějším na tomhle příběhu………

*

(Děkuji Dupemu za souhlas s uveřejněním a použitím jeho fotografie, který mi dal 20.2.2004:-), a který považuji stále za aktuální...)

Zima za nehty

Nechtěla jsem se letos nechat unést. Nechtěla jsem slzet nad tklivými příběhy chudých afrických dětí a opuštěných babiček a nechtěla jsem snivě hledět na všechna ta světla v oknech a rozhodně jsem o tom nechtěla psát.

Moje myška potichounku spí, ruce ještě od lepidla, spojujícího kroužky vánočního řetězu, pusinku špinavou od mlsání zlámaného vánočního cukroví, je sladký a milý a nevinný a já ať chci nebo ne, přistihuji se při broukání vánočních písniček a při zasněném pohledu na četné svíce, lahodící místnosti teplým blikotavým světlem.

Pokoušela jsem se vyhnat to přicházející smíření bloumáním po zákrutech internetu, občas našla něco pro zasmání a občas pro pláč....(ne Lojzo, ten odkaz nebyl míněn nijak sarkasticky, rozhodně nechci snižovat hodnotu důležitosti výherců reality šou, právě naopak a je mi líto, opravdu a skutečně líto, že hledáš v tom co píšu skrytý význam, protože jsem průzračná jako studánka za měsíční noci a neschopná jinotajů a čehokoliv mezi řádky...).

Pokoušela jsem se nenechat se ovládnout tichou nocí a vidinou rozzářených piškotkových očí a pokoušela jsem se ubránit dojetí, které to s sebou přináší.

Nejde to.

Nechci.

Piškotek celý od mouky vyrábí už třetí den krásné komety,a náš stromek bude nelesklý a netřpytivý, plný papírových řetězů a jablek na provázku.

Už mě to dostalo.

Stromy kolem silnice byly dnes ráno bílé a zářící a mlhou probleskovaly odlesky studeného zubatého zimního slunce. Piškot za mnou ječel "Jédíťků páňáctů, budu lolíbati" a bedna krmení, co jsme ji vezli do lesa na kopec se v každé zatáčce převrátila.

Pak jsme zdobili smrk, co nebyl větší než moje dvouleté štěstí a les se zaléval poledním sluncem. Rohlíky a jablka navěšená na stromku jako obětina bůžku koček, který nenechal umřít malou kočku Kuličku. Lůj jako poděkování za to, že nám štěstí neodlétlo s prožitou bolestí.

Pokud mohu letos za něco poděkovat, pak to je pochopení podstaty slova pokora. A pokud mohu někomu letos poděkovat, pak svému muži, že mě má asi opravdu rád, i když nejsem dokonalá. A sobě, že jsem si dokázala v životě najít něco, co mi dělá skutečnou radost a že jsem si konečně odpustila, že nejsem dokonalá.

Tereziny trampoty - 7 část

Můj mozek se pokusil vyvinout jakousi aktivitu. Honza už bude doma. Děti jsou v bezpečí, drak nepřiletí. Přiletí jen Kateřina na koštěti. Jak přiletěla, tak odletí. A jestli je na světě nějaká spravedlivost, tak jí podtlakem ve výškách prasknou silikony

„Potí se mi ruce a jak točím skleničkou ze strany na stranu, zůstává na ní divná mastná skvrna. Snažím se soustředit pohled na ty podivné vydechlé obrazce na tapetách přede mnou a nezírat lačně na jeho oči, hnědé jako tabulka zapovězené lahodné milované sladké svůdné čokolády...............

„ Dáte si ještě jednu paní?" hlas nechutně hubené servírky mě vytrhl z příjemných zakázaných opulentních úvah. Váhám. Alkohol jsem už pár let nepila a třetí sklenička by ve mně mohla vzbudit špatně ovládnutelné hovězí pudy.

„Jasně" vyhrkla jsem hned, když jsem si uvědomila význam slova „pudy". Začala jsem ho převalovat na jazyku a chutnalo stejně, jako čokoláda. Bylo zapovězené, sladké, lahodné a svůdné.....

Podívala jsem se na něj. Už pár hodin jsem se snažila vnímat co říká, ale nějak mi to pořád splývalo ve slovo čokoláda. Pořád mluvil. Před chvílí jsem zaslechla něco jako „...moje žena mi nerozumí...", ale to otisk významu té věty nezůstal moc hluboko. Hýbal rty. Růžovými rty, které kdysi chutnaly jako čokoláda.

Nikdy bych si nemyslela, že motat jazyk se může člověku i při myšlení. Je čas se rozhodnout. Zatím jsem ustála hodnou slušňačku, co naslouchá dávnému příteli. Jestli tohle dopiju, pomoz mi všichni svatí.

Rozhodla jsem se a pevně uchopila skleničku. Rychle jsem se napila. Obří doušek dal nehoráznou zvučnost slovům „...žádná nebyla jako ty...". Při dvou dětech a všudypřítomné „královně matce" mě naštve málo co. Málo co kromě blbých ponižujících laciných nedůvěryhodných tuctových lichotek, urážejících samou podstatu mého inteligentního, i když momentálně poněkud destabilizovaného ženství.

Zlatavý alkohol s divným jménem vlétl při mé snaze ohradit se proti těmto způsobům nehodným nás obou přesně do středu dýchací trubice.

Dusím se kašlem ve snaze nevyloučit ze svého těla již zabydlenou whisky a moje záchvaty pomalu přecházejí do smíchu. A najedno je mi jedno, že vypadám jako blázen. Je mi jedno, že mám na hlavě vražedné tupé, že se mi smíchem třese břicho kypící z kalhot i to, že mi tuk pod bradou vytváří pěkný ochranný vak. Je mi to jedno. Je mi jedno, že se celá hospoda otáčí a je mi úplně jedno, co si ten namyšlený panák naproti mně, se kterým jsem ještě před několika hodinami chtěla uletět na Mars, myslí.

Jako by mi mozek vystřízlivěl. Jako by se mi najednou rozsvítilo. Dívala jsem se na něj a viděla svého muže, který v pečlivě vyžehleném obleku a ležérní kravatě právě říká na naší květované sedačce mé příšerné spolužačce Kateřině „moje žena mi nerozumí".

Bylo to směšné. Ale ne tak, jako dřív. Nebylo to přesvědčování sebe sama, že o nic nejde, ani snaha přehodit výhybku z trpkosti na nadhled.. Prostě to bylo opravdu směšné.

Takhle jsem se nezasmála snad sto let. Plácala jsem se do kolen a nemohla přestat. Tím strašlivým hýkáním jako by ze mě vyprchávaly dlouhé dny plné trpkého čekání na krásného úspěšného manžela, noci strávené o samotě u dětských postýlek a tupá prázdnota, pomalu a jistě opanující mé prostorově výrazné tělo.

Pomalu jsem se zvedla z křesla.

„Zaplatíš to, viď? Podivuhodně svižným krokem vyšla před hospodu.

Byla jsem opilá. Opilá a svobodná.

Nedokázala jsem si ten pocit vysvětlil. Bylo to, jako když ohýbáte pružné dřevo tak dlouho, že už o možnosti jeho prasknutí ani neuvažujete. A ono si pak v té nejnemožnější chvíli rupne a vystřelí vám oko. A vy už ho neslepíte.

Vzduch voní jinak než před pár hodinami. Já voním jinak. Trošku po whisky a hodně něčím, co nedokážu popsat. Nemám potřebu plížit se podél zdí ani být neviditelná. Chce se mi ječet na všechny ty roky.

Rozhlížím se kolem sebe, zhluboka dýchám noční tmu a můj bojový pokřik se rozléhá parkem jako vítězné ječení hunských hord chystajících se vyplenit kvetoucí a šťastně vypadající město.

Evino jablko

Kdysi dávno jsem slíbila dát k lepšímu několik historek z minula, týkajících se seznamování s cizími muži. Přes internet. Za účelem nejrůznějším. Velká škoda je, že jsem neměla šanci psát ty akutní skutečnosti již v době jejich vzniku, neboť s patnáctiletým zpožděním jistě opomenu mnohá úžasná fakta, což je na jedné straně škoda, ovšem zase ty historky, které mi v paměti po tak dlouhou dobu utkvěly, jsou nepochybně nezapomenutelné.

Kdyby se mě někdo zeptal, na jednoho si vzpomenu hned. Šlechtitel.......

Šlechtitel jablek.

Šlechtitel tělem i duší.
______________

"Já mám čaj. Dáš si čaj?" zašeptal uprostřed hlučné restaurace.

"Kafe" zařvala jsem " a dvě mlíka".

Šlechtitel se zajíkavě ohlédl za sebe a svraštil obočí.

Asi bych neměla řvát, řekla jsem si a zapálila cigaretu.

"Kouříš?" Ta otázka se mi zdála poměrně zbytečná, vzhledem ke skutečnosti, že mi z plic právě táhlo asi kilo dehtu.

"Piješ?" zeptala jsem se na oplátku a jemným pousmáním docenila jako jediný u stolu svůj smysl pro humor.

"Čaj" odvětil on. Tak bujnou konverzaci jsem nečekala!

"Hmmmm" na to já.

"Hmmmmm" na to on.

"A co děláš? Tedy když nepiješ čaj..." jakýkoliv můj pokus o vtip narazil na svraštělé obočí.

"Dělám do jablek" zašeptal a rozhlédl se kolem sebe.

"Ják jako do jablek? Pěstuješ? Trháš? Prodáváš???"

Nervózně si poposedl na židli, přiložil ruku na ústa a zašeptal ještě tišeji "neměl bych o tom mluvit".

To mě rozrajcovalo. Tajemný chlapy miluju!!!

"Co děláš s jabkama? Řekni!!!!!!" zařvala jsem přes půl hospody a Šlechtitel se málem zhroutil ze židle.

"Nekřič prosím tě!!!! To není legrace!!!"

"Nebudu křičet, ale musíš mi říct, co s těma jabkama děláš!" Vydírání je můj majstrštyk.

"Šlechchchchchchcchch" přirdoušeně vyrazil Šlechtitel s oběma rukama na ústech.

" A na to se napijeme!!!" Zařvala jsem zase a přes jeho odpor objednala dvakrát Jelzin jabko. (Fakt mám smysl pro humor)

"To sou jabka, to musíš..." nutila jsem toho chudáka do druhého, třetího a čtvrtého panáka. Udělala jsem dobře. Ať si kdo chce co chce říká, alkohol zkrátka bourá komunikační bariery a lidi co jedou v čaji si v životě tak nepokecají.

Šlechtitel zrůžověl, přestal se vrtět a ohlížet a rozpovídal se.

Po dvou hodinách rozebírání šukání žlutejch jablek s červenejma jsem měla hlavu jak vodní meloun. Šlechtitel začal střízlivět a zase nervózně poposedal na židli.

"Já...víš...já bydlím s maminkou....ale ty....ty seš vopravdu fajn holka.....tobě já to řeknu!!!"ˇ

Teď jsem začala nervózně poposedávat já. Vzhledem k tomu, že za tři hodiny schůzky jsem pronesla dohromady asi 15 slov a už jsem fajn holka, čekala jsem po úsměvu nějaké vyznání.

"Já.....já....já nevím, jestli ti to ale můžu říct.....no....já jsem....vůbec nevím, co na to řekneš, je to vážně bomba.........vyšlechtil jsem právě ........novou odrůdu!"

Tiše jsem zírala.

Byla to vážně bomba.

Nedokázala jsem tu informaci zpracovat.

"A na to se napijeme" zašeptala jsem a objednala si fernet.

Šlechtitel nejistě těkal očima. "Neřekneš to nikomu, viď? To.....já ti to neměl říkat! Nesmíš to nikomu říct!!!"

"Ještě nevím" řekla jsem tvrdě a kopla do sebe fernet. "Možná mě budeš muset zabít!"

Šlechtitel neměl zjevně smysl pro nadsázku. Jeho oči se viditelně zúžily a ta myšlenka mu naprosto zřetelně začala vrtat v hlavě. "Doprovodím tě domů, chceš?" zeptal se velmi divným tónem.

Začala jsem se bát. Spěšně jsem se rozloučila a jsa střízlivější než on, rychle vyběhla z kavárny.

Pak jsem schovaná za stromem sledovala, jak Šlechtitel pomocí přískoků opouští restaurační prostor a velmi kreativní formou mate případné pronásledovatele prahnoucí po receptu na super šťavnatou odrůdu. Nehledal mě. Snad si není mou fyzickou likvidací zcela jistý......když jsem ta fajn holka!

Večer ale nebyl úplně ztracený. Náhodou jsem potkala Rudlu a – v mládí jsem poměrně hojně konzumovala alkohol - pěkně jsme se spolu opili.

Kukterak

Udělal mi svařák a protože nemůžu polykat a celej den jsem nic nejedla, svítím jako lampion o silvestrovský noci, tak nějak nepatřičně a šíleně zvostra.

Koukám a čtu a pořád čtu a koukám, že jsem se ulítla někam úplně jinam a vytvářím slova dohromady, co dohromady nejdou....co jen tak blafujou, že jsem úplně jiná, než jsem....

...protože jestli bych po Ježíškovi něco vopravdu chtěla, tak bejt tou z druhý a šestý písničky Nohavicova smutnýho srdce a nemuselo by to bejt nutně zrovna s ním.....

hlavně z tý šestý...asi bych to těžko mohla někomu vykládat před Vánocema...co chceš k Ježíšku.....??? No tak přesně tohle.

I jiný divný věci mě napadají, možná to bude horečkou, ale tak nějak jsem se ztratila v tom všem.....

Slova mi nejdou jako dřív....já to sakra vím!!!....ale dřív to bylo ze srdce ven filtrovaný přes srdce, teď to jde filtrem přes mozek a co by na to řekl ten a onen ... a jak to má vypadat? JAK????

Těžko se můžu rozepisovat o loňské vášni na jednom utichlým venkovským náměstí, která mě pořád palčivě pálí. Těžko můžu vypsat zuřivej, bezhlavej vztek ....těžko můžu vypsat strach...nebo lásku.

Protože pak přijde nějakej dement a došlape mi to, narve zpátky do hlavy poflusaný a marný.

Každej má sny, co je nemůže publikovat. Každej má neřestný představy a stohy poloh, ve kterejch nikdy nebyl a nebude. Každej má někoho za záclonou, každej má hrůzu ve skříni. Ne každej to potřebuje filtrovat přes prsty. Já jo. A vím to.

Jenže....čas není vhodnej k veřejný produkci.

Čas je vhodnej ke schoulení se do nějaký nezaujatý veliký náruče, k fňukání do vyšívanýho kapesníku po babičce a k pití svařáku pro vylepšení krční flory.

Čas je vhodnej k sebezpytnýmu pohledu hluboko z oka do oka a dělání, že to roztoužený nevidím. Že mi sakra nekručí v duši a že sakra nepotřebuju vlastně vůbec nic, když jsou tu oni.

Jenže.....tohle si nemůžu určit sama.

Je mi fakt blbě a nemůžu se moc hejbat a mám hodně času pro sledování surfingu ve svý hlavě.

Jednou bych chtěla mít tu šanci bejt zase bezstarostně upřímná.

Chybím si. SAKRA.......................

Páteční večer

Rozkošnicky jsem se protáhla na posteli. Teploměr ukázal 38,4 a já měla tak alibi na další dlouhé hodiny. Nemusím.............nemusím jít na oslavu. Nemusím být máma. Nemusím se snažit a mám třicetosm a kus alibi k tomu, abych to nemusela vysvětlovat.

Byl páteční večer. Dlouhatánský, vanilkový, osvětlený pár svíčkami, kakaopostelový, knihomolný a úplně nevšední.

Když se zabouchly dveře za dědečkem zachraňujícím mě od piškotkovy všeobjímající neutuchající lásky, ulehčeně jsem vydechla. Když se pak o několik hodiny později zabouchly i za žížalkem, jdoucím oslavit své požehnané narozeniny a byt se ponořil do ticha a tmy, tolik nezvyklých v posledních třech letech, nadýchla jsem vůni eukalyptu plížící se pomalu z lůna vůňové lampičky.

Byla jsem sama.

Byla jsem krásně a konečně sama.

Tma byla přívětivá a moje myšlenky chvíli neklidně pobíhaly zákoutími "musů", dokonce nejednou narazily na potřebu předvánočních úklidových radovánek, ale naštěstí mi horečnaté tělo dávalo dostatečně na vědomí, že ležet a nechat se laskat naducanou peřinou je to jediné možné dělání pro tuhle dlouhou chvíli.

Kdysi v obdobích lovů a nezávazných páření byla představa pátečního večera tráveného jen sama se sebou něčím zoufalým.

Dnes, v období splétání hnízda a hýčkání všech ostatních je to představa nanejvýš lákavá. Laskavá. Lahodná a líbezná.

Nenaplněná už dlouhé tři roky.

Tři roky!

Tisíc večerů....................

Mnula jsem si unavené tělo, olizovala zakázané látky a nechala se unášet mnoha hodinami bezduchých dialogů filmů, které jsou v páru tabu.

Neuklízela jsem slupky od pomerančů a navlékla si ten nejhuňatější a nejošklivější ze všech svetrů, co jich doma máme a (pokračování rozepsaného po třech dnech) nesundala ho až do dneška, do úterního dneška, kdy tohle píšu.

Všechno je relativní.

Mé páteční nadšení z nemoci tak nějak kalí vědomí, že nemoc neodchází, ba naopak se prohlubuje, já se plazím po domě téměř po čtyřech k velké radosti piškotkově, který okamžitě nasedá na má rozbolavělá záda a vykřikuje "hýjééééé mamino lychléjí...taxís"

Mám před očima divné barevné mžitky a má snaha soustředit se na vývoj dítěte končí obvykle tím, že pustím dývídý s nějakým kvalitním snímkem.............včera už jsem padla tak hluboko, že nechala na dítě pokřikovat čtyři dementní postavičky s anténkami na hlavách, pořád dokola.....bude puding!bude pudingbudepuding...a říkám si, že je to pořád lepší, než když syn odříkává "od desíti do desíti" a jiná moudra odposlechnutá z TV reklam.

Když byl piškot nemocný a já zdravá, bylo to smutné. Kombinace dítěte plného sil a totálně vyřízené matky také není k zahození.

Má to i pozitivní stránky. Zatímco všichni žvaní o tom, že Vánoce ztratily své pravé kouzlo a že oni...právě oni jsou ti, kteří nepodlehnou nákupní horečce, jsem naprosto pevně přesvědčená, že jsem jediný člověk v tomto státě, který nebyl již 3 týdny v jakémkoliv nákupním zařízení a ani se do žádného do Vánoc nepodívá.

Zkrátka odkopeme špinavé prádlo pod postel a místo nadílky si rozkrojíme jablíčko.

Pokud se do té doby neudusím, nebo po čtyřech týdnech domácího vězení s dítětem po boku nebudu převezena do nějaké pěkné vypolstrované místnůstky, která je trvale pod dohledem statného ošetřovatele. Už teď mi chvílemi cuká oko a divně slintám.

Začínám vážně uvažovat o tom, že je skutečně lepší být bohatý a zdravý, než být já.

Má být Bond blond???????

Myslím, že neoslním svou originalitou ani právě vylíhnuté kuře, když zde pronesu několik málo nosných slov o Casino Royale. Ovšem nedá mi to. Nedá mi to, protože jako nepříliš nadšená Bondfanygirl mě musel žížalek tahat na ten hit konce letošního roku téměř heverem.

No nedivte se. Úžasné technické sekvence a automobilové honičky mě dokáží udržet při vědomí tak 20 vteřin a sebelepší triky neoceňuji, žoviálnost Jamese ve mně budí myšlenku, co by se stalo, kdyby ten chlap dostal skutečně do držky a neustále v průběhu filmu kladu přítomnému muži stupidní dotazy, neboť mi některé obzvlášť vypečené akční scény působí jakési zauzlení mozku.

Jediným mužem, který se mnou vydržel sledovat více než jeden díl toho krasavce inteligentního byl žížalek, který mi trpělivě vysvětloval, ať nad tím proboha nepřemýšlím a beru to jako Alenku v zemi za zrcadlem.

Jak je tedy patrné, opravdu mě nikdo nemůže nařknout z nějaké předpojaté náklonnosti k výše uvedenému fenoménu.

Jaký byl tedy můj úžas, když se na místě obvyklého šviháka lázeňského objevil...............on.

Můj žebříček hodnot se přeskupil, mé mužské modly Stephen King a Charles Bukowski skončily někde hluboko v propasti mého ztraceného intelektu a na pevném podstavci libida se objevila modla nová......DANÍČEK!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ne, nedělám si legraci, není to nadsázka ani parodie......

Ne, nestalo se mi to u Breda Pitta.....trošku možná u Aragorna, ale to jen malounko:-).

James Bond získal Danielem Craigem a Casinem Royale další nadšenou fanynku. Nejen převtělením agenta 007 z neporazitelného, k smrti šarmantního, ledově klidného nagelovaného galána, u kterého jsem chvílemi už nevěděla, zda jde o mizerné ztvárnění nebo výbornou sebeparodii, v "CHLAPA", ale i výměnou luxusních filmových triků za něco mě trošku bližšího – pěsti :-).

Jediné, co mi příliš nesedělo, byla svůdná Bond girl, ale jakou kritiku byste očekávali od blodnýny směrem ke krásné tmavovlásce? :-) Nicméně když jsem začala, už to dořeknu...... Craig je opravdový, neumělý, nenabubřelý, věříte mu vztek i něhu............a Eva Green je...je prostě krásná a tečka. Ovšem já stát vedle Craiga, taky bych hrála jako prkno a ještě bych u toho blbě vypadala, takže se jí ani nedivím.

Abych nebyla povrchní, shlédla jsem ze zájmu i Casino Royale Woodyho Allena z roku 1967.......a musím bohužel s ulehčením přiznat, že zřejmě povrchní budu, protože i když mám Allenovy filmy velmi ráda, tomuto jasně říkám "NE".

Přes hvězdné obsazení je to prostě křeč a jakkoliv je Allen později mistrem parodie, tak v roce 1967 jím podle mě skutečně ještě není. Za shlédnutí stojí zejména nápadité a vtipné titulky a úvodní melodie, poté už jsem víceméně dost trpěla. Ovšem je možné, že jsem byla unavená, nebo jsem prostě blbá, až budete volit mezi shlédnutím filmu a sebevraždou tak se na to podívejte, možná budete mít úplně jiný názor.

Ale ono je úplně jedno jestli mám pravdu nebo ne, protože nový Bond je na světě a já pevně doufám, že bude takhle šťavnatý, čerstvý a sexy vzteklý ještě hodně dílů.

Jo.....a neberte si popcorn, působí to tam jaksi nepatřičně. Tak doutník kdyby dovolili!!!!!

Obrázky ukradeny odtud a odtud

Mikuláš ztratil plášť

Bylo to náročné. Jestli tu na místě hrdě prohlásím, že jsem posledních 14 dnů nevyšla z oslav, tak ne že nebudu přehánět, anébrž budu spíš ještě nedohánět. Mojí stravou je 14 dnů česneková pomazánka a místo vody popíjím v nezřízeném množství pivo a víno a destilované nápoje nevalné kvality a aby toho ještě nebylo málo......

....tak pod jejich vlivem podléhám naprosto debilním sázkám.

To bylo tak.

Každé pondělí a čtvrtek docházíme s děvčaty do některé z místních špeluněk zapít prach z vytěžených kilokalórií. Každé pondělí a čtvrtek tak doplníme o něco málo více než vydáme a vzhledem k tomu, že další dny nevydáme nic a doplňujeme kvalitně není se co divit, že výsledky se mírně řečeno nedostavují.

Ovšem velká řiť základ rodinného štěstí a jak říká kamarádka Merska, ty hezký ščíhlý baby stejně žádnej chlap doma nechce, bo se bojí, že by mu zdrhly, takže jsem v klidu a tiše a povětšinou nenápadně konzumuji své desetistupňové pivo a nasávám drby z dědiny.

Ne tak tomu bylo minulé pondělí.

Stará hospoda byla zavřená, bo vrchní je nějakej divnej, tak jsme se musely uchýlit do té druhé. V TÉ DRUHÉ jsou šipky a trénují tam aspiranti na jakousi pofiderní sázku ve výši ca 350.000,--Kč. To bylo něco na můj mlýn, neboť mládí jsem trávila střídavě zakleslá pod kulečníkovým stolem a házející šipky na terč. To druhé mi šlo opravdu dobře, neboť jsem dělala maskota několika týmům a svým vzhledem ujišťovala protihráče, že mají výhru v kapse.

Neměli.

Bejčí voko hážu s přehledem a pravidelností až smrtelnou.

Házela jsem.

Kdysi.

Moje chvástání dopadlo ne přímo katastrofou, ale nepříliš přesvědčivým výsledkem. Byla jsem zklamaná. Tudíž jsem se rozhodla podlehnout sázce nepříliš pohledného manželova kamaráda, sázce trapné a naprosto zcestné vzhledem ke skutečnosti, že vůbec nepiji tvrdý alkohol. Většinou.

Vsadila jsem se totiž, že se zavázanýma očima a zacpaným nosem poznám jakýkoliv druh lihoviny, který do mě bude instalován.

To je směšné už vzhledem k tomu, že bych to nepoznala, ani kdybych měla voči vytřeštěný a nos jako hlídací pes. Nicméně za svým si stojím a šikuji cvičenky k podvodu, aby mi totiž donesly včas, cože mám degustovat.

Pokud to vyjde, bude onen kamarád nucen obléci se do elastických kalhůtek a v pondělí předcvičovat dance aerobic – a pro tuhle vizi udělá každá z nás maximum.

Co mi ten večer přinesl? Hážu teď pravidelně šipky s vidinou vítězství oné velké částky, protože v ženské kategorii je houby konkurence a já se svou minulostí, zkušenostmi a šíleným štěstím mám prostě šance přímo úúúžasné. Navíc přesnou mušku mívám po uplynutí několika promile do svých krevních destiček, takže poctivě trénuji i na vítězství v sázce, kdyby team cvičenek zklamal.

Život na mateřské dovolené skutečně není jednoduchý!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Terezka - 6. část - pokračování si určete sami

Ploužila jsem se k rodnému hnízdu a snažila se nevidět pobavené úsměvy kolemjdoucích dospívajících rachitiček s povětšinou perfektní hřívou. Zarazila jsem hlavu hlouběji mezi ramena, nasadila výraz nejhorší formy mentálního postižení a střídavě jsem se věnovala úvahám, zda mám k iluzi dokonalého dementa přidat ještě trošku slintání nebo zda by bylo lépe zvolit nějaký způsob sebedestrukce a když tak, který je nejrychlejší a nejméně bolestivý.

„Terezo.......Terezo počkej, Terezo jsi to ty?" zaslechla jsem kdesi za zády. Přidala jsem do kroku a přitvrdila dementní výraz. „Terezo, stůj prosím tě." Pro -prosím tě- jsem měla vždycky slabost. Děti mě za ty roky nacvičily, že kouzelné slůvko -prosím- se zkrátka musí respektovat.

Zastavila jsem se, stála na chodníku, zírala před sebe a čekala, co bude. O rameno se mi otřela mužská ruka a před očima se mi objevila čtverečkovaná kravata. Pomalu jsem zvedala oči. Dlouho. Tušila jsem, co přijde, ale pořád jsem věřila, že svět zkrátka nemůže být tak zlý. Svět není zlý. Je ještě horší. Zhruba ve dvou metrech nad zemí jsem se potkala s jeho očima.

„Terko, přece jsi to ty. Jak se máš? Co děláš? Jsem tak rád, že tě vidím!"
Chci umřít! Chci se vypařit! Tohle přece nemůže být pravda! Ježišmarja, je tak krásnej! A je rád, že mě vidí!!! Vidí vůbec? Jak mě poznal?
„Jak jsi mě poznal?" vyhrkla jsem.

Smál se.„Jsi pořád krásná" řekl. Vytřeštila jsem na něj oči. Kdybych teď umřela, nemohl si osud vybrat lepší chvíli. Zbláznil se nebo je slepý? Tep se mi zrychloval.
Pohladil mě po rameni. „Jak se máš, T-e-r-e-z-i-č-k-o?" zeptal se hrozivě něžně.
Terezičko mi nikdo neřekl tisíc let. Nikdo na mě tisíc let nepromluvil něžně. Nikdo mě tisíc let takhle nepohladil.

Stála jsem tam s vražedným tupé na hlavě, lapala po dechu, do očí se mi draly slzy a jestli jsem si někdy v životě připadala bezbranná a absolutně nemožná, bylo to právě teď.
„Terezko nemáš chvilku čas? Hrozně dlouho jsem tě neviděl. Kdybys chtěla, mohli bychom zajít na kávu a trošku si popovídat. Můžeš?"

Jestli můžu? Kdyby se mě teď zeptal, jestli nechám vybuchnout Zemi a odletím s ním na Mars, udělala bych to. Sakra, máš dvě děti, dvě děti, dvě...............jo kruci. Mám. A taky mám jedno odulý tělo, zmučený srdce a opuštěnou duši. A nikdo mi neříká Terezičko. Tak.

Terezka - část pátá

Je pátek. Vzhledem ke své vlastní neschopnosti odvrátit ataky těžko zdůvodnitelné Kateřininy empatie budu mít místo tradičního pohodlí teplákové soupravy, brambůrek a radostného výskání televizních celebrit zkušební program vlastní sebekontroly.

Přece to zvládnu! Porodila jsem dvě děti. Ne, že by to bylo zárukou schopnosti inteligentní konverzace, ale rozhodně to dává velké šance odolat zvýšenému náporu stresu a naučilo to člověka trpělivosti. Taky vím, že všechno zlé je pro něco dobré a i to, co dobré není, musí jednou skončit.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Dobrý bože, za co mě trestáš! Zírala jsem chvíli na obraz té nevzhledné cizí tváře v zrcadle a přistihla se, že místo úvah, jak nanést co nejúčelněji na bezvýrazný podklad alespoň trošku přijatelný obličej, přemýšlím o co nejúčinnějším čistidle na zaplivaná zrcadla.

Tak dost. Musí to přece nějak jít. Vždyť se říká, že každá žena je krásná – přesvědčovala jsem sama sebe. Odsunula jsem podbradek. No vidíš, hned je to lepší. Rozcuchala jsem se a zatvářila se jako svůdnice. Výsledný efekt byl mírně řečeno velmi směšný. Začala jsem propadat úzkosti. To nezvládnu. Nejsem čarodějka. To chce zásah šikovné ruky odborníka.
Když selhal i můj třetí pokus nasoukat se do riflí, zoufale jsem uchopila dostatečně elastické tepláky, zkontrolovala stav jednotlivých potomků, tchýni (trošku pomstychtivě) zadala odpovědnost za přežití drobotiny a její námitky odrazila odůvodněním, že měla přece pravdu a já se sebou musím něco dělat a velmi svižným krokem se vydala do kdysi tak hojně navštěvovaného „salonu krásy". Takto honosně se nazývalo zaplivané kadeřnictví, kde již několik století vládly zlaté ručičky Františkovy.

I zlato koroduje.

„Ale vy jste se nám spravila, mladá paní" šveholil poslední z titánů, pamětník starých zlatých časů a mával mi nůžkami kolem hlavy. „A že jste tu tak dlouho nebyla.....no ty vlásky, to je hrůza, mladá paní. Chtělo by to barvičku, už nám šedivíte. A také zábaleček by se šikl..."

Zavřela jsem oči a prováděla uklidňující dechová cvičení. Dobrá příprava na večer. Oči jsem otevřela až ve chvíli, kdy se ozvalo nadějné „...no to je jiná, zase jste pěkně šik..."

„Ježišmarjá........." vyklouzlo mi. Pevně jsem zavřela oči a znovu je otevřela. Nezdálo se mi to. V zrcadle se odrážela jakási příšerná natupírovaná matróna ostříhaná podle poslední módy konce předminulého století. „Panebože, co jste to.............."

„Krása paninko, viďte? To víte, na moje zlaté ručičky je spolehnutí! Tak to bude pětsetdvacetkorunek..."

Vysolila jsem šest stovek a vypotácela se na vzduch. Tohle ne. To nemůže být pravda. Sáhla jsem si na zlakovanou hlavu a zhodnotila, že jako odpuzující zbraň pro případ teroristického útoku se to ještě může hodit.

Tereziny trampoty - 4. část

„Nazdar rodino" ozvalo se hlaholivě z předsíně. Pán brány a přilehlých pozemků dorazil z těžké, vysilující, důležité a naprosto nezbytné práce a přilehlých činností. Okamžitě se ocitl v obležení dětí. Zbožňovaly ho. Ostatně stejně jako já.

„Ahoj mami, jak jsi se měla?" zaslechla jsem z předsíně mezi výskotem potomků a živě si představovala komentáře, které teď královna sypala na mou hlavu.

Pořadí děti-matka-já už mě neuráželo. Byla jsem ráda, že alespoň děti ji vyšouply z trůnu. Přesto ve mně celkem dost slušně rostl vztek, tak šťavnatě zasazený Kateřinou a já cítila, že to dneska neustojím a ve stínu rodinného krbu bude dost husto. Počítání od jedné do milionu nefungovalo jako uklidňující prostředek už asi sto let a jiná spontánní uklidňovadla se mi vůbec nechtělo vynalézat.

„Co se tady zase děje?" můj drahoušek rozrazil dveře a těmito hřejivými slovy se vítal s milovanou ženou. Bylo zle.

„Taky tě miluju. Co by? Nic nového. Jsem špatná manželka, špatná matka, ošklivá ženská a zkazila jsem ti život. Všechno při starém. Jinak jsem všechno splnila, večeři máš v troubě, děti jsou v plném počtu a dobrém zdravotním stavu na pokojích, tvá matka je uspokojena odrecitováním povinné každodenní přednášky, tvá oddaná otrokyně u tvých nohou v pokorné poloze radostně naladěna z tvého brzkého příchodu. A co ty, jak jsi se měl na squashi? Jo mimochodem, v pátek budeme mít návštěvu. Přijde Kateřina. Pamatuješ si blbou Káču, ne? Vypadá báječně a hraje squash. Myslím, že si budete mít o čem povídat" třískla jsem vysavačem o linku.

„No vidím, že máš zase bezvadnou náladu. Už jsem večeřel, jdu do garáže. Jsem unavenej a nemám na tvý výlevy náladu." Otočil se a zhnuseně odkráčel z pokoje.

Poučena o vývoji podobných situací sledování mnoha telenovel, svezla jsem se dramaticky na podlahu a rozbrečela se. Moje bohatě rozvinutá představivost mi poskytla útěchu v podobě vizualizace toho, jak asi vypadám. Představa brečícího hrocha uprostřed všudypřítomných mravenců mě vrátila do reality, přivedla k záchvatu smíchu a k jasné myšlence, že ta blbá Káča měla pravdu a takhle to vážně dál nepůjde.

-pokračování-

Dikobrazí komplex

Možná to nevíte, ale Freud to věděl. Každý tlachá o kastračním komplexu, Oidipovském komplexu, Elektřině komplexu a přitom málokdo zná komplex, kterým jsme postiženi všichni. Komplex dikobrazí.

Já to pochopila po svém blondýnním, takže pokud některému sofistikovanému šťouralovi nebude zatěžko dohadovat se o původně míněném smyslu říkám mu tady a rovnou, ať se jde hádat jinam, neb moudřejší ustoupí a to od blondýny lze zkrátka čekat jen stěží. Nemusíte se mnou souhlasit, ale mám krátký a stručný výklad problému i jeho originální řešení.

Tak tedy Freud to věděl. Jsme jako banda zmrzlých dikobrazů (nejsem si teď zcela jistá, jestli to nebylo snad jiné ostnaté zvíře, ale nebudeme puntičkářští, že?).

Freud měl prý na svém stole sošku dikobraza – popřípadě toho jiného ježatého zvířete, v dalším to prostě BUDE dikobraz – a když se stěhoval, bral si ho vždy s sebou. Proč? Aby mu připoměl, co jsme.

Dikobraz usíná sám a je mu zima. Je mu taková zima, že si hledá jiného dikobraza, ke kterému se v chladné noci přimkne a co jiného – popíchá se o něho. Zraněn odchází a pokouší se usínat sám, je mu ale zima, tak hledá dalšího dikobraza a věří, že právě o toho se nepíchne.

Popíchá a zraní se vždycky.

A přesto pořád chodí nocí, třesoucí se zimou, a hledá. Pořád hledá.

Nemůže si pomoci.

Stejně jako si nemůžeme pomoci my.

Ale řešení je přitom tak prosté!!!!!!

................................

NEPÍCHAT!

Já to praktikuji dlouho a úspěšně i v praxi. Myslím, že Freud by byl na svou nadšenou blondýnu právem hrdý!

Né moc

Tak nám po čtrnáctidenním venkovním půstu a příkazu dlení doma za požírání antibiotik přikázala dnes paní MUDra týdenní domácí vězení. Naštěstí jsme v mezičase tři zdravých dnů stihli neuvěřitelné množství naprosto úchvatných aktivit nejen s dítětem.

Jak tak musíme být doma zjišťuji, že můj naprostý odpor k posazení dítěte před vídejo se stává tak nějak méně naprostým a že v požadavcích na sebe jako matku poněkud zvolňuji.

Už jsem se dokonce pokoušela lákat na pamlsky nejrůznější členy rodiny, aby byli alespoň chvíli podílníky uzdravovacího domácího procesu. Není to jednoduché, neboť empirickými výzkumy jsem došla k přesvědčení, že kvalitně se dokáží o mého syna postarat z celé rodiny pouze můj otec a můj mentálně postižený strýc a navíc i ti s menšími obtížemi.

Můj otec způsobuje v mém synovi rozklad posledního zbytku náznaku poslušnosti, neboť jej hýčká dědečkovskou láskou tak mocně, že mé výchovné působení po návratu činí ze mně stvůru z pekel, kterou syn odhání a vyjekává "béééééž, béééééž" s posunky více než výmluvnými.

Můj mentálně postižený strýc zase zvládne více méně dítko zabavit nevšedními aktivitami po dobu dlouhých desítek minut, nicméně poté se oba nalézají hladoví a sedící ve vlastních výkalech, což není pravda právě ideální stav.

Ovšem pořád je to lepší, než působení veškeré červené nitě přeslic naší rodiny, o tom je škoda se šířit. Pokud se vám zdám poněkud rozvrkočena, pak vězte, že jsem včera zažila nejhorší chvíli svého života a to, když si má matka pěkně od plic notovala s mou tchýni a obě v dvojhlasu projevovaly své negativní názory na můj přístup k mému synovi. Za trest jsem je vyfotila a myslím, že mám výborný tip na vánoční dárek.

Rozhořčilo mě to ale tou měrou, že jsem chvílemi vrčela, chvílemi koktala, chvílemi se snažila apelovat na maminčin cit tulením se k tatínkovi, ovšem nemělo to valného účinku a tak není divu, že rozčilena, měla jsem menší verbální problémy.

Jak jinak si vysvětlit můj výchovný proslov ve chvíli, kdy se syn rozradostněn dárky, dědečkem a mentálně postiženým strýcem neuhlídal a poněkud velmi se pomočil do tepláků? Zapřela jsem celou tíhu své autority a zahřímala hlasem slyšitelným několik stovek metrů čtverečních

VOJTO!!!!! DO ČURÁKů SE NETEPLÁ !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Oslava tím objevným sdělením získala zcela jiný směr i tempo.

Jediný, kdo tuto informaci kvitoval se skutečným povděkem byl můj mentálně postižený strýc.

Jeidný, kdo tuto informaci považoval za skutečně důležitou byl můj syn, neboť ve chvílích ticha docházel v pravidelných intervalech za prababičkou, kterou velmi správně otipoval jako jedince, jež byl z výše uvedené informace nejvíce v šoku a pěkně výrazně opakoval, tahaje jí za nohavici "babika sundat čuáky!!! sundat čuáky, do čuáků se neteplá!!!! babika teplat na nočník!!!!!!!. Když na naši radu reagovala pouze střídmě pohazoval nohama ve vzduchu, chytal se za nohavice a vyřvával jako pominutý "čuáky, čuákýýýýýýýýý!!!!!!!!!!!"

Oslava skončila poměrně záhy.

Teď musím končit. Chce se mi teplat......................

TT- 3. část -

„Dobrý den, maminko“ zahlaholila jsem jak jen to šlo radostně ihned ve dveřích. Do náručí mi skočila Karolínka. Moje sluníčko.

„Mami, babicta se asi zlobí. Lozsypala jsem kolálky, plotože jsem chtěla, aby je mlavenečci posbílali, jako v té pohádce.“

Sluníčko pozvolna halil mrak. „Jací mravenečci?“

„No ti, co jsem je nasbílala s Pavlíkem ve školce do cukšenky“ dcerka na mě upřela nevinný bleděmodrý pohled. Ve vzduchu se vznášela bouřka.

Rozdala jsem dětem úkoly nutící je setrvat v jim přidělených doupátkách a plíživě se vydala bytem směrem ke kuchyni. Ani indiánské krytí mě nezachránilo před odhalením. Vždycky mě udivilo, jak někdo měřící 150 cm může být chvílemi monumentální a hrozivě se tyčit. Tuhle tchýninu schopnost jsem ze všeho nejvíc přičítala praktikám woo-doo nebo jiným běžným schopnostem vlastním každé čarodějnici, ovšem stejně mě to vždy nesmírně překvapilo.

„Terezo! Takhle to dál nejde! Ty děti jsou nevychované. Jeník vás musí všechny živit, nemá čas se jim věnovat a jak je vidět, ty na to nestačíš. Já nemám čas ani chuť vysvětlovat ti tady, jak se má vychovávat dítě, ale předpokládám, že když jsi dělala děti, věděla jsi, co to s sebou přináší za odpovědnost.“

Dívala jsem se na tchýni a v duchu si představovala, jakou kariéru by mohla v dávných dobách udělat jako kmenová zaklínačka hadů. Není zlá, snažila jsem se uklidnit. Jen tě zkrátka Terko nesnáší. Uklidňování nepomohlo.

V duchu jsem si odříkávala tolikrát připravenou motlitbu.

„Já měla vždycky za to, že u výroby dětí musí být dva, máti. Navíc Karolínku si přál Honza a moc dobře to víte“ vztek ve mně rostl. „Taky dobře víte, že jsem to byla já, kdo musel nechat vysoké školy, zatímco Honza ji dostudoval. A taky byste si mohla všimnout, že posledních šest let nedělám v podstatě nic jiného, než že skáču kolem dětí, kolem plotny, kolem vás a kolem vašeho syna, který při svém obrovském množství práce chodí pravidelně na fotbal, na squash a víkendy tráví v garáži nebo na motorce, což jsem mu nikdy nevyčítala, protože se snažím nepotlačovat jeho přirozený rozvoj, jak mi neustále zdůrazňujete. Ten cukr samozřejmě uklidím, ale pokud se chcete bavit o výchově dětí, obávám se, že budete muset počkat s vyčítáním na svého syna.“

Zatímco jsem mlčíc sama sobě kladla otázku, proč že nejsem schopna to všechno ani po šesti letech říct nahlas, pokračovala tchýně v krasojízdě.

„Vypadáš příšerně, nechápu, co celý den děláš, když já musím hlídat děti. Zajdi si alespoň ke kadeřníkovi a měla bys zhubnout, Jeník je zvyklý na upravené ženy“ usadila mě tchýně definitivně a odklapala z kuchyně.

Sakra, sakra, sakra. Snažila jsem se vší silou udržet se, nevyběhnout za ní, nesrazit ji svými úctyhodnými 90 kilogramy k zemi a neskákat tak dlouho, až zůstane ležet bez dechu a hlavně potichu. Snažila jsem se to neudělat, ale hýčkat tuhle představu bylo tak lákavé, že jsem neodolala a několik dlouhých minut uprostřed mravenců, cukru a korálků snila o nejrůznějších formách násilí páchaného na manželově drahé mamičce.

Jasně jsem si uvědomovala, že mám poslední dobou hodně agresivních myšlenek. Pouhá představa násilí páchaného na štíhlejších, úspěšnějších, nezávislejších a sebevědomějších ženách mi způsobovala až nečekané uspokojení. Maják mé civilizované podstaty varovně blikal. Něco se mnou zřejmě nebude v pořádku.

Zuřivě jsem mávala smetákem a snažila se přimět mravence, cukr a korálky, aby zůstaly na hromádce a svou poslušností alespoň částečně zmírnily moje utrpení. Jestli někdy někdo zkoušel zamést současně korálky a mravence, pak ví, o čem mluvím. Naštěstí byla má demence teprve ve stádiu raném, takže vzít vysavač mě napadlo asi už po deseti minutách marného boje.

Blahoslaven buď vynálezce vysavače!

Tvůrčí

Po drobné epizodce s pokreslenými zdmi se mi začala do hlavy vkrádat myšlenka, že jsem nevšedně nadána nejen pohybově a literárně, ale i výtvarně. Tato myšlenka hluboce zakořenila a netrvalo dlouho a vyústila v poměrně úporné výtvarné hemžení, kterým jsem minulý týden terorizovala celou rodinu a nejvíce svého nebohého syna.

Ten, ocitnuvše se ve stavu nemocných, nemohl se bránit, neboť ven nebyl vypuštěn a tudíž musel se mnou trávit celé své dny uzavřen v jednom bytě. Já jako VÝBORNÁ!!! matka jsem pak zavrhla všechny jím navrhované činnosti, jako je sledování Doby ledové 1 i 2, sledování Hledá se Nemo i Kouzelné školky a za zvuků náročných džezových skladeb linoucích se z tranzistorového rádia, nutila jej vytvářet hodnoty a tvářit se u toho nadšeně.

Po běžných ježečcích přišly na řadu žirafky, pejskové, kočky, ryby, plejtváci, ploskonosky a hejno jiřiček.

Když došly brambory, vrhla jsem se likvidovat zásoby papíru. Musím říci, že to mělo u mého syna větší úspěch a když od prvních dvou lampionků zuřivě vzplály záclohy, měl z toho nadšenou hýkavou radost.

Nicméně tady je majstrštyk – třetí kousek, co neshořel a je fakt moc hezký :-).

Zbytky papíru padly na výrobu dalších kvalitních výrobků dárkového charakteru a takto jsme s pěti á čtverkami spláchli dárky pro celou rodinu pěkně jedním vrzem.

To ale nebylo pořád ale nic proti tomu, když jsem objevila barvy na sklo. Od té doby jsem pokryla vrstvou té hmoty 90% aktivních skleněných ploch na okolních 250 čtverečních metrech a i slépky mají pěkně svátečně vyzdobený kurník.

Až na tuto poslední aktivitu byl piškot skutečně a nefalšovaně ruční prací nadšen a pokud to zvládl ve svých dvou letech on, pak to jistě zvládnou za dlouhých deštivých dnů i jiné děti.

A teď hupky dupky opět do náruče výtvarných činností, naprosto uhranuta jsem nasbírala asi tunu šišek a již dva týdny vytvářím úžasný exemplář adventní zrůdnosti. Tož ručním pracím zdar!!!

Náročné!!!

Tak a je to. Mému synovi byly včera dva roky. Je velký, krásný, má skvělou práci boků při tangu na hit cib cib cibulenka a.................má holku. Nedivím se, že mnohému o dvacet let staršímu ítýčku slintajícímu noc co noc na klávesnici spadla čelist a trénovaná pravačka se sevřela v zlostnou závistivou pěst....ale hoši, zkrátka kdo umí umí.

Zatímco loni byl malý blbý kojeňák, kterému ke štěstí stačilo oslintávat prsa, letos si naprosto nekompromisním způsobem vyžďákal pařbu, vybral hosty (Aděuka má ťulíky!!!!!) a donutil mě k ponižujícímu nákupu a následnému nafukování balonků, protože ty se zkrákta Aďeuce jíbí.

Což o to, já mám Adélku ráda a i její maminka se mi zdá být pro naši rodinu vhodná, neboť vydrží pít dlouho do noci, nemá zbytečné předsudky, není zapšklá, nepíše anonymy a má mě ráda, ovšem přece jen......zdá se mi, že abych kvůli nějaké jiné ženské musela už teď přestavovat byt a stříhat synovi přerostlé vlasy je přece jen....poněkud....unáhlené.

Nicméně – jsem milující a chápavá matka a tak, jen co jsem omyla zbytky sprejů z rukou, svolala jsem vybrané děti a na přání syna vyráběla s jeho neopominutelnou pomocí Aděuce jeděťka ď blamboly, upeka peníťky a ňakelila Análku.

Nevím sice, co mě čeká příští rok, možná mi koupí lístky do kina a požádá o krabičku prezervativů, nicméně to zatím nemá cenu řešit. Co vím jistě je, že budeme muset na dvorku postavit kadibudky jako svatební komnaty a spíjejíc se s Adélčinými rodiči tiše doufat, že si děti dají pozor.

Graffiti

Nu což. Mám jen zbývající dva nervy a rozhodně je nehodlám zahodit se svou milovanou rodinou. Hodlám si je ponechat. Chápu, že to manžel nechápe, bo čučí celý den v práci a není mu tedy dopřáno nechat se mnoho hodin denně okouzlovat Piškotkovými uměleckými sklony. A když pak přijde domů....

...tak nemá nic lepšího na práci, než huhlat nad nádhernou ukázkou rozvíjejícího se výtvarného umu, což se mi zdá prostě nefér, byť by toto umění bylo vyjádřeno černou lihovou fixou na bílé zdi přesně naproti vchodovým dveřím.

Huhlej jak chceš, nebudu omezovat své dítě v rozletu!!!! Hřímala jsem plnou silou své mateřské lásky a radostně fotila první Piškotkovo výtvarné dílko větší než on sám.

Hezky nám to začíná!!! razignovaně komentoval žížalek a schlíple opustil budoucí galerii. Byl tak vyřízený, že jsem se rozhodla, že nebudu k výtvarnému umění svého syna nesoudná. Jeho výtvory nebyly pravda pro citově nezainteresovaného právě úchvatné.

Ale přece nevezmu dítku z rukou barvy! Přece neudělám jeho život šedivým a neodsoudím ho k průměrnosti!!!!!!!!!!

Vzala jsem tedy rozum do hrsti a problematiku pojala z druhého konce.

Nyní tedy naše zeď vypadá takto:

Tak nevím, myslíte, že bude mít manžel radost, až přijde domů?????????????????

Tereziny trampoty - 2. část

Myšlenky koketující s postupným vyhlazením celé manželovy rodiny mě doprovodily až před školu. Se zalíbením jsem sledovala Honzíka juniora, běžícího ke mně. Přesný odlitek svého otce. Chytrý, krásný, cílevědomý – sobec.

„Ahoj mámo, prosím tě, proč jsi pro mě přišla? Říkal jsem ti stokrát, že půjdu domů s klukama. Nebo příště aspoň čekej za rohem. Oni se mi kluci smějou."

Tak to je fajn, že to vím. A to je mu teprve sedm. Jestli to tak půjde dál, bude si jeho otec muset najmout nějakou společnici na reprezentaci, aby se všichni v tanečních neumlátili smíchy . Ať počítám jak počítám, při setrvání současného trendu ročního růstu mého váhového indexu bude tohoto chlapce doprovázet na společenské události spojené se zahájením sexuálního života již téměř 120 kilové monstrum.

„Proč pro mě nejezdíš autem?"

„Protože auto potřebuje tatínek."

„Na co, když sedí celý den v kanceláři?"

No to by mě taky zajímalo. Možná, aby se neunavil před squashem. No jo, to si budou mít s Kateřinou o čem povídat. To bude pěkný večer. Můj krásný muž bude vesele rozprávět s mou blbou upravenou spolužačkou o nástrahách squashového podání a já si budu po vzoru zavržených žen sypat v kuchyni na hlavu popel. Do toho bude tchýně opakovaně hýkat své oblíbené fráze o zničeném životě svého jediného syna, který by byl udělal lépe, kdyby mě ihned po početí prvorozeného prodal do afrického nevěstince.

„Nevím Honzíku, budeš se muset zeptat tatínka."

Další otázky svého zvídavého štěstíčka jsem ignorovala. Moje nálada byla „zcela nepochopitelně" vidinou radostného pátečního večera na bodu mrazu. Snažila jsem se vymyslet nejrůznější výmluvy od vymření poloviny rodiny, přes živelnou katastrofu až po morovou ránu. Nevymyslela jsem nic. Honzík vesele žvatlal něco o mouše, utržených nožkách a záchvatu „pančitelky z čejáku", ale nezmohla jsem se ani na ekologicky – výchovnou přednášku. Síla mého ega zůstala utopená ve zbytku zmrzlinového poháru.

Čo to žíkáš!!!!!!

Mám sto chutí, ale i když je středa, nebudu rozebírat sranda články na Novinkách , protože mám prostě takový nepopulární názor, že něco jako "spokojenost" v oblasti ložnic je pojem velmi ošidný, neboť s jídlem roste chuť a za plotem je vždy tráva zelenější, a spokojenost u ženy jako druhu je veličinou – já se to nebojím říci – absolutně nekonstantní. Uváděných 70% si může tedy radostně pro těchto deset minut hýčkat svou spokojenost, já však, jak se mi blíží Kristovy roky, mám potřebu zabývat se spíše výsledky aktu, než akty samotnými. A když je ten výsledek navíc geniální...!!!!!

Ano, já to nebudu zastírat a nebudu neskromná. Říkám to s velkou hrdostí a radostí. Můj syn je celý já!

Nejenže jako já vypadá, on i projevuje ta zvláštní nadání, kterými bezesporu oplývám.

Jak jsem nemohla radostně pokřikovat "už chodí, podívejte on už chodí" dříve než ostatní matky, v podstatě ani současně s ostatními matkami, protože piškotek si dlouze rozmýšlel, než se vydal na pochod, mohu s úžasnou dávkou sebeuspokojení sledovat blednoucí tváře rodičů mnoha (i mnohem starších) dětí, uchvácených piškotkovým verbálním projevem.

Když v čekárně u lékaře plynule odveršoval 20 slok Karkulky, přidal žertovnou rozprávěnku o bedle co štrikuje svetr a pak se mnou vedl oslňující diskusi o potřebnosti kapek do nosu, dmula jsem se pýchou jako pávice a musím říct, že takový ten naprosto nepochopitelný pocit vlastní dokonalosti, dostavující se rodičům v okamžiku excelování jejich potomků, mě zaléval skutečně celou.

Pokud mu to vydrží, vykecá se z ledačeho.

Jaké ale bylo moje překvapení, když na mě Piškot začal chrlit něco jako "háromset, serertlek...."ani vyslovit to nejde, natož napsat.

Znejistěla jsem.

Když pak začal přidávat "kvadrat, trikutnik a zvězda", chytla mě mírná panika, neboť vzhledem k tomu, že má mé dítě bacil, nedostane se mimo domov a tudíž jak se zdá máme zde buď Maďara a Slovince pod postelí, nebo je můj geniální syn s nimi v jakémsi mimosmyslovém spojení.

Pokoušela jsem ho podrobit výslechu i uplatit, ovšem marně.

Byla jsem bezradná.

Až do dnešního rána, kdy se z dětského pokoje ozýval jekot "čo to žíkáš!!! čo to žíkáš! nežíkej to! žíkám ti, nežíkej!!!!" Poté duté rány, poté opět vzteklé výhružky mého syna....

Vyběhla jsem z postele a letěla chodbou jako vítr – jak tak může někdo s nadváhou těsně po probuzení a s mravenci v nohách vítr připomínat – a vskočila do dětského pokoje s válečným pokřikem v očekávání spatření přinejmenším ducha.

Místo ducha jsem spatřila Piškota, kterak pohlavkuje mluvící hrnec a ten mu zarytě odpovídá anglicky. Piškot zjevně angličtinu nenávidí už teď. Byl vzteklý a křičel "žekni háromset!!!!!! žekni seretlek!!!!!" Hrnec však zabejčile opakoval anglická slovíčka.

Problém jsme vyřešili, hrnec uvedli k rozumu a uložila manželovi zakoupit maďarštinu pro nejmenší, neboť, jak se zdá, nedbá piškot na všesvětovou potřebu znalosti anglického jazyka a jde za hlasem svého srdce.

Tereziny trampoty - 1.díl

„Terezo, ale ty už takhle namůžeš dál, podívej se, jak vypadáš! Když si vzpomenu, jaká kočka jsi byla na střední. Proboha děvče, ty vlasy. Maluješ se vůbec? No to já tedy na kosmetice nešetřím. Dokážu si odepřít ledacos, ale bez značkového krému už bych neusnula."

Seděla jsem v kavárně naproti Kateřině a snažila se vnímat příval slov, který dopadal na mou neupravenou hlavu. Kateřina bývala škaredá a úplně blbá. To druhé jí zůstalo.

„ Chodíš cvičit? Děvče nezlob se, ale vypadáš příšerně. Já chodím v pondělí na aerobik, ve středu na spinning, v pátek na squash a o víkendu beru saunu. Nevěřila bys, jak úžasně to člověku zvedá sebevědomí. Ženská v našem věku o sebe zkrátka musí dbát. Kdy sis naposled koupila něco nového na sebe?"

Neměla jsem dojem, že vůbec čeká na nějakou odpověď. Snažila jsem se ty její žvásty brát s nadhledem a veškerou svou pozornost soustředila na osvobozující zmrzlinu se šlehačkou.

„ Podívej Terezo, budu teď nějakou dobu ve městě. Můžu ti pomoct. Můžu z tebe zase udělat hezkou ženskou. Dělám teď pro jednu firmu poradce na výživu. Příště s sebou vezmu katalog a vybereme ti nějaké úžasné výrobky na hubnutí. Zajdeme si zacvičit a uvidíš, že za pár týdnů z tebe bude úplně jiný člověk."

Slastně jsem polkla poslední sousto zmrzliny a ucítila nutkavou potřebu vrhnout se na Kateřinu přes stůl a vymáchat její dokonalý mejkap v martini. Byla pořád úplně blbá. Ano, byla blbá. Ale byla taky upravená. Byla samostatná. Nezávislá. Přesvědčivá.

Urputně jsem se snažila sesumírovat si v hlavě cokoliv alespoň částečně duchaplného, co by mohlo odvrátit Kachninu péči.

„Víš Kateřino, rozdíl mezi námi je v tom, že já mám děti a ty squashovou pálku. Nezlob se, tohle asi nepochopíš, ale ženská s dětmi přemýšlí jinak. Já občas nemám čas jít občas ani sama na záchod. Tohle je první chvilka po půl roce, kdy jsem se dostala sama ven a pochybuju, že se bude v následujícím půl roce opakovat. Takže dealerská schůzka asi nepřipadá v úvahu."

Snažila jsem se tvářit spokojeně, ale vřelo to ve mně. Podařilo se jí otevřít třináctou komnatu hodné pilné ženušky.

„Terezo já to chápu. To je jasné. Tak víš co? Já se někdy stavím k vám! Aspoň uvidím Honzu děti. Třeba v pátek? Jasně, pátek se hodí. Takže stavím se v pátek v osm."

Zakuckala jsem se. To ta ženská nemá nic jiného na práci, než mě zachraňovat? To jí tedy nezávidím! Mozek mi šrotoval ve snaze rychle vymyslet nějakou přesvědčivou výmluvu. Ale nebyl na tyhle příležitosti trénovaný, už tak ze sebe vydal dost a zkrátka selhal.

„Jasně Katko, stav se. Honza bude určitě rád. Já už musím letět, musím vyzvednout děti. Tak se měj hezky a budu se těšit."

Vystřelila jsem od stolu. Prý „budu se těšit"! No, to jsem si dala. Už teď se mi dělalo nevolno z představy komentářů, kterými bude svatá Kateřina komentovat náš holobyt. Ještě by chybělo, aby si padla do oka s tchýní a začaly si notovat, jak jsem nadsamci Honzíčkovi zkazila život.

-pokračování-

Ježíši, on to fakt dělá s manželkou!!!!!!!!

Blahoslavena buď Pekárna !!!! Když zmírám metána mateřskými povinnostmi sem a tam, když se zdám být konečně dobrou hospodyní a s netušenou vervou se vrhám do přípravy čokoládových rolád....když se ihned po cvičení vracím do náruče domova a má špatná povaha se projevuje pouze a jen tak, že bez mentorování naslouchám kamarádce opěvující novost a šťavnatost momentálně hojně pěstovaného mimomanželského sexu, když je tedy všechno jak má být a je to tak moc dlouho, dostaví se podivná potřeba zkaženosti.

A to já pak místo podvazků a balení neznámého čérnovlasého chlapína nalistuju program Pekárny a narvu se do riflí, seberu zákonitého a šupajdíme na blues. A šupajdili jsme i tuto sobotu.

Napájela jsem se červeným v báru houstl dým a muzika hrála, místnost byla plná postarších dlouhovlasých charismatických flájbojů s počínající pleší a mladou přítelkyní, servírka byla neobyčejně milá a rozlévané červené nezvykle dobré.

A tak nám plynul čas a s každou dvojkou nabíral Žíža na přitažlivosti a kolem desáté večer, když už koncert končil, byl přitažlivý přímo šíleně, dokonce tak, že jsem se smála jeho vtipům a hluboce mu hleděla do očí, když jsem na ně dokázala zaostřit.

A pak jsme sedli do auta a mě se nechtělo domů a já začala dělat takové ty věci, co rozhodně nemají v bodovacím programu České policie své místo, ovšem rozhodně by tam být měly, protože to rozhodně odvádí řidičovu pozornost o něco málo více než telefonování.

Žížalek byl poněkud poplašen, neboť totok zažil naposledy (se mnou) řádově před mnoha lety a přejížděl z pruhu do pruhu v poměrně nekontrolovaných intervalech, tak moc neváhal a našel opuštěné místečko v přilehlém háječku.

Jak tak zpracováváme genetické informace, objeví se za okénkem světélko. A druhé světélko. Pak se ozve smích a já provádím výsmykný pohyb, díky němuž se zasouvám kamsi hluboko do lůna vozu mezi zadní a přední sedadla, nohy u kolen pevně obemknuty černým krajkovým prádélkem.

Žížalek hluch, tak jak to u mužů při práci na budoucnosti světa bývá, nereagoval na smích, ale dvéřka otevřel až na ťukání, když si předtím zmateně upravil zevnějšek do podle něj jakési nenápadné přijatelné podoby.

"Dobrý večer, pane řidiči, kontrola dokladů" slyším v mrákotách a vidím odlesky policejních čapek.

"Do-do-do-brý" koktá žížal cosi neidentifikovatelného.

"Jste v pořádku" vrhá orgán dotaz zjevně na část mého těla, která kouká zpod sedadel.

"Jasně" pípám zmutovaně a snažím se nějakým způsobem vysoukat své svršky i spodky na alespoň přijatelnější místo a současně se plazím směrem vzhůru. Myslím, že pohled na mě policistu právě nerozněžnil.

"Můžete mi ukázat občanku? ptá se výrazněji strohým tónem. Ten chlap si myslí....on si myslí....on si snad myslí.........ON SI MYSLÍ, ŽE TO DĚLÁM ZA PENÍZE!!!!!!!....že by mi za to někdo zaplatil....to je úžasné!!! nejsem ještě ztracena!!!!

"já ...... jsem.....manželka....jeho....jsem ....já"

Orgán má na tváři takový ten úsměv, co má říkat, že není blbec. Bere do ruky mou kartičku, dlouze ji studuje, poté si bere od kolegy žížalovu kartičku, dlouze ji studuje, poté dlouze studuje obě kartičky vedle sebe, poté se dlouze zadívá na mě, následně naprosto nevěřícně zírá na žížalka a pronáší zhnuseným, překvapeným hlasem plným pohrdání..."ten chlap to tu snad fakt dělá s vlastní manželkou!!!!!!!!!!!!"

To žížal nevydržel a vyprskl smíchy.

Mě do smíchu není. Já si připadám strašně. Nepatřičně. Destruktivně. Neslušně. Oči se mi zabodávají hluboko do země , jak se stydím. Neměli jsme se brát!!! Nepřišel by na to, že k sobě patříme!

Poučila jsem se!!! A proto tady slavnostně přísahám.

Příště v autě již nikdy s vlastním mužem!!!!!! Slibuji, strážníku!

Prší? Běžte si hrát do muzea!!!

Už je asi definitivně po době dlouhých výletů a dnů trávených mimo domov od rána do večera. Začíná být sychravo a já mám srdeční zástavu při představě, že bych měla se svým dvouletým piškotem trávit čas doma v obýváku nebo v hypermarketu. V deníku blondýny tedy vzniká rubrika, která má sloužit jen a výhradně mámám prcků. Myslím, že pro současné čtenáře nebude zase tak těžké ji zkrátka ignorovat a snad těm, kterým je určena, přinese pár dobrých nápadů.

To zase bude!!! říkala jsem si, když jsme hledali v sobotu ráno v Brně místo na zaparkování.

Nesahej na to, dej, pozor, nerozbij to, co to děláš.........ale nakonec – tu výstavu jsem si vymyslela já, takže budu muset držet hubu a krok a hlavně na sobě nedat znát, že měl manže zasel pravdu a vodit dvouleté dítě do muzea je zkrátka nesmysl.

Na Zelňáku jsme rozehnali pár holubů a já měla sto chutí to otočit, jít se tradičně podívat na krokodýla a kolo, potom se vyšplhat na Špilberk a trošku si zařádit (jako za mlada) na dělech....nicméně jsem statečně pochodovala táhnouce za sebou svého syna i muže, oba dva mírně brblající.

Vešli jsme do Dietrichsteinského paláce , já rozhodným krokem, oni mírně se vzpouzející, zaplatili jsme 80,--kaček za dva dospělé a vrhli se vstříc třetímu patru.

To, co jsem uviděla, předčilo všechna má očekávání.

Bylo to – úúúúžasné!!!!! Mezi několika skleněnými vitrínami (nesahej na to, dávej pozor) se rozkládalo velmi velmi mnoho míst, kde si děti mohly HRÁT. Vážně hrát. Skládat kostky, jezdit auty, houpat se na dřevěných konících,třískat jedno do druhého, skákat, ječet.......... a nikdo nezvedal varovně prst a neokřikoval, nikdo je nebuzeroval a netvářil se jako hodně naštvaný exponát.

Člověk, který tohle vymyslel, by zasloužil dostat velkou kulatou medaili a pusu na čelo. Je to totiž vážně přesně to, o čem každá matka tajně sní za dlouhých deštivých dnů.

Myslím, že v pohnutých zimních měsících budeme poměrně pravidelnými návštěvníky tohoto požehnaného místa, protože Vojta nestihl rozšroubovat všechny závity a prozkoumat všechny taje hlavolamů, nestihl rozházet ještě asi půlku kostek a nevybojoval koloběžku.

Zkuste to. Vážně nebudete litovat!!!

Ten papír voní!

Tuhle mě Vladimír (přítel, ne manžel) přesvědčoval, že mám fakt lidi ráda, podle toho, co píšu. (To by manžel v životě neřekl, protože mě zná) Nevím. Možná je zarputilým optimistou, já však mohu říci, i když je mi jasné, že mi to právě nezvýší koeficient oblíbenosti, že by na světě bylo krásně, kdyby na světě lidi nebyli. A kdyby nebyl pokrok.... no, ono to tak nějak souvisí.

Poslouchala jsem poškrábanou starou desku "Na vařený nudli" a vybavilo se mi celé mé dětství....dospívání....první polibek (fuj), druhý polibek (fuj) i třetí polibek (ááách) a taky jsem si uvědomila, že ta deska je tak 15 let stará. Sice trošku škrondá, ale to je v rámci hudby pro pamětníky přijatelné a rozhodně nevykazuje demenci mých dvouletých ORIGINÁLNÍCH!!!!! cédéček, která přeskakují, nehrají, škvrdlají a vůbec projevují až příliš mnoho nálad, které od obyčejného nosiče zkrákta neočekávám.

Očekávání – to je možná jádro všeho sváru.

Člověk očekává, že všechno další a novější je lepší. Tedy mladý člověk očekává. Když se z očekávání stane sténání po tom "odešlém", pak to signalizuje přicházející stáří.

Jsem tedy někde na rozcestí. Tiše sténám po starých černých deskách a kazetách co jsem jim ulamovala pojistky proti přehrávání a současně radostně očekávám, že pod vahou svých dosavadních zkušeností vyvaruji se chyb v kontaktu lidském. Chyb pramenících z jakýchsi chybných předpokladů zafixovaných kdysi v dávnověku tolik propagovanými pohádkami. Když to vezmu suma sumárum, jediné skutečně kvalitní čtení jsou pohádky norské a také pohádky Wilhelma Haufa, ve kterých totiž množství nadějných situací bohatě vyrovnává množství mrtvol a nevratně zakletých a prokletých existencí.

Nějaké bláboly o ošklivém káčátku, Gerdě která nakonec získá zpět svého vytoublého Káje a jakési agitky o pyšné princezně, která se ocitne šťastna až ve chvíli, kdy zahodí svůj původ a aroganci a vrhne se do náruče zahradníka, jež zavání lehkou demencí, neboť učí zpívat kytky...............no nezlobte se na mě, dvacet let mi trvalo, než jsem se od těchto krasořečí osvobodila a pochopila, jak to vlastně chodí.

A co to stálo modřin!!!

Člověk se mění. Mění se i nosiče :-). Co se však mění k mému překvapení jen velmi málo, jsou lidské sny. Našla jsem nedávno písmenka udělaná kdysi před patnácti lety. Až s žasnutím jsem louskala svá tehdejší přání. Jsou téměř stejná, jako ta dnešní. A naštěstí pro mě mi byl tehdy bližší papír a tužka než klávesníce s "nojbůkem", proto není těžké zakutat se do starých krabic a zanořit se do vzpomínek, topit se v minulosti vlastního bytí a krásnět si s naivitou a srdečností, ztracenou někde v číchsi zlých slovech.

A tak jsem šla a koupila těžký sešit v kožených deskách. Listy bílé a hladké jako panenský sníh. Voní. Ten papír voní. I ty desky. Co napíšu, nelze vymazat. I zaškrtané dává pravou tvář toho, kým dneska jsem. Bolí mě ruka, protože jsem odvykla psát. Mé písmo je směšné a podle nálady mění svůj sklon. Mé řeči jsou bolestínské a nečtivé a holčičí.......protože deníky se nepíšou, aby se jiní lidé smáli. Deníky se píšou, abychom se po letech mohli topit ve vůni starého papíru a vlastních snech. Ve vlastním zajíkání se láskou. Odříkanou a touženou, nutnou a kázanou, mateřskou, mileneckou, špatnou i dobrou.....protože tím snem, tím stejným snem po dlouhých 17 let, různě říkaným a různě cítěným....tím snem je láska.
________________________

Od té doby, co píšu plnícím perem do voňavého sešitu, nemám vůbec ponětí o tom, co je ještě vkusné a co už je kýč. Jak to vypadá, jsem sama jeden veliký kýč plný divných barevných snů a naučené nedůvěry k lidem. Nikdy jsem se neuměla rychle zamilovat. Ale když to přišlo, o to víc to bolelo. A bolelo to vždycky. Proč to tedy hledám i po těch letech????

Smíšené pocity

Nejsem jednoduchý člověk. Mám velmi protichůdné pocity k lidem, které současně přijímám a odmítám, respektuji a pohrdám jimi, obdivuji a mám z nich strach. Kromě toho, že jsem si dnes po dvou letech nasadila snubní prsten, abych odrazila pokoutné nabídky místního alkoholika Pepíčka, jsem dnes ochutnala zvláštní pocit nad životem a smrtí své drahé tchyně.

Jaruška je totiž ženou ze staré školy. Nevím, co našim babičkám (neboť ona ve věku mé babičky zkrátka je) dávali do mléka, rozhodně to muselo mít ale neuvěřitelné grády, neboť staré ženy nepěstují mladá vína a nepořizují si stará rádia, nepozorují lidi kam asi jdou, ale pracují.

Pořád.

Nesmyslně.

Neúnavně.

Dnes se Jaruška rozhodla, že z kurníku omete lístky a posbírá všech pět ořechů, neboť plýtvání není dobré a pokud už se člověk dožil ve zdraví poměrně požehnaného věku, je nutno pokoušet osud nejrůznějšími cirkusovými výstupy.

V 14:40, tedy přesně ve chvíli, kdy se piškot umlátil v postélce o žbrlení a vysílen marnými útoky usnul, ozvalo se nesmělé ťukání na dvířka a vešla – malá snědá tváře divé...................

"Já bych potřebovala pomoct" špitla nesměle. Jsem dobrá snacha, i zahodila jsem všechno, co jsem měla v rukou a bez řečí a obličejů, vyjadřujících výraz nejvyššího hnusu, vydala se do bahnité sloty přiložit ruku ke společnému bohulibému dílu.

"Vezmi žebřík" napjala Jaruš ukazováček a já si naložila na svá trénovaná bedra dvacetimetrový žebřík a potácela se s ním vstříc statnému ořešáku.

"Tady to opři" ukázala stále napjatým ukazovákem na příkrou stráň u plůtku a jala se šplhat po varchlatých šprušlích vzhůru, nedbaje na vetchost svých důchodek, které plandaje kolem zubožených oteklých kotníčků zdůrazňovaly už tak nihilistický výjev, kdy statná mladá žena nečinně přihlíží, kterak nebohá stařena podniká výpady kamsi vzhůru.

Pářily se ve mně smíšené pocity.

Bylo zcela evidentní, že žebřík zkrátka nevydrží.

Vyhrála má slušná výchova a já Jarušku nesměle upozornila, že by eventuelně mohla spadnout.

"Nech to na mě" odsekla mi šplhající důchodkyně a jen těsně minula špičku ostnatého drátu volně tápající prostorem.

Nechala jsem to na ní.

Když došlo na má slova a ona se zmítala visíce na plotě asi tak pět minut, optala jsem se nevinně, zda nepotřebuje nějak pomoci.

Nepotřebovala.

Mrskala sebou se skutečně nevšední živelností a mou myslí probíhaly nepublikovatelné představy o možnosti konce této poutavé scénky.

Mezitím kolem nás prošlo asi 12 důchodkyň, které na jejich zahrádky přivezla místní integrovaná doprava. Byly zdrceny. Pokud by existovala nějaká sociální péče pro snachy, špatně zacházející s tchýněmi, nepochybně by na mě byla povolána a tchýně by mi byla obratem odebrána. Ovšem neexistuje. Bohužel.

Pokoušela jsem se Jarušku tichou mírnou konverzací upozornit na fakt, že jí táhne na sedmdesát a step prováděný ve výšce čtyři metry nad zemí na chatrné stříšce padesát let starého kurníku není právě bezpečný. Tušila jsem, že neuspěji, neboť jestli má někdo skutečně schopnost beze zbytku uvádět asertivní chování do praxe, pak je to právě Jaruš a jestli má někdo v tomhle domě tvrdou hlavu, je to opět ona.

Říkala jsem si, že pokud bude viset ještě několik pár minut, nutně musí spadnout. A že pokud spadne nešikovně, což by nebylo nic divného, vzhledem k faktu, že pod ní zeje sráz a hluboká jáma, budu mít celé odpoledne zajištěno její vyprošťování a následnou první pomoc a že tedy plánované aktivity budou zcela vniveč.

Bylo to velké dilema.

Nicméně představa odpoledne tráveného v úrazové nemocnici mě znechutila natolik, že jsem se rozhodla k radikálnímu útoku a začala Jarču z plotu sundavat. Pokud by snad někdo byl svědkem tohoto výjevu, musel by se buď umlátit smíchy, nebo by musel být nutně přesvědčen, že jsme se obě zbláznily.

Jaruš naprosto neoblomě trvala na tom, že to dokáže, vyšplhá a OMETE to listí!!!!!, já ji tahala střídavě za levou a pravou důchodku a žebřík pod námi objema sjížděl pomalu svahem.

V konečné fázi akční scény se žebřík válel pod svahem a na plotě jsme visely obě.

Z domu se ozýval pláč mého probouzejícího se roběte a já zavěšena na plechovém plotě byla nucena naslouchat výčitkám své tchýně.

Bylo to zdrcující.

Několika extrémně vyvedenými parakotouly jsem se zřítila na pevnou zem a jako hodná snacha odolala snaze nechat JI tam viset. Podala jsem žebřík v domnění, že už i ona pochopila, že tudy cesta nevede.

Nepochopila a trvala na tom, že umete. I hodné snaše dojde jednou trpělivost.

Pokud nespadla samovolně, nebo ji nesundal soused mašinkvérem, visí tam dosud. Nepochybuji ovšem, že ať tak nebo tak, stejně nakonec UMETE...................

A v takové rodině buďte normální!!!!

Hurá! První sníh!!!!

Sotva jsem otevřela oči, radostně jsem výskla. Jé, napadlo!!! Bílá třpytivá krása v míře, která ještě neděsí má záda a netěší lopatu zavřenou už pár měsíců v kůlně. První sníh!!!!!!

Běžela jsem vzbudit piškota, který nevěřícně zíral na svou poťouchlou matku a pak ještě nevěřícněji na to bílé pocukrované cosi, které si z loňska zkrátka nepamatuje, protože byl ještě malé blbé mimino. Byl tak vzrušený, že se pokadil do trenek.

Poté, co jsem radostně vyprala hovno jsem neradostně zjistila, že jsem vázána povinností dopravit se vozem několik kilometrů daleko a utíkala honem honem odškrabávat. Zmrzlé prsty, zmrzlé nohy....mé nadšení z té bílé nádhery jaksi polevilo.

"Proč jedou tak pomalu?" řekla jsem mezi vesnicemi a přišlápla plyn.

Můj fauvé spustil kankán a já pochopila, že nikdo nezačal brát konečně v listopadu vážně bodový systém ,nýbrž že zima provedla své a kromě prvého sněhu zde máme i první náledí. Ovšem policisté mohli být dnes klidní, třicítka v obci, třicítka mimo obec..................příroda je prostě ten pravý zákonodárce.

Brm brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrm – nenarazila jsem!!! Jsem šikovná blondýna!!!!!

Teď jsem zase zpět, doma v pocukrovaném domku a nemohu se vynadívat na tu krásu, co se do ní opírá slunce. Prostě dnes není dušičkově, dnes je HURÁ!!!!!!!!!!!!!! První sníh!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Kolečkové brusle

Omlouvám se za malý výpadek mezi líčením jednotlivých laškovných seznamovacích schůzek, ale je zde zkrátka něco, co napsat musím.

MUSÍM!!!!

Nejsem již ve věku, kdy bych jako ztřeštěné štěňátko tíhla k plyšovým kamarádům ztělesňovaným v mém případě nějakým ramenatým hezounkem, ovšem i zralá žena mých zkušeností udělá sem tam výjimku a propadne kouzlu poznaného avšak jaksi vyprchaného, což se může také projevit tak, že zcela ztratí rozum a vydá se na ……….kolečkové brusle.

NIKDY!!! A to zdůrazňuji nikdy jsem nebruslila.

Vzpomínám si na jeden chabý pokus provedený z donucení na jakémsi školním výcviku, který skončil ve Fakultní dětské nemocnici na chirurgickém oddělení přišíváním několika prstů, jež mi svými fakt vostrými bruslemi ufikl spolužák Dvořáček, neboť nepředpokládal, že umím jezdit pouze rovně a tudíž pedagogem žádaná otočka bude mi osudnou a já skončím pod jeho nohama v ponižující pozici , navíc slintající , soplící a posléze i krvácející na ledovou plochu.

Nejsem právě sportovní fenomén, ale pravdou je, že pouze několik málo sportovních disciplín mi dělá skutečné problémy. Na základní škole to byly kliky, neboť jsem nesnesla závistivý smích spolužaček, pramenící ze skutečnosti, že můj hrudník se dotýkal země aniž bych vůbec musela provést v loktech byť sebemenší úhel.

Později jsem si znepřátelila běh, neboť jsme na gymnáziu byly nuceny obíhat kolečka ve veřejném parku a přeskakovat při tom volně ložené opilce, kteří na nás pořvávali poměrně velmi nepublikovatelné návrhy. Ovšem můj vztah k běhu se posléze spravil a teď mi volný klus v temném lese připadá dokonce vzrušující a romantický.

Poslední sportovní disciplínou, které jsem se rozhodla vzdát i přes nátlak svého pavoučího muže je skalkaření. Viset 10 metrů na jakési pofidérní šňůře, houpat se sem a tam a poslouchat hodiny rady „úchyt je vlevo, víc vlevo, ještě vlevo…musíš víc vlevo“ ve chvíli, kdy moje levá ruka měří asi dva metry třicet mi prostě přijde plýtvání energií.

Ovšem bruslení….bruslení je skutečně jediná činnost, kterou srdečně nenávidím. Až do chvíle……..

Víte, co si budeme nalhávat. Máme muže, milujeme je, obdivujeme, jsme jim věrné….a pak přijde chvíle nestřežená, kdy hormony a strong gelem na vlasy vybavený přitažlivý a milý hoch pronese záludnou větu….nešla by sis zabruslit? – a my ztratíme hlavu, zapomeneme na Dvořáčka i krvácení a vrhneme se vstříc novému dobrodružství. Vstříc nepoznanému, obávanému, lákavému a naprosto fascinujícímu. Ne, nejde o sex. Fakt jde o brusle. A když už, tak už.

Od „skutečně fajn“ kámošky jsem zapůjčila inlajny v odstínu jedovatě růžové včetně přilehlých doplňků, kterými jsou takové ty jakési fášky na kolena a lokty, vlasy sepjala do culíčků gumičkami ve stejném tónu a vytvořila tak ohromující vizuální efekt, když jsem před tím nepodcenila teoretickou přípravu a shlédla několik velmi kvalitních osvětových skvostů z emerické produkce, ve kterých jezdí krásky v bikinách na kolečkových bruslích radostně, dlouhé hodiny, navíc bez známky únavy a sebemenšího zranění. Uklidnilo mě to. Když to zvládne jakási rachitická rajda, zvládnu to já taky.

Vyjeli jsme kupředu. Tedy….on vyjel.

Já jsem do té doby měla za to, že autoři kreslených seriálů, stejně jako herci v groteskách neúměrně přehánějí a že kmitat nohama ve vzduchu v kadenci ratatata a ještě vyšší není zkrátka v lidských silách a odporuje to fyzikálním zákonům.

Neodporuje.

Hmitajíc neuvěřitelným tempem všemi končetinami a vytvářejíc iluzi obrovské koule tvořené fantastickými růžovými efekty, zbavena možnosti udržet se na nohou jakýmkoliv způsobem začaly mi hlavou probíhat myšlenky, zda je možné nezanechat na muži, byť nagelovaném, nějaký trvalý dojem zničujícího charakteru, a když už to ne, zda je možné zachovat si nějak alespoň zbytky důstojnosti.

Není.

Válela jsem se v prachu jako to čuně, kmitala nohama v zářivě růžových bruslích a jakýkoliv můj pokus dostat se na nohy skončil další úžasnou variací na téma „zákaz dotýkati se drátů i na zem spadlých“, v duchu jsem si vybavovala výše uvedené filmové ukázky a nějak ani nechtěla vědět, jak tohle proboha skončí.

Skončilo to mým potupným odlezem do křoví, kde jsem tklivě zaštkala bolestí svého ega i otlučených oudů. Bosa a potupena jsem se přískoky dostala k vozu a zbaběle prchla.

Ten mávající červený terčík už měl být pouze dokonáním absolutní pohany.

„Vystupte si z vozu a ukažte mi povinnou výbavu“ .

„Jak myslíte“ škytla jsem mezi slzičky a vystoupila.

Policista evidentně zcepeněl. Před ním stála velmi špinavá osoba s řasenkou rozteklou až na krk, v ponožkách, z nichž z jedné mrkal obnažený palec, jeden růžový návlek na koleni, druhý na kotníků, zářivě růžové gumičky tvořící na hlavě jakýsi šílený rozcuch…….

„Ježišmarjá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ upustil policista a asi po pěti minutách zavřel ústa. „Co se vám stalo?“ zeptal se zůčastněně.

„Brůůůůůsléééééééééééééééééééééééé“ začala jsem skutečně velkolepě štkát.“Neumíííííím jezdíííííííííííííít na bruslíííííííííííííííííích, béééééééééééééééééééé“

Orgánovi začalo cukat v koutcích. Druhý orgán stojící opodál už měl hlavu zaraženou hluboko ve služebním autě a zvolna se otřásal.

„Je-je-jeďte proboha a opatrně“ vyškytal ze sebe policista a urychleně se vrhl za kolegou do lůna služebního vozu.

Ne, ten den jsem si nezabruslila. Ne, ten den jsem nepřekonala sama sebe ani jsem neohromila mladíka. Myslím ale, že jsem udělala toho dne mnoho dobrého pro svět a zachránila mnoha řidičům pár trestných bodů.

Inu, všechno zlé je pro něco dobré. Ovšem …… na brusle, a obzvlášť růžové, mě skutečně už nikdy nikdo nedostane.

Jak to bylo v pravěku....

Dnešní mládež tomu nebude věřit, ale dávno pradávno, v době, kdy Xchat měl všeho všudy asi 150 chatujících členů (druhohory), jsem objevila možnosti internetu. Když se tak na to dívám, bude má laškovná vyprávěnka pro dnešní mládež zajímavá asi tak, jako bylo pro mě povídání mé babičky o tom, jak byla nucena brodit se sněhem či blátem do pět kilometrů vzdálené obecné školy a jak toto činila radostně a vážila si prožitých útrap, neboť ji zocelily a utvořily z ní ženu připravenou pro život. Důkazem toho nechť je, že babička je hrdou nositelkou titulu „údernice roku", který získala v roce 1952, kdy vzpomínajíc na své dětství, vyhrabala z blátivé brázdy holýma rukama zapadený traktor sovětské výroby a zachránila tak pro místní JZD první místo v soutěži Boj o zrno. Na toto jsou důkazy snadno vyhledatelné v dochovaných periodikách. Dalším důkazem je, že babička má tu čest být 3x rozvedena a přesto radostně vzhlíží k novým zítřkům tím způsobem, že si na stará kolena narazila dalšího chlapa. To už chce kus odvahy!!!

Nicméně se svým vzpomínkám vzpírat nebudu a těm několika, kterým již také třicítka zabušila před pár měsíci na vrata, připomenu, jaké to bylo t e n k r á t, kdy byly louky zelenější a pevné připojení někde v oblasti sci-fi.

V té době jsem totiž počala podnikat aktivity v úrovni „zakázaného ovoce". Začala jsem se přes internet seznamovat.

Nenechte se mýlit, ono dneska je to normální, ale tehdy....dávno pradávno.....bylo seznámení způsobem tak plytkým jako je inzerce důvodem k snížení hodnoty vlastní osobnosti. Zkrátka nebylo to normální. Každý to dělal, ovšem každý to tajil. Nebylo to in. Bylo to prudce out a svědčilo to o jakémsi druhu osobního selhání.

Mě nějaké „selhání" zase až tak netrápilo, neboť jsem byla již v outlých 18 letech vlastnicí vlastní garsoniéry a tudíž nepeskována rodiči po večerech v posteli velmi velmi velmi opuštěnou. Internet mě uhranul. Zvuk připojujícího se modemu mě uváděl do stavů, které bych se nebála přiblížit k jakési formě duševní extáze. Co na tom, že tato měla možnost trvat několik dlouhých minut, neboť připojit se k síti sítí v roce 1992 bylo dobrodružstvím, jaké si dnes dovedou představit snad obyvatelé vísky zapadlé hluboko v rumunských horách. Trávila jsem v zaměstnání – neboť to bylo jediné místo, které mi tu slast umožňovalo – dlouhé hodiny po skončení pracovní doby a mnohokrát jsem se domů dostala kolem třetí ráno – vyčerpaná, hladová a šťastná. Za dva měsíce jsem zhubla 10 kilo.

Mé štěstí polevovalo jedenkrát měsíčně a to v době, kdy přicházel zaměstnavateli účet od Telecomu. To nastal den plný stresu, přetvářky, zapírání a očistných formulí. Svou úchylku jsem tajila dlouho a poměrně úspěšně a ve chvíli, kdy jsem byla odhalena, byl můj kapitalista dojat mým mládím, naivitou a samotou a přístup na internet mi dokonce v omezeném množství povolil.

Zpočátku bylo seznamování zemí nepoznanou a já byla plna obav. Až později jsem zjistila, že všichni mužové jsou jaksik stejní a není tedy důvodu k nějakým závažnějším obavám či snad k sebedestruktivní depresi, když snad ten či onen si dokazuje vlastní hodnotu pokusy zničit osobu něžnějšího pohlaví nějakými složitě naučenými mírně manipulativními ženu ničícími praktikami.

První schůzka proběhla v nezvykle žertovném duchu, kdy jsem měla tu čest potkat skutečný skvost.

Pokračování příště......

Protestsong

Musíme založit nějakou ligu na ochranu mužů v domácnosti! hřímal žížalek a druhý Laďa kýval hlavou tak urputně, až čelem málem roztřískal druhou sedmičku vína. Kdo zná žížalka osobně ví, že takhle dlouhá věta pronesená poměrně dramatickým způsobem je asi tak častým jevem jako Yeti prohánějící se po Václaváku. Krátce řečeno, když už žížalek řeční, situace je na pováženou.

Pravda je, že se naše potělocvičné tmelení v místních nálevnách už stalo pověstným a účastnice pohybových taškařic, kterým velím, podezřívám, že se nedostavují z důvodu obdivu k mé neutuchající energii a cvičitelské schopnosti, nýbrž pouze pro to, aby si pak mohly dát jedno-dvě-či tři pivka.

No, mě je to celkem jedno, já si vyberu svou hotovost a ambice být oblíbenou jsem navždy opustila. Bylo to letos v pohnuté chvilce, kdy mi jedna z mých úhlavních fanynek vypisovala v abecedním pořadí doslovně to, co jsem pronášela kdesi v temném lese v opilosti asi před pěti lety a tento výčet byl následován fatální větou – snad opravdu nejsi TAK zlá!!!

Jsem. Bohužel je třeba si nalít čistého vína, jsem. A nejen to. Jsem také povrchní, poživačná, přelétavá, arogantní, přehnaně kritická a nesnášenlivá, líná, urážlivá, částečně zbabělá a na chlapy. No já nevím, vadí to tady někomu? Když už jsem si lokla toho nápoje pravdy, tak tady je další – jediné, co mě skutečně v životě děsí je, že budu hodná a potichu,podlehnu společenskému tlaku a zasednu na hřad vedle těch vzorových hospodyněk, které po otázce na své "záliby" začnou vyjmenovávat druhy cukroví.

Ovšem na druhé straně je pravdou, že vocáto pocáto a i když žížalek nedávno hřímal, jak si váží toho, že jsem žena plná vlastních zájmů a názorů, hleděl do prázdné lednice poměrně zdrceně a jako mávnutím proutku ožil, když mu Jaruška donesla voňavý kynutý štrůdl.

Stejně mám pocit, že to bylo všechno dobrý do chvíle, kdy se ti chlapi tak nějak zcukli a začali si stěžovat. Tak teď matně tuším, že chyba není v tom, že mě žížalek už vidí jen rozpláclou na podložce – v horším případě ve stoji na hlavě – a že i když jsem většinu individuálních aktivit přesunula do nočních hodin a spím tak 3-4 hodiny denně, stále mám nějaký ten "domácnostní" restíčínek, ale chyba je v tom, že se ti chlapi dostanou k sobě a můžou si lehce postěžovat, což má za následek jejich vzdor a pozdější šovinistické požadavky.

Ukončím to popelnahlavusypavým sdělením, že jsem šla do sebe a vrhla se vášnivě do vytvářeních poživatin, které jsou nejen nutričně kvalitní, ale také chutné. Ono začalo pršet a jsme s piškotem nuceni se držet blíže domovu, takže to zase taková oběť není. Nicméně si dám velký pozor a nebudu žížalka tahat na místa, kde se stmelují další rozlícení mužové mých stejně pohoršlivě smýšlejících kamarádek.

Zkrátka – péct nemusíte, ale držte je od sebe!!!!

Svrab

Ach jo. Zatímco se já snažím zkvalitňovat život sobě i svým blízkým lačným hltáním autorehabilitačních praktik a vrhám se do nových obzorů cvičitelství, z hopy hopy přecházím do pomalejších a nudnějších, ovšem lukrativnějších forem pohybových aktivit (ne, sex za peníze to není), trávím tedy část svého volného času uzlováním těla do tvarů téměř absurdních, abych totéž mohla učit jiné nebohé a "momentálně zaostalé" ženy a zbytek volného času trávím honorovanou tvorbou, což je vzrušující a příjemná změna, mé okolí to nechápe a rozhodlo se rafinovaně zatěžovat mou nervovou soustavu událostmi nepředvítelnými a poměrně zdrcujícími.

"Nooooooooo paninko, to je svrab jak bič!" culil se plešatý MVDr. a můj zděšený výraz mu zjevně dodával po ránu dobrou náladu.

"Jak jako svrab? Jako TEN svrab????? Jako S.V.R.A.B??????????????????" voči mi šly šejdrem.

Á blondýna! četla jsem plešounovi v očích a střídavě zírala na něj a na svá chlupatá malá štěstíčka.

"Kočičky by neměly přijít do kontaktu s vaší pokožkou" slyšela jsem lehce v mrákotách a živě si promítala, jak mi Mourina spala měsíc omotaná kolem krku a Kulina na břiše. Tak odtud ta vyrážka!!!! Takže žádný manželův úlet v temné uličce s trvalými následky. No, všechno zlé je pro něco dobré.......

Bezděky jsem se začala intenzivně drbat na nejrůznějších částech těla. Navíc představa, jak vedu své sladké díťátko k lékařce narvané v oblečku Next zakrývajícím svrab naplnila mou zbabělou duši panikou.

Skočila jsem do fauvé a obrátkou přes ruční brzdu se vyřítila směrem k svému svrabskému domovu a nastalo cosi, co je u mě věcí poměrně nevídanou.........................generální úklid.

Ještě předtím jsem si na internetu, bo jsem holka zvídavá, našla informace o tomhle roztomilém malém zvířátku. Udělalo si mi fakt fest šoufl. Zavolala jsem svého bývalého, co je MUDr.(je dobrý být promiskuitní a mít bývalé ve všech potřebných oblastech života) a hystericky na něj ječela do telefonu, že musí OKAMŽITĚ přijet a všechny nás deratizovat. OKAMŽITĚ přijel a zabalen v igelitovém oblečku podával mi tašku plnou mastí s přiloženým návodem na likvidaci zákožky svrabové a neopomněl přiložit i prášky na nervy a konopné lanko, bo je to starší pán a s ubývající sexualitou mu přibývá citlivosti a pochopení (škoda, že ti chlapi mají buď jedno nebo druhý).

Veškeré tělovýchovné a literární aktivity šly do kytek. Stalo se ze mě uklízející monstrum, místo mozku SAVO kostku, doslova a do písmene všemi mastmi mazaná. V neuvěřitelném tempu jsem vyházela obsahy skříní, přebytečné textilie v domě likvidovala žehem, vzpínajícímu se Piškotovi rvala z rukou plyšáky a jako páter Koniáš je vrhala do plamenů za ručníky a ubrusy, přistihla jsem se dokonce, že uvažuji vrhnout do plamenů a dokonale tak očistit i chudáčka piškotka, do kýblu na mytí lila jakousi pofiderní žíravinu a téměř 14 dnů trávila lezoucí po zemi, zdech a skříních, mazající sebe, ječícího piškota i nasraného žížalka na všech možných místech, žehlící všechno včetně papučí a snažíce se celou skutečnost utajit před Jaruškou, neboť ta přivlečení nových koťat do naší domácnosti kvitovala se zjevnou nelibostí a slyšet "já jsem to řííííkááálááá" ve chvíli, kdy mám v ruce žiravinu, mi přišlo poměrně riskantní.

Nyní je nebezpečí zažehnáno, roztočové zlikvidováni a celá situace způsobila, že se kluci – tedy můj bývalý MUDr. a můj současný žíža tak nějak zpřáhli. No nic, v životě nastane ještě mnoho vypjatých chvil a pokud se budou mí bývalí a současní muži tímto způsobem sdružovat je docela možné, že za pár blízkých let budu mít vlastní fotbalové družstvo.

Si člověka připadá jak blbec, navíc když si po té svinské dřině přečte tohle: (trocha rozumu ze sexus.cz :-)

Scabies přenosný ze zvířat – kočky a psi mohou být postiženy svrabem. Roztoč může být kontaktem přenesen na člověka, ale není schopen se na lidském těle reprodukovat. Začátek symptomů bývá obvykle náhlý a objevuje se asi 10 dní po expozici. Erupce jsou obvykle mírnější a ztrácejí se za 4-6 týdnů. Z člověka na člověka se nepřenáší

***

A mimochodem, moc se nesmějte :-))))!

Scabies se vyskytuje celosvětově v 30letých cyklech s 15ti letým intervalem mezi epidemiemi, ale poslední pandemie, která začala v r.1964 přesáhla tento limit. V ČR je scabies v pořadí čtvrté nejčetnější infekční onemocnění. V r.1995 bylo hlášeno 12 360 případů. Postiženy jsou všechny věkové skupiny, s nejvyšším výskytem u 15-19letých (16 %). Děti do 1 roku tvoří 2 %. Osoby nad 75 let 3,7 %. Je hlášen v průběhu celého roku, s mírným poklesem v jarních měsících.

Přenos : Intimní nebo sexuální kontakt, ev. expozice kontaminovanému osobnímu nebo ložnímu prádlu, nebo spaní v jedné posteli s infikovanou osobou. Roztoč se zavrtá do kůže za 2,5 min.

Víš, s kým spíš? :-)