29.1.07

Takže...co se na mě nezměnilo???

Film mě dovedl k zamyšlení . A už to vím....co se na mě nezměnilo?

Už dlouho se za nic nestydím. A už dlouho říkám promiňte a omlouvám se, kdykoliv mám jen náznak dojmu, že je k tomu důvod.

Taky už dlouho nenosím hodinky.

Ne, že by mi snad naše finanční situace nedovolovala, nějaký ten pěkný tikající kousek pořídit. Jen mi zkrátka orloj tížící zápěstí připadá již drahnou dobu jaksi nepatřičný a v podstatě k ničemu.

Hodinky jsem definitivně odložila po jedné „poslední noci“. Byly pěkné. Stříbrné. S třpytivými kamínky připomínajícími, že je čtvrt nebo bylo půl. S ručičkami líně se klouzajícími po nápaditě měňavém povrchu ciferníku, jehož název byl poněkud nadnesený, neboť cifry byste na něm hledali marně. S řemínkem, vilně se pnoucím po mém zápěstí, leskem a tvarem lahodícím barvě, co mi na kůži vykouzlilo letní sluníčko.

Dodnes si vzpomínám, že když se tohle letní slunce rozhodlo zapadnout, zakrývala větší z ručiček ten největší z broušených sklíček. Já si rukou malinko stínila oči, aby mi neunikla ani vteřina z rudé, růžové, šarlatové a azurové nádhery, která na obzoru vybuchovala do nestoudně živelných obrazů a spolu s vůní přicházející letní noci tvořila tak nestoudný kýč, až to někomu méně zamilovanému mohlo připadat trapné.

Věděla jsem, že už ho víckrát neuvidím.

Zvláštní na chvílích, o kterých dopředu víte, že jsou poslední je, že vůbec nevíte, co si s nimi počít. Že se pokoušíte prožít naposledy to „největší a nejlepší“, ale úpornou snahou docilujete naprostého opaku. Snažíte se urvat si „vzpomínku na celý život“ a místo prožívání stále podvědomě porovnáváte realitu s vysněným očekáváním. Čím víc se bojíte konce, tím častěji kontrolujete, jak daleko od něj ještě jste.

Když ráno slunce bíle a zlatě vycházelo na druhé straně kopce za lesem, pamatovala jsem si místo pohledu jeho očí a chutě jeho úst, místo dlouhých polibků a očekávané intenzity posledního milování, jen každý detail měňavého povrchu ciferníku.

Už jsem byla sama, když větší z ručiček zase schovala největší z kamínků. Ten pohled mě zabolel natolik, že jsem velkým obloukem odhodila od sebe stříbrně se třpytící připomínku toho,že všechno jednou skončí.

Na zápěstí mi zbyl bílý obrys.

Slunko bylo milosrdné a do konce léta mi od něj odpomohlo. Čas byl také milosrdný, jak je mu ostatně vlastní, a do konce léta mě zbavil divného pálení v místech, kde obvykle bolívá trápení.

Ale hodinky už jsem si na ruku nevzala nikdy. Ani ty zlatobílé, které mi z lásky dal MUŽ. Ještě neví, že měřit čas je zbytečné. Pokusím se mu to vysvětlit, ostatně není kam spěchat, společného času máme dost a dost.

Málokdy jsem o něčem pevně přesvědčena. Ale myslím, že mé opovržení hodinkami jen tak něco nezmění.

Kdyby pro nic jiného, tak pro tu úžasnou možnost začít nevinnou konverzaci se sympatickým člověkem.

„Nezlobte se, nevíte náhodou, kolik je pro nás dva právě hodin?“

*

Ještě si můžete přečíst Evino jablko

28.1.07

Zkrácení rodičovské dovolené

Sice si seru do vlastního hnízda, ale jsem pro....

Ono není zbytí, stát na to nemá a sice by se mi líbilo, kdybych za osmičku byla doma ještě dva roky, ale co už. OVŠEM.....ovšem pevně doufám, že si naší milí zlatí hoši uvědomí jednu malou nepodstatnou věc.

Protože jsem kvalitní občanka, přečetla jsem si všechna ta lejstra, co vláda smolila ještě před tím, než dostala důvěru, takže mě ta šokující informace ve zprávách dnes skutečně nezaskočila, naopak já jsem v minulých dnech šokovala tímto sdělením nejednu spolumatku s tím, že jsem přesvědčena, že toto bude jedna z prvních věcí, které budou prosazeny.

A přesně z toho důvodu jsem se vrhla k zápisu do školky už před časem, protože pokud bych měla jít do práce ve třech letech dítěte, je nutné, aby toto mělo kde pobývat. Těžko ho můžu nechat samotného doma, i když je geniální.

A hele šok. Pic kozu do vazu.......bereme děti narozené pouze do listopadu 2004, nikoliv včetně. Přednostně bereme děti starší tří let. Obávám se, že vám ho nevezmeme, v září ještě nebude mít tři roky a máme děsný nával čtyřletých.................

No....a tak to by mě, kluci poslanečtí, zajímalo, jak tohle mám řešit. Zatnula jsem svou dělnickou pěst a radostně bych se vydala do procesu o rok dříve, ovšem chca nechca se mi zdá, že jsem se ocitla v jakési patové situaci......školek je méně, míst pro tříleté děti minimum, pro mladší v podstatě nejsou, platit paní na hlídání si vážně nemůžeme dovolit, stejně tak soukromou školku....takže možná bych ho mohla pašovat do práce v přenosné kleci pro kočky.

Máme s Vojtou trošku smůlu, že padáme zrovna do období trvajícího asi půl roku, kde tohle bude skutečně problém.

Nedalo by se jednou stanovit pravidla platící stejně od začátku do konce? Nedalo by se nechat na matčině rozhodnutí, zda bude za víc peněz doma kratší dobu, či zda chce být doma déle s tím, že ji bude stát podporovat minimálně?

Zdá se mi to, nebo je skutečně trošku nefér měnit pravidla hry v jejím průběhu s tím, že hráč nemá v podstatě žádnou šanci hrát tak, aby byli všichni spokojení?

Pro mě za mě si to navýšení mateřské nechte, on kdo chce, tak je schopen si přivydělat, ale proboha nestavte mě do neřešitelné situace, kdy se budu muset rozhodnout, jestli dám výpověď nebo přivážu dítě ke stojanu před samoobsluhou!

Vše o mé matce

Nerada srocuji slova kvůli obsahu filmu, nečekejte tedy nic konkrétního.

Předpokládám, že většina z vás kultovní film Pedra Almodovara z roku 1999 už stejně viděla, takže bych nosila dříví do lesa.

Horečnatému závazku dívat se na krásné filmy o krásných ženách jsem dostála naprosto. Co mě však na filmu překvapilo jsem byla já.

"Todo sobre mi madre" jsem viděla poprvé před tím, než se piškot narodil. Jako "nematka" jsem rozuměla všemu, dokázala jsem se ztotožnit, dokázala jsem vnímat laskavost Manuely i její hledání po smrti syna. Příběh jsem považovala za možný, reálný, chvílemi pro mé usazené české ženství poněkud bizarní, ovšem prožitelný. Chápala jsem nadsázku "nutnosti neustále předstírat" i emoce tryskající velmi střídmě pouze ve chvíli samotnosti.

Když jsem tenhle úžasný film viděla včera, díval se někdo jiný. Dívala se "matka". Příčilo se mi chápat Manuelin klid, oči které se neosvobodily pláčem a přesto viděly jasně, tichou pokoru, se kterou dál žije....sama, zcela sama poté, co ztratí jako svobodná matka svého sedmnáctiletého syna.

Ono příčení nebránilo tomu, aby mi tekly slzy jako hrachy a na duši se dělalo divné Almodovarské krásno. Zóna šnuptychelnosti se zvýšila adekvátně představám o možné ztrátě krve své krve....ale!

Ale z roviny reálna, i když poněkud bizarního, jsem si tento snímek přesunula někam těsně vedle Alenky v zemi za zrcadlem. Ze země srdcervoucích "vopravdickejch příběhů", které někdo – jakkoliv vzdálený – prožívá, do oblasti vyprávěnek rodících se v hlavě geniálního scénáristy.

Manuela se mi z reálné nádherné ženy stala fikcí. Stále nádhernou, nicméně fikcí.

Jakkoliv se mohu snažit být pro svět lepší, jakkoliv si mohu rozumově zdůvodňovat nereálno nenávisti vůči "viníkům", přesto se tomu pocitu mohu jen těžko ubránit. Zkoušela jsem se, ještě rozjitřena, zahledět hluboko do sebe a analyzovat svou schopnost odpouštět.Skončila tam, kde začala ta divná, bezbřehá, bezdůvodná a obrovská mateřská láska.

Dokážu odpustit velmi mnoho – nedotýká-li se to mého syna.

Z celého srdce doufám, že si nikdy nebudu moci ověřit své skutečné reakce na podobnou situaci.

A z celého srdce žasnu, jak dokáže tříkilový poměrně nevzhledný ječící uzlík, změnit velkou a názorově poměrně stabilní ženskou nejen úplně, ale i do naprostých detailů.

Zkusím na sobě najít něco, co se nezměnilo....................

Sníh se třpytí

Sníh se třpytí. Sluneční paprsky pomaličku odpařují jeho kůži a těsně nad bělostí se dělá hedvábná duha.

Starý ořešák, libující si pod studenou peřinou, mžourá do nečekané spousty lednového slunce a pomalu, líně a spokojeně pohupuje větvemi v rytmu větrného dechu.

Nebe je blankytně modré a na konci louky polyká její bělost.

Je třeskuto. Je bílo. Je nádherně.

Vzduch má nejspíš vůni šíje Sněhové královny. Vůni bílých pusinek. Chuť pomalu loučících se krápníků.

Jenže....

...jenže to já nevím. Nevím, protože to všechno sleduji s horečnatou uslintanou držkou připlesklou na dithermu svinsky velkých dveří. Slzavě toužím proběhnout se s piškotkem po té bílé nádheře a lehknu z představy, že se má kůže bude chladit vprostřed závěje.

Akorát hovno.

Vy LIDÉ, co tyhle pocity nemáte jako já pár dnů kvůli pár kucknutím, ale nemoc vám bere život týdny, měsíce nebo roky, máte můj hluboký obdiv a velikánské přání, ať v sobě nacházíte sílu vydržet to, dokud to bude třeba. Protože mě i těchto pár dnů mrzí. Chybí mi. A ta nemožnost je prožít je hrůzostrašně zbytečná.

Já nevím, asi je to klišé. Ale když jsme zdraví (jako že já jsem, za NEMOC považuji nepoměrně horší věci), měli bychom držet hubu, neremcat pořád o kdákovinách a usmívat se na svět. A vážit si ho.

*

Světe vážím si TĚ!!!!!!!!!!!!! Usmívám se, jak jen mi to ruplý koutky dovolí!!!!!! Tak se smiluj a vydrž ještě pár týdnů s tímhle cukrovým počasím!!!!!!!!!!!!!!!!!! DÍK......

24.1.07

Lhala jsem vám!!!!!!

V předchozím článku jsem v dobré víře uvedla nepravdu.

Opravuji tedy. Ne, chlastat nemá cenu, ani Vénovu slivovici. Bacil vás stejně totiž nakonec dostane. V této chvíli vypadá neutěšená situace v našem řadovém domečku asi tak, že mládě jako nejzdravější z nás je deportováno u Jarušky, aby nebylo vystaveno dalšímu náporu bacilů a virů a já chcípám. Doslova chcípám.

Můj nedoléčený zápal plic se rozhodl, že to jen tak nevzdá.


Naopak dal se hbitě do díla a podnítil mou tělesnou schránku produkovat teplůtku posazenou velmi blízko číslu čtyřicet.

Dlouho jsem neměla zimnici. Včera v noci ano. Házelo to se mnou v kadenci absolutně neuvěřitelné a to několik poměrně nekonečných hodin. Nevím proč, ale po celou tu dobu mě napadalo, jestli už někdo zkoušel využít zimničných stavů při natáčení hard porna. Kdyby mě včera žížalek pronajal, mohlo vzniknout několik skutečně nosných a kvalitních snímků, v nichž by žena (já) jednoznačně hrála rytmický prim.

Koukám na haldu pilulek, co je mám polykat po jídle a před jídlem a mezi jídlem a koukám na kalendář, kde mi kamarád MUDr. zatrhl červenou tužkou datum, před kterým nesmím opustit lůžko. Je to neskonale depresivní.

A tak ejchuchu ejchuchu, sleduji vodnatým okem, jak za oknem chumelí a konečně se dělá zima. Z postele to vypadá velmi romanticky. Ti, co dleli vně sice tvrdí pravý opak a nadávají a kopou do svých nabouraných automobilů, já si však nenechám své válení znechutit a budu se dál kochat chumelením za okny a bílou jiskřivostí, která pokrývá dosavadní odívanou hněď.

Už jsem zahájila masivní letákovou kampaň, bych zdrcené cvičenky informovala o tom, že jsme na dlouhou dobu docvičily. Mnohý místní muž, těšící se, že žena vypadne a doma bude klid, mě za to rozhodně nepochválí, ale zkrátka není každý den posvícení.

Jediný, kdo bude radostně obíhat kolem bude žížalek, neboť mé večerní absence v prostoru mezi šporákem a postýlkou ho zasahovaly den ode dne víc a více a konečně mě tedy má tam, kde mě chtěl již dlouho dobu mít. Doma v posteli.

Mně v této situaci nezbývá, než zkrátka opět přežít tu dobu nemohoucnosti, abstinence a nejrůznějších nechutných projevů dušení se. Hodlám tak učinit pomocí knih a filmů o úspěšných ženách plných sil, bojujících proti nepřízni osudu, zejména o těch, které na konci nezemřou.

Ovšem i přes takto orientovanou četbu si sama již na hrdinku hrát nehodlám. Budu ležet a ležet, dokud se nevyležím do bezvědomí. I bacil bude tak znechucen nicneděláním, že odejde k nějakému aktivnějšímu jedinci.

Pan doktor, co se k nám dnes opět prohazoval lopatou, měl totiž pro mě už úplně poslední varování. Zazlobíš, přivážu tě ke kovovce na plicním.....

Mám sice ráda přivazování, ale nemám ráda bílé kovové postele a ještě méně mám ráda nemocniční pach. Tentokrát budu opravdu hodná........

*

A abych si to ulehčila, naordinovala jsem si na každý den jeden krásný film s krásnou ženou.

Dnes to byly "Příliš dlouhé námluvy". Jestli někdo spolehlivě zvýší spotřebu šnuptychlů na minutu, pak je to Audrey Tautou. Možná je tak bezvadná proto, že se narodila "skoro" stejně jako já. :-) Zítra si pochopitelně pustím po třistapadesáté Amélii a strhnu smrkací rekord.

Inu, dobrých zpráv je stále méně, je tedy třeba na těch špatných hledat cosik pozitivního.

Přesto věřím, že se někdy....v budoucnosti...třeba dočkám toho, že ocitneme v jedné chvíli já, piškot i žížalek zdrávi. Vím, je to neskromné a poměrně odvážné přání, ale odvážným přeje štěstí, tak snad.....jednou...........................

22.1.07

Dva moji žhaví muži....

Nějak mi to v sobotu ujelo. Místo plánované kulturní akce s výstupní známkou 9,7, mnou od počátku bojkotované, tak řečeno tancevačky pod taktovkou Třetích zubů, jsem trávila večer v příjemné náruči sedací soupravy a australského červeného vína kamarádky Z.

Žížalkovi se totiž udělalo (zaplaťpánbu, pánbu mě netrestej) večer nevolno a místo do blízkého městyse vjel naprosto vyčerpán do lůžka a moje další aktivity mu byly zjevně lhostejné.


Využila jsem toho a přes blízký lesík, boty notně okopány, obličej se známkami několika výživných pádů, dorazila jsem na pěkný dívčí pokec za přítelkyní.

Měla jsem štěstí.

Její můž pinkal kdesi ve velkoměstě tenis a ona opuštěna a tím více nadšena mojí přítomností, nešetřila na občerstvení a tudíž se večírek skutečně vydařil a navíc byl ukončen zpěvy pěkných kotlíkářských hitů v místní nálevně.

To mi budiž omluvou, že jsem dorazila – opět mírně otlučena – domů za zpěvu časného ranního ptactva v poněkud velmi excentrické náladě a svého muže našla, k dost velkému zděšení, vylepeného na dlažkách v předsíni.

"Sakra , máme hypotéku" proběhlo mi hlavou a jala jsem se jej oživovat na svůj stav s naprostou bravurou. Tiše jsem doufala, že zemdlel žalem a oživí jej pouhý pohled na mé lepé tílko, ovšem číselník teploměru ukazující 40.2 celsiových stupňů mi tuhle naději odebral.

A tak, ožratá jak zákon káže, balila jsem již podruhé za život svého bezvládného zákonitého muže, tentokrát ovšem do mokrých prostěradel notně politých domácí slivovicí, což je prý zaručený lék na snížení stavů horečnatých.

K ránu přestal s podporou globálního oteplování a jeho teplota k mému údivu vykazovala 35,5.

Měla jsem jakési výčitky svědomí, že jsem jej podchladila záměrně "ježiši, ta hypotéka" . To a poměrně silná slivovice strýce Vény ze Strhářů mě nenechaly usnout.

Piškota jsem vyfasovala od Jarušky o brzké deváté hodině a měla být jak dobrou matkou, tak dobrou ošetřovatelkou. Možné nebylo ani jedno. Zbytky mozku mě správně upozornily, že mám-li se zbavit jednoho bříměte, bude jednodušší udat dítko, neboť horečnatého muže někam strčím jen stěží. Vždy ochotná záchranná ruka dědečkova nezklamala ani tentokrát a já se tak mohla mezi výměnami slivovičných prostěradel trošku prospat.

Netušila jsem ovšem, co mě čeká.

Včerejší noc a dnešek jsem trávila obkládáním slivovičných prostěradel na tílka obou svých mužů, neboť jak známo, muži nic nevydrží a podlehnou kdejakému flusu.

Musím říci, že piškotek s horečkou 39,7 trvající převážnou část noci a dne, mi vháněl do očí slzy a do rukou bezmoc a do srdce velkou potřebu vzít to za něj a ta něha se přenesla i na nebohého stonajícího tiše hýkajícího manžížalka, a tak jsem přestala přemýšlet nad hypotékou:-)) a střídavě běhala z jednoho pokoje do druhého a plnila vše , co jsem jim na očích viděla. Naštěstí je měli oba převážně zavřeny. A naštěstí má péče způsobila jejich momentální příznivý stav.

Nemohu si pomoci, ale po těchto zkušenostech musím oponovat prohlášení, že alkohol je metla lidstva. Myslím, že jedině to kvalitní naložení do lihu mě uchránilo před chcípáním v prostředním pokoji. Myslím, že strhářská slivovice způsobila, že jsem skutečně kvalitní a výkonnou ošetřovatelkou, současně milující ženou a matkou s poměrně pevnými nervy a sice třesoucí se, nicméně laskavou hladící dlaní.

Jsem přesvědčena, že reklama na Actimel je klamavá.

Jsem přesvědčena, že pokud stojí za to podnikat nějaký čtrnáctidenní test, pak jedině test s kvalitní slivovicí.

Pokud budete někde poblíž, můžeme to rozhodně vyzkoušet. :-)

20.1.07

Mým čtenářům

:-)

několik (velmi mnoho) slov na vysvětlenou, spojených s uvedení několika faktů o autorce stránek :-). Kdo zaregistroval hodnotné ohlasy z posledních dní , bude asi více v obraze. Určeno víceméně pouze pro "mé čtenáře".

Možná, že všechno zlé je pro něco dobré. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy dostatečně nezdůraznila, jak jsem ráda, že ztrácíte čas četbou tohoto „deníčku“. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jste se ozvali a podpořili mě a já vás prostě zase odbyla.

Asi to tak občas nevypadá, ale jsem moc ráda, že vás bavím. Jsem moc ráda, že pár minut svého života trávíte čtením života mého. A jsem moc ráda za každý váš názor, za každý komentář, vzkaz nebo mail. Pochopitelně s výjimkou těch, které stály u zrodu této děkovné zdravice.

Proto se cítím povinována trošku víc se představit a zodpovědět některé z vašich dotazů a připomínek i přesto, že by možná bylo rozumnější nechat to plavat.

Takže jedeme:

1)Mé jméno není těžké zjistit, vzhledem k tomu, že jsem je plné uvedla v první knize, vydané spolu s Kostějem, Mirunem a Georgem K. Stejně tak zjistit mé bydliště je poměrně snadné. Nevidím důvod, proč bych to měla nějakým způsobem tajit, nestydím se za to, kdo jsem. :-) Faktem tedy je, že kdo mě oslovuje jménem a jasnovidně používá zmínky o vísce a Zoo, zcela jasně pouze vyčtené, mě ještě nemusí nutně znát osobně.

2) I když jsem se nechala unést a na poznámky o své fyzické podobě reagovala vystavením své fotky , což bylo velmi dětinské, nemyslím si, že by pro čtenáře těchto stránek bylo až tak důležité, jak vypadám. Naopak mám za to, že ten, kdo to neví, si může svobodně představit někoho, kdo tu ventiluje své radosti i strasti. Nebudu ale zastírat, že mě udivilo, jak donekonečna opakovaná poznámka evidentně nešťastného člověka může způsobit ovlivnění něčího názoru. :-) Navíc o skutečnosti, na které dle mého mínění zkrátka nezáleží. Ne na každém šprochu vždy něco je.
Fakta v tomto bodě? Faktem je, že jsem akreditovanou cvičitelkou, páchající svou praxi momentálně suma sumárum 5 hodin týdně, a to se specializací pilates, body form, ZTV a P-class. Cvičení mě baví poslední dobou o něco víc než psaní, zejména vzhledem ke skutečnosti, že odezva je intenzivní, okamžitá a pozitivní. A jednoznačně jsem v tom také lepší. Diskusi o tom, co je pěkná postava, nechám fundovanějším týpkům. Jsem žena a tudíž budu vždycky nespokojená ….

3) Má absence reakce na určitou fenomenální formu komunikace v podobě opravdu šťavnatých napadení není způsobena tím, že by mi to snad vyhovovalo a tento fakt chci zdůraznit. Nicméně není poprvé a ani naposledy, co se něco takového děje a můj reakční vývoj na toto procházel fázemi rozhořčení-sebeobviňování-bránění se a mnoha dalšími a dospěl k fázi současné, kterou je prostě ignorace.

Trvalo mi to opravdu dlouho, konečně však vím, že každý anonymní výpad má pouze takovou sílu, kterou mu sami přiřknete. Anonymní nenávist nelze pochopit, neexistují k ní žádné důvody, nemá to žádnou oporu v realitě, je to zkrátka jako záprdek. Smrdí to, zasviní to celý dům, ale je to neškodné. Jsem přesvědčena, že současné výpady nemají cokoliv společného s kýmkoliv z mé minulosti, protože i když v tomto směru dříve něco proběhlo, nikdo z těch odhalených – dříve zúčastněných – by si nedovolil dělat narážky na mé dítě. Jsou hranice, které ani ubohá Jindřiška zkrátka nepřekročí.
Můj názor je, že je lépe, napadá-li onen chorý mozek v této fázi mě, než by se vrhl na některého začínajícího psáče a tímto intenzivním nátlakem ho s největší pravděpodobností odrovnal. Upřímně říkám, že být to před pěti lety, už se hroutím :-).

4) Ano, i přesto mi to stojí za to. Těžko se to vysvětluje. Psaním si třídím myšlenky, mám radost, když máte se mnou radost, mám radost, když jste se mnou smutní. Vím, že občas plodím bludy a někdy jsem k uzoufání nudná. Přesto mi skládání slov dělá velkou radost, udržuje mi slovní zásobu, což je na mateřské dovolené velmi záslužné a v neposlední řadě je to jakýsi zvláštní způsob seberealizace. Těší mě to. A dělat, co člověka těší, je vážně fajn :-)

Ano, stojí mi to za to. Kvůli sobě i kvůli vám.

*
Chci se tímto omluvit, že na čas zakážu komentáře. Opravdu to snad není proto, že by se mě mohly donekonečna opakované výkřiky podle scénáře –jsi tlustá, manžel tě podvádí, tvé dítě je ošklivé, jsi prostě ubožačka a (pozor) tvůj fanklub nemá více než pět členů (tady bych viděla skutečné jádro pudla) – dotknout. Zakážu je proto, že zkrátka nechci, abyste byť i malinkou část svého času věnovali čtení těch divných výlevů nebo snad reagování na ně. Ty, na které nebylo reagováno, jsem vymazala. Bylo jich dost a stálo to dost času. Jakoukoliv diskusi na téma, zda je vhodné mazat komentáře, v tomto případě odmítám :-).

Budu ale dál moc ráda za každou vaši reakci, klidně i věcně kritickou, pro které můžete použít funkci vzkazů nebo mail. Jsem ráda, že mě čtete a jsem ráda, když dáte najevo, že tam někde jste.

A jestli tam jste a čtete to tu rádi, pak slyšte že faktem je, že mám nádherného úžasného syna, trpělivého muže, který je jako každý chlap občas k zulíbání a občas na zabití, mám úplně obyčejný život uprostřed dvorku se slepicemi, bývám často smutná a sklíčená a taky často veselá a mám spoustu starostí, o kterých nikdy psát nebudu a spoustu radostí, o kterých budu psát o to méně. Jako každý jsem ráda, když mě má někdo rád a když je hezky a když mi něco vyjde.

A mám-li být upřímná, tak mám pocit, že mi psaní zatím většinou vychází (nekladu si vysoké cíle:-). A taky mám pocit, že není tak špatné ve třiceti vědět, co vás v životě baví a bavit bude a dělat to – a dokonce tím i něco málo vydělat.

A pokud to s sebou přináší daň v podobě blbečka, co utrácí svůj život pokusy otrávit cizí život nebo ublížit nebo kdo ví co to vlastně má být, tak tu daň ráda dám.

A ještě jednou…..DÍKY VÁM VŠEM…………. A myslím to upřímně :-)

16.1.07

Úterý je oddychovým dnem

Úterý je jediným dnem, kdy ve večerních hodinách nepodléhám šílenství fyzických aktivit a v hodinách dopoledních aktivit mateřských. Úterý mám fixováno jako den pohody, obžerství, popíjení levných alkoholických nápojů a nezávazné zábavy s díťatem.

Dnešní úterý mi však bylo pokáleno hned zčerstva, neboť jsem ke své hrůze zjistila, že v masérské škole, kam jsem se pod vlivem přihlásila, proběhl jakýsi převrat a kvalitní jedinci byli odejiti. Jediný, který zůstal a tedy by mě měl eventuelně vyučovat, je jakýsi odbarvený suplementy přervaný výpotek, což jak jistě uznáte, není nic pro blond křehkou duši.

I zrušila jsem svou přihlášku a podala přihlášku novou. Briskně a nekompromisně. Nebudu se přeci zaobírat myšlenkou, že by snad TOHLE mělo být nějaké znamení, že všude dobře, v kanclu nejlíp. Naopak. Zabojovala jsem a prosadila si místo víkendového intenzivní kurz, což znamená, že budu v průběhu tří týdnů fungovat jako téměř bezdětná osoba.....až se děsím, jak se těším!

Náladu mi nezkazila ani vidoucí vědma, která ve snídani s Novou věštila, věštila a vyvěštila, že jestli se má letošního roku skutečně někdo bát, pak jsou to panny a ryby. To bylo z karet. Z křišťálové koule, ve které se profi odráželo logo TV Nova pak věštila tak intenzivně, že se jí téměř smekla paruka a vyvěštila, že teda panny hotovo, hirošima hadra, hustý...prostě humus rok. Nejhorší rok za posledních 50 let. No řekněte....co mě se tak může stát? Vzhledem k tomu, že moji oba muži na tom mají být úžasně, můžu tak maximálně umřít nebo se zase zamilovat do blížence. Nic horšího se mi stát nemůže a co mě nezabije, to mě posílí. Já zkrátka budu masérka, ať si věští třeba z lógru!!!!!!!!!!!!! Jaký si to udělám, takový to budu mít.....

Tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem valila Piškota po návsi jako že na zdravotní procházku. Tvářila jsem se u toho nadšeně a bojovně, takže první půlka kolečka (okruh kolem kapličky a prasečáku) proběhla v tichu a radostném výskání mého díťátka.

Pak se díťátko pochcalo. No nic, člověk nemůže mít všechno. Honem domů.....U prasečáku se díťátko šprajclo a předvádělo super jedna á hysterák, co o něm pan doktor Matějíček píše, že za něj nemáte dítě trestat, bo to souvisí s vývojovým obdobím a že to prostě nedělá schválně. Tak jsem ho netrestala a snažila se ho co nejlidštěji mu vysvětlit, že musíme domů, protože má počurané a tudíž mokré kalhoty a jestliže budeme postávat další hodinu, je vysoce pravděpodobné, že zkrátka opět nastydne a budeme muset být doma...blablabla....díťátko ječelo čím dám tím víc a jalo se mlátit sebou o zem, tak jsem ho Matějíček neMatějíček čapla a vlekla dědinou, ječícího a vzpouzejícího se o to víc, čím víc měl diváctva.

U kapličky jsem ho Matějíček neMatějíček ztřískala před zraky půlky obecního zastupitelstva. Na naši už tak pochroumanou pověst toto bude mít zcela jistě zdrcující dopad.

Navíc jsem s hrůzou zjistila, že příští týden je zápis do školky a ač tam mimínek bude nastoupen nejdříve za rok, je nutné k tomuto zápisu jít. Až mě oblilo, jak ten čas letí............mám kluka, co půjde k zápisu do školky.......

Opět mě zachvátila existenční panika. Mám sice vysoké IQ, ovšem úměrně tomu mám nízko postavenou paniční laťku. Choulíc se do křesla, naléla jsem si něco z domácí produkce a podnikla průzkum množství své podnikatelské odvahy. Po odhalení její míry jsem si naléla druhou sklénku, neboť jsem ji našla krčící se v koutku hned vedle odvahy otevřeně řešit konflikty. Obě byly malinké, špinavé a ustrašené.

Takže pod vlivelm třetí sklénky padlo další rozhodnutí.

To druhé dítě rozhodně chci!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nikdy jsem neměla daleko k sebemrskačství....................................

14.1.07

Obsluhoval jsem anglického krále

Dříve, než jsem se rozhodla napsat něco o tomto velmi brutálně inzerovaném fenoménu, pokoušela jsem se najít související názory. Většinou totiž, pokud je můj pohled totožný nebo podobný těm směleji vykřikovaným, nemívám potřebu vnořit se do houfu halasících hlasů a své oduševnělé postřehy si nechám pro sebe. Když mi ale na gúglu vyjel jako třetí tento odkaz , rozhodla jsem se zadout do trub silou nevšední.

Sice nejsem úplným optimistou a s některými částmi poměrně negativních kritik se částečně ztotožňuji, nicméně zdaleka nehodlám být tak kritickou a místo vši v kožichu chci snad poněkud naivně vyjádřit své uspokojení. Těžko lze ode mě očekávat objektivitu, neboť i kdyby mi Menzel pouštěl 120 minut do čivových ústrojů nepřetržité zrnění, neodcházela bych z kina zklamána.

Nemusela bych totiž sledovat lepé děvy s perfektně depilovanými okončetinami a silikonovými rty, kterak švitořivě víří vzduchem a zneškodňují jednoho maskovaného útočníka za druhým, nemusela bych se nechat masakrovat nadlidmi, případně drtit neustálým zaostřováním na mou potencionální rudou minulost, popřípadě rasistickou budoucnost čili sjednoťme si to – českou malost.

Nelze se divit týnejžrům, kteří dávají pět hvězdiček filmům jako "Rychle a zběsile" případně "Buffy, lovkyně upírů", že odcházejí z kina hladoví a poměrně velmi rozladěni. Nelze se snad ani divit Hrabalofilům, kteří sledují každý chybný krok páně režižérův a oč napjatěji, o to zbytečněji očekávají tu "svou" oblíbenou scénu prezentovanou přesně v tom duchu, ve kterém ji pochopili sami.

Zkusím se na chvíli na film podívat zelenýma očima, které jsou daleky očekávat cokoliv a které lační po odpočinku, odpoutání a krásnu a pokusím se představit si, že tyhle oči nejsou zatíženy četbou knihy.

Ty oči odcházely z kina spokojené, snad trošku rozpačité z příliš a podivně bleskového závěru toho poměrně vláčného a nikam nespěchajícího vyprávění. Ne, neodcházely však ani nadšené ani okouzlené, zmámené a o to méně buličí.

Ale mé oči nejsou očima filmového kritika. Jsou to oči konzumního diváka, které často hledají právě tu tolik ostouzenou "laskavost", které mají dost trčení ukazováku na "vlastní malost", tolik typického pro Hřebejkovy (i když velmi líbivé) filmy a které už unavuje neustálé rozebírání toho, že černá je bílá, rudá je černá a bílá ať je jaká chce, vždycky má nějakou špatnou vlastnost v postavě muže A, zatímco muž B je čistý a bezúhonný, ovšem semlen nepřízní osudu.

Možná právě proto mi vyhovuje Menzelův pohled na Hrabalova Jana Dítě. Možná proto mi nijak nevadí přeměna hloubky na poetiku. Snad kvůli tomu mě neuráží barvité opulentní hodování ani prvorepubliková krása a půvab dívek, které na rozdíl od těch denně vídaných , mají pel a dráždivou ženskost. Osvěžuje mě absence hledání viníků a prezentace života běhu v podobě poetických, něžně barevných a velmi často laskavých obrazů.

Snad proto chci nevidět některé nepříliš vyhovující mi aspekty filmu, jakými podle mého názoru jsou velmi rozporuplné spojení Ivana Barneva a Oldřicha Kaisera (Ivan Barnev mi přiznám se chvílemi lezl dost na nervy), až očividná potřeba některých "komických" scének zaujmout a již uváděný závěr.

Jestliže filmu někdo vyčítá "magii pivní pěny a poetiku malých lidí", stejně jako to, že je prostě "jen hezký", pak já to vidím spíš jako klad – samozřejmě pokud zde není naléhavá potřeba srovat film s knižní předlohou, což je podle mě zkrátka něčím nesrovnatelným.

Jak jsem již řekla, míra nadšení a zklamání závisí na míře očekávání. A zde zcela zjevně magalomanská propagace spíše uškodila než pomohla. Zda bude film viděn více mýma očima nebo zda vě většině shodující se převážně negativní kritiky budou mít pravdu ukáže čas.

V každém případě si dělejte co chcete :-). Pokud se rozhodnete na film zajít, rozhodně tam nechoďte hladoví a v žádném případě s někým, kdo si vžívá do role filmových kritiků. Zkuste výjimečně zajít do mešního kina, prostory multikina jakoby filmu malinko škodily a vkládaly mu podivný pitoreskní punc zejména dvaceti minutami absurdních reklam a upoutávek na filmy plné mrtvol a UFA. Uvidíte. A když se vám film líbit nebude, můžete mít za své peníze a čas alespoň dobrý pocit, že máte stejný vkus jako většina českých filmových kritiků.

12.1.07

Stará žena

Až budu starou ženou, nebudu číst staré knihy ani lisovat mladé víno. Budu pít stará vína a psát mladé knihy. Budu sedět u okna v přízemí a sledovat roční obdbobí, střídající se na malém náměstí. Budu moudrá, vyrovnaná, osamocená a trošičku zatrpklá. Můj cynismus se bude bít v prsa na výsluní a cit, dobře schovaný, ale pořád tak spalující, se bude choulit někde v trávě pod kopcem. Na klíně mi bude vrnět kočka a na křesle druhá. Na židli možná třetí a koťata budou v krabici pod stolem. Budu krapet zapáchat, ale konečně to budu já.

Teď jsem sice mladá duchem, ovšem momentálním nedostatkem pohybu výrazně utýraná tělesně. A ne, že bych nezapáchala....

Zlomilo mě to tak, že jsem byla nucena navštívit masérku-psycholožku.

"Vždycky večer si zhodnoťte den a za něco se pochvalte" řekla ta paní když mi drala trapézy.

U krční vyhodnotila vliv sebelásky na celkovou fyzickou kondici člověka a při bederní mluvila cosi o frustrujícím pocitu nedostatku intimity.

Večer jsem začala intenzivně pracovat na své sebelásce.

Rozvalila jsem se do postele a toužíc po cigáru, snažila se vyjmenovat všechna pozitiva toho dne.

Eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee

Tak jsem zvolila cestu zvýšení množství intimity.

Ježišnechtohojánemůžudejchatjemiblběfaktnechámetonajindyjo?

Odtáhla jsem se od něj a koukala střešním oknem, jak nad mou hlavou černé mraky plují a neptala jsem se, proč se lidé nemilují, ptala jsem se, co budu PROBOHA! dělat po zbytek svého života.

Zachvátila mě existenční panika.

Pak jsem zjistila,že přesně vím, co budu dělat, až budu stará. Zbývalo ještě zjistit, co budu dělat od teď do šedesáti, což je zhruba třicet let.......

Ježišmarjá, do kanclu já už se nevrátím!!!!

To byla nosná myšlenka, která mě naplnia až po okraj. Je výborné, když vím, co dělat nebudu!!!!!!!! Přemýšlela jsem ještě dlouho a pak mě napadlo, že na sucho na to asi nepřijdu. A tohle významné přemýšlení chtělo zvláštní tekutinu.

I nalila jsem si zelenou vílu sídlící v něžné lahvi Absinthu a netrvalo dlouho a ................najednou to bylo jasné.

Budu masérka!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Vždyť je to nasnadě! Ke svým tělocvičným aktivitám si přidám ještě tyto a budu šťastná a drobná podnikatelka.

Výborně!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zelená víla se lišácky smála a já si ještě ten večer vyplnila všechny možné přihlášky a nalinkovala tím svůj osud naprosto jiným směrem, než byl namířen dosud.

Inu, uvidíme.

Myslím, že pokud to vyjde, budu mít na sklonku života rozhodně o čem psát.

:-)

11.1.07

Všude dobře, doma manželka

Prášky, co mám, jsou fakt bezva. Ty s tím efedrínem. Vůbec nechápu, jak je možné, že je taková věc legální. Kromě mírně změněných stavů vědomí a poměrně častých výpadků krátkodobé paměti si vážně nemůžu stěžovat. Svět zrůžověl a když žížalek nastudoval poté, co jsem se na něj plných 10 minut šťastně usmívala, podrobně příbalový leták, také se šťastně usmál a prohlásil...letos budme mít pěknýzačátek roku.

Neměl tak úplně pravdu, protože i když efedrin vykonává své s mým přístupem k životu, ony výše zmiňované výpadky krátkodobé paměti nejsou právě praktické.

Moc nevím, jak to popsat co nejvtipněji. Ono na tom totiž nic vtipného není. Žížalek si tedy rozhodně nesmál.

Když odcházím z domu, tak obvykle

1) a) vyjdu ze dveří

b)zasunu klíč do zámku a zamknu naše vchodové dveře

c)vyndám klíč ze zámku

2) spustím se dolů, kde

a)projdu zadními dveřmi tchyně, které zamknu (pokud není doma) klíčem jež setrvává v zámku trvale

b) projdu chodbou

c)zasunu klíč do zámku

d)odemknu si přední dveře tchyně

e) vyjmu klíč ze zámku

f) vyjdu ven

g) vložím klíč do zámku a zamknu přední dveře tchyně

h) vyjmu klíč ze zámku a mohu se radostně vydat vstříc nevšedním dobrodružstvím

Bohužel a nejsem na to hrda, jsem vynechala z tohoto seznamu jeden bod. Co to je, jeden bod v tak výživném výčtu, řeknete si.

Inu, pokud je to bod 2e), stávají se nesplnitelnými i body 2g) a 2h) s tím, že bod 2f) zůstává nedotčen.

Krátce a stručně řečeno......................ocitnete se před domem, který je zcela zamčen a v jehož všech zámcích zeje zevnitř nějaký klíč.

Jste poměrně spoře oděni a vedle vás cupitá nemocný batolín, se kterým jste měli v původním plánu jet k lékaři. To nemůžete, neboť klíče od auta máte pochopitelně na jednom a tomtéž kroužku, na kterém se uvnitř zamčeného domu houpou i vaše ostatní klíče.

Co si počnete?

Pokud jste blond, podniknete jako první věc marný útok na vnitřní ochozy domu, přehodíte dítě přes plot, ten následně přelezáte způsobem ne právě hodným komentářů. Když se vám konečně podaří, za cenu zničené Adídas bundy, setřepat se z drátů, zjistíte, že jste skutečně poctivý debil a zamkli jste opravdu všechno. První, co vás napadne, je rozmlátit tchyni okno v přízemí, neboť tudy je cesta ke klíči nejkratší, ovšem máte jakousi posvátnou úctu z matky svého muže a tím pádem vezmete majzlik a tyčku a začnete se naprosto zcestně pokoušet páčit dveře v jakémsi chorobném domnění, že je to lepší cesta.

Nutno podotknout, že manželův bratr je sklenář, takže původní nápad byl jistojistě tím pravým....kdyby ovšem nebyly v daném okně dithermy a kdyby.............................no kdybů je moc, je poměrně zima, dítě začíná být nervozní, protože se těšilo na jízdu vozem, které se hlasitě domáhá.

Mobilní telefon máte...............pochopitelně bezpečně uzamčen ve vnitřních prostorách budovy.

Takže opět přehodíte, nyní již vzpouzející se dítě přes plot, i vy sami podniknete jeho další opravdu komické zdolání a vydáte se loudit drobné na telefon.

Když se vám tyto podaří vyžebrat od místního opilce zjistíte, že veřejná budka nefunguje.

Potupně zajdete na místní úřad a domáháte se možnosti, zavolat...................................když je vám toto umožněno, najednou zjistíte, že nevíte komu.

A tak jako ta pipina, místo abyste zavolali zámečníka nebo sklenáře, voláte manžela. Budiž vám omluvou, že jste na práškách s efedrínem a tudíž vážně nemáte schopnost myslet jakkoliv, natož prakticky.

Manžel přijede – ostatně kvůli tomu jste si ho brala, aby přijel na zavolání!!!!!

Přijede a k vašemu údivu nerozbíjí okno, ale snaží se vyrazit přední dveře. Vráží svými nebezpečně se dmoucími šedesáti kily do naprosto nehybných zárubní a v tu chvíli těžko říci, v co doufá, že udělají. Vám je jasné, že neudělají nic, ale držíte hubu, bo je zima a máte hlad a chcete to mít za sebou.

Abyste se na to nemusela dívat, jdete se na chvíli projít. Když se za půl hodiny vrátíte, najdete svého muže tentokrát na zadní straně domu zapřeného do elektrické vrtačky, kterou se snaží zneškodnit zámek. U nohou mu leží tři zlomené vrtáky a z úst vycházejí slova, která vám mají naznačit, že radost jste mu tentokrát rozhodně neudělala.

Po dvou hodinách máte své klíče, vděčně padáte muži k nohám, ten odjíždí hartusící, neboť má v práci frmol.

Zapalujete si cigárko a pohazujete si klíči v radostném nadšení ze shledání s nimi.........................

......................................................................

a ty klíče vám padnou do kanálu.

***

Jsou věci, které zkrátka nevysvětlíte.

Jsou ženy, které si zkrátka neměl nikdo brát ................................

9.1.07

Testovací!!!! Mají blondýny Íkvé??????

Protože ve stavu nemocných se uklízí jen stěží, knihy už jsou všechny přečteny a já, absolutně vysílena péčí o dítě, když toto usíná, padám hubou na klávesnici ve snaze mentálně si odpočinout, mám nepoměrně více času na surfování než v jiných, zejména slunečných dnech. A tak, postižena dutinami zcela zanesenými a tím pádem pocitem bezbřehého hnusu, v touze přiblížit se svému idolu, zašla jsem své nebohé ego zmučit nejrůznějšími testy a vyčkat tak Ženatého se závazky , jediné světélko v tmách.

První test-test IQ není zadarmo, poplatek Vás bude stát 79,--Kč za odeslanou registrační sms a myslím, že nebudete zklamáni. Když tento test zařadil zasmrkanou blondýnu bez tužky a kalkulačky do poloviny kategorie 120 – 130 velmi vysoká inteligence – 8% populace (mám screen, ale neumím ho sem dát :-)))))))))))))hehe), pak nepochybně ztepilí muži plní sil budou končit někde vysoko v oblastech geniality.

Udělala jsem si IQ test a mám hned lepší den. Jen mě mrzí, že mi dosažený výsledek neumožňuje plnohodnotnou konverzaci s internetovými sereblitami honosícími se magickými iniciálami RH, odmítajícími komunikovat s nikým, kdo nemá IQ vyšší než 130. Právě kvůli NĚMU!!! jsem obětovala 80,--Kč za sms, protože ač jsem ve světě internetu ignorant a o jeho existeci vím teprve týden, nesmírně obdivuji jeho zralý přístup k problematice mezilidské komunikace a stal se mi vzorem a otěckem. Možná že kdybych si vzala tužku a kalkulačku........ale co už nadělám.

Nicméně pokud si myslíte, že právě VY byste snad měli šanci, můžete to ještě zkusit:

Veřejné testování IQ

Aktualizované termíny testování IQ pro veřejnost: testovani.mensa.cz

pravidelné testování v Praze, Brně, Plzni, Pardubicích, Hradci Králové
  • Brno 10.1. v 16.00 a v 17.00, DDM JUNIOR, Dornych 2
  • Chomutov 11.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Klášterec n. O. 12.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Praha 13.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Praha 14.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Holice 16.1., Gymnázium, vstupní testy Mensy od 14.00 (od 9 let)
  • Bystřice pod Hostýnem 18.1. – ZŠ Bratrství, vstupní testy Mensy od 14.00 (testy od 6 let)
  • Kroměříž 19.1. – ZŠ Sýpky, vstupní testy Mensy od 9.00 (od 2,5 roku)
  • Kroměříž 20.1. – ZŠ ZACHAR, Den Plný Her, vstupní testy Mensy od 9.00 a 10.00 (testy od 9 let)
  • Zlín 20.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • více na testovani.mensa.cz

Pokud třeba zjistíte, že nejenže nejste dost vrozeně inteligentní na komunikaci s RH, ale navíc snad blbější než blondýny, nezoufejte, můžete si hodit například tento testík, protože citlivější, než mé 3 body budete určitě:-).

Jestliže ani to nepomůže, pak možná zkuste zaběhnout na chvíli sem a uvidíte.

A když ani to nepomůže a budete pořád v depresi, pak by snad pomohlo pánům a dámám aspoň tohle.

Připadá mi, že jsem po dlouhé době konečně vložila příspěvek, který může váš život skutečně obohatit a tak mohu s velmi vysoce dobrým pocitem tyto tipy ukončit a jít psát objednávky :-).

Vaše VIB

Velmi inteligentní blondýna

8.1.07

Krátká úvaha pocházející z horečky 39,2

Není těžké být šťastný.

Štěstí je věc osobní volby.

Obsah, formu i řešení různých situací si neseme v sobě.

Pokud se rozhodneme být šťastní, rozhodneme se současně odepřít svému mozku stimuly, které obsahuje vzdor, boj a trápení.

Smíření se s jakoukoliv situací vnáší do duše pokoj a do mozku prázdno. Hledání řešení, úvahy nad možností postoupit dál pramenící z nespokojenosti, to vše nám dává možnost informací jinak nezískatelných.

Ovšem TRÁPENÍ musí být stimulující.

Trápením nemám na mysli nekonečné bahnění se situací, kdy se mnou někdo "vyjebal". Hýčkat si křivdy je rozhodnutím, opět dobrovolným, zasmrádnout a zatrpknout.

Každý dělá chyby. Pokus se vycházet z toho, že každý za dané situace jedná, jak nejlépe umí. Pokud to neumí lépe a ublíží, není to tvůj problém. Pokud se tě snaží nasrat nebo srazit účelově, je tvůj problém ještě menší. Jeho jednání by v žádném případě nemělo mít vliv na jednání tvoje. Můžeš si sám vybrat jaká akce vyvolá tvou reakci.


Není těžké být šťastný. Stačí nepřemýšlet.

Věci kolem nás nejsou složité.

Láska není složitá, přátelství není složité, nevšímat si někoho kdo nám vadí není složité. Složitými je pouze děláme, abychom získali jakýsi úžasný pocit výjimečnosti a zvláštnosti. Složitým snad může být ve správnou chvíli si připustit, že to, co považujeme za lásku, přátelství nebo nepřátelství, ničím takovým už není nebo nikdy nebylo.

Žádná situace nemůže být posouzena objektivně, protože žádná nemůže být jedincem objektivně prožita. Je proto zbytečné přesvědčovat o své pravdě někoho, kdo o to nestojí. A stejně tak je důležité hovořit s těmi, kteří o to stojí. Sdílet a porovnávat. Nikoliv křičet pravdy. Naslouchat.

Kdosi řekl, že právě proto máme dvě uši a jen jedna ústa , abychom dvakrát více naslouchali, než mluvili.

Máš možnost dělat co chceš. Máš možnost volby. Někdy prokletou :-).

Neplýtvej tedy svým časem ventilováním nenávisti, zbabělosti a zoufalé průměrnosti způsobem, který nabízí anonymita internetu. Těžko můžeš skutečně někomu ublížit. Snad jen ztrpčit život jako ta veš v kožichu. A i kdyby byly tvé pohnutky šlechetné a měl jsi tisíckrát pravdu, i kdybys chtěl jen upozornit na fakt, že ten či onen je vůl a lhář, udělej to jednou a dál se tím nezabývej. Bez patřičného publika totiž zhasne onen vůl vzápětí a každý zájem jen živí víc a víc jeho aroganci a sebestřednost. Velikost publika mu dodává důležitosti. TVÉ rozhodnutí zabývat se jím dodává jeho osobě výlučnosti.

(Za tohle zjištění děkuji Mikinovi) Zabývej se pouze lidmi, kteří za to stojí.

***

Doplňuji své vyjádření ze začátku.

Není těžké být šťastný, když jsi blb, a o ničem nepřemýšlíš, nebo když jsi zamilovaný, což je v podstatě totéž. Pokud nejsi blb a přemýšlíš, máš ale pořád možnost si tuto cestu zvolit. Zřejmě se ti to nepodaří nastálo a to je dobře.

7.1.07

Štěstí zdraví vinšujém vám.....

štěstí, zdraví, dlouhá léta....zpívali dva králové a jedna královna a doprovázející je dospělec. Tedy aspoň myslím, že zpívali, protože to, čím teď procházím lze nazvat chřipkovou apokalypsou. Snažila jsem se mile usmívat, ale nevím, jestli se mi to dařilo, neboť všichni a zejména Baltazar, se tvářili dost vyděšeně. Není divu. Představte si obrovskou oteklou vodnatou hlavu s těžce definovatelnými otvory, které lze tušit pouze podle toho, že z nich vytéká cosi nechutného, tuto odpornou představu znásobte dvěma a máte přesnou informaci o tom, jak moc jsem v novém roce sexy.

Po hmatu jsem našla otvor v kasičce a vsypala jsem hrst mincí, jak jsem později zjistila padesátikorunových, určených na Piškotkovu stravu na následujícího půl roku. Sice jsem neplánovala být tak štědrá, neboť kde nic není ani smrt nebere, ale samozřejmě toho nelituji, protože přispět na dobrou věc je nepochybně větším štěstím než zakousnout se do kusu pěkně tučného sýra.

Dobré ale je se mít o své neštěstí s kým podělit. To v podstatě není problém, neboť bacily jsou záležitost velmi družná, takže ani Žížalek ani tchyňa Jaruna nezůstali oné usoplené alegorie ušetřeni. Vypadá poměrně komicky, jak po jednom domě pobíhá tré jedinců , jež se navzájem neslyší a vidí se skrze slznou clonu pouze matně.

"Cos říkal?"

"Že vůbec neslyším!" je momentálně vrcholem konverzačních praktik.

Z hlediska ekologického jsme v počátcích všichni používali recyklovatelné kapesníky, ovšem když bylo po půl hodině posmrkáno všech padesát, museli jsme nutně přejít na kapesníky papírové. S frekvencí dvě stě kusů za hodinu nám zásoba stačí do 22:00 a poté přijdou na řadu bavlněná trička.

Nejzdravějším členem domácnosti je kromě koček Piškotek, neboť ten si svou dávku antibiotik již vybral a nyní v plné síle využívá své intelektuální a čivové převahy a poměrně zdatně nás terorizuje. Tu uschová kapesníčky, tu štípne jídlo z talíře, tu vloží pod nohy své Esmeraldasyndromem postižené matky automobil značky Tatra a ta posléze projede bytem zoufale balancující a chrapotivě ječící.....

Ne, vykročení do roku 2007 zatím opravdu nevypadá jako ten nejšťastnější počin v mém životě. Fakt je mi blbě. A vypadám přesně tak, jak se cítím.

Co mi ale skutečně vadí je, že nemohu naplno sledovat dění kolem sebe.

Alespoň jednou za život vyzkoušelo nějakou psychoaktivní látku, tedy drogu na 22,3 procenta Čechů. Ovšem mezi mladými lidmi ve věku 18 až 24 let má takovou zkušenost téměř 40 procent z nich.

Podle Paroubka je proto nutné co nejdříve omladit členskou základnu strany. Věkový průměr strany není špatný, ale vždy může být lepší.

Přes mlžnou clonu mi přeskakují řádky a stránky a světe div se, ono to konečně dává aspoň trošku smysl!

Marihuanu a hašiš užívají spíše mladí lidé se základním a středním vzděláním, lidé bez práce a bez příjmů než lidé vzdělaní. Nejméně uživatelů drog totiž najdeme mezi vysokoškoláky,

"Počítáme s debatami se studenty na vysokých školách," poznamenal k tomu Paroubek.

Doporučená obrana pro ODS – Multi-drug panel test

To mě poměrně nadchlo a vážně uvažuji, že volání páně Paroubkovo vyslyším. Šikovný šňupeček je prý na chronickou zákeřnou rýmu naprosto ideálním lékem. Pojďte potřást rukou potencionální oranžové kandidátce! Když pro nic, tak pro mou neutuchající schopnost rozložit cokoliv zevnitř.

Navíc když Také jihočeští sociální demokraté violili svého nového krajského šéfa. Rozhodla jsem se definitivně. Nevidím totiž důvod, proč by jihomoravští sociální demokraté nemohli někdy violit mě!!!!!!!!

4.1.07

Krok na Nový rok

Předsevzetí do roku 2007

- mluv, jen když máš o čem
- jez jen když máš hlad
- pomáhej jen tomu, kdo si o to řekne
- nepij za svoje
- kuř jen výjimečně

1.1.2007, 3:30 ráno
Jé ahÓj! Můžu si vzít cígo? A ten fernet tady je tvůj? Víš, mám poslední dobou takovej zvláštní pocit, že není všechno tak, jak by mělo bejt. ....Fakt? Tobě je taky divně,jo? A nepotřebuješ pomoct?...Prosím vás, doneste mi ještě jednou ty jednohubky, byly moc
dobrý!!!

*

ANNA Rock dunivě řžála a pilulky proti kašli s obsahem 120 mg efedrínu v každé odváděly svou nedocenitelnou práci. Byla jsem vopravdu, ale vopravdu frí. Kromě pilulek na tom mělo nepochybně zásluhu i mé pevné rozhodnutí, že mi večer nikdo ničím nepokazí.

Ono když žijete s Žížalkem, je zábava skutečně věcí rozhodnutí. Na všech oslavách, zábavách, večírcích a jiných společenských akcích konsternuje naprosto každého tím, že sedí v koutě, nemluví a divně se kývá. Udivění chodí pak obvykle za mnou a tiše se táží, zdalipak se mému miláškovi něco nestalo, jestli se baví a zda něco nepotřebuje.

Nevím. Pokusila jsem se do něj vpašovat i zaručenou pilulku proti kašli, ale jediným výsledkem byl rychlejší pohyb jeho řas nahoru a dolů. A tak, slušně vychována, odpovídám, že Žížalek je zkrátka stoik. To budí u tázajících se nevšední zájem a tak Žížalek obvykle tiše rozjímá obklopen fanynkami uhranutými jeho zvláštní tichou pokorou.

Zkrátka nasrat.

Ale člověk si zvykne i na malomocenství. Silvestrovskou noc si pokazit nedám!!!

ANNA Rock byla proložena řáděním dýdžeje Přemka a moje pevné přesvědčení dostalo notný otřes. Ačkoliv jsem byla hotova absolvovat večírek bez alkoholu a do naší několik kilometrů vzdálené vísky se k ránu dopravit jako inteligentní člověk automobilem, Sagiho Dávej ber následováno jedním z mých nejoblíbenějších hitů, Haniččiným je nezbytné, aby nebe bylo blankytné, je důležité, abych byla šťastná touto částí mých předsevzetí naprosto otřáslo a já se postavila do hada na nějaký ten čilý alkoholický nápoj.

Fronta byla sice dlouhá, ale zato postupovala pomalu.

Dobré na tom bylo, že jsem se během první půl hodinky seznámila s Rostíkem, Vláďou, Péťou a Jiříkem, který každý jeden byl majitelem lahve mnohastupňového alkoholu.

Pokoušela jsem se sice chabým předstíráním odmítání uhájit svou čest a za svůj nápoj si zaplatit, ale pak jsem si vzpomněla na novoroční předsevzetí a pěkně zhluboka se seznamovala s jedním po druhém, po třetím....... po desátém po hodině trávené ve frontě jsem nebyla sto vyslovit korporativně svůj požadavek, tak jsem barmanovi popřála šťastný Nový rok a vydala se k neumětelům.

Žížalka jsem pochopitelně našla v obležení prsatých krasavic tvářících se, že ticho a tma jsou dvě věci, po kterých na Silvestra touží nejvíce. I servala jsem je a pevně dosedla na zákonem stvrzené místo.

„Tys pila?" zeptal se mě naprosto nadbytečně.

„Ne-e-é" odpověděla jsem poněkud zajíkavě a snažila se muže oslnit pohledem, z nějž zářil efedrín v kombinaci s destiláty.

„Tak to abysme šli" tiše vzdychl žížalek „ jsou čtyři a nic nám nepojede."

Poskakovala jsem radostně a těšila se na dobrodružstí novoročního výletu. „Mý jdémé domů pěšký!!!" pokřikovala jsem po všech kamarádech a ti jen shovívavě kývali hlavami, neboť předpokládali, že takovou fantasmagorii mohl vyplodit jen velmi opilý mozek.

Mýlili se.

V 4:15 jsme vyrazili z místa A na osmikilometrový pochod k domovu.

V 4:35 jsem přestala poskakovat, neboť déšť houstl a namrzlé nohavice odmítaly ohebnost.

V 4:50 jsem byla již naprosto střízlivá a začínala chytat lehkou paniku, neboť silnice pod našima nohama se bičována poryvy ledového deště měnila v kluziště.

V 5:10 jsem se nemohla zbavit dojmu, že již deset minut šlapu stále na jednom místě.

V 5:15 nás v kopci předjel linkový autobus, jemuž cesta z místa A do naší vísky trvá cca 15 minut.

V 5:16 jsem si zapálila dvě cigarety najednou a částečně kluzmo, částečně po čtyřech, zato však stále nadávajíc, vyjadřovala obavy o kvalitě nastupujícího roku a jediným novoročním předsevzetím bylo rozvést se a najít si někoho, kdo umí číst jízdní řád.

V 5:30 jsem přestala nadávat, neboť mi namrzla huba.

V 5:50 jsem uzřela v dáli světýlka naší vísky a padla k zemi, abych mohla políbit rodnou hroudu.

V 6:15 jsem oloupala ledovou krustu z obličeje, letlampou odstranila ze svých nebohých končetin odění a vysílena a vděčna padla do postele.

V 8:30 mě vzbudil telefon, kterým mi rodiče přáli krásný Nový rok. Myslím, že takové nadání pro kvalitní ironický humor bych od nich dříve nebyla schopna očekávat.

Veškerá novoroční předsevzetí zůstala zmrazena pod kopcem u golfového hřiště. Opustila mě právě ve chvíli, kdy jsem viděla zadní světla linkového autobusu, vyjíždějícího dle platného a běžně dostupného jízdního řádu z místa A pravidelně každý všední den i svátek.

Veškerá novoroční předsevzetí jsou totiž ku hovnu, když si necháte vlastní blbostí ujet ten správný autobus.

2.1.07

Nésém vám noviný....

Tak nám skončily svátky klidu a míru.

U nás doma proběhly málem skutečně a naprosto beze zbytku nekonzumně, neboť jsem já blbá dala letos před Ježíškem přednost České poště.

První z balíčků, obsahujících dárky, které se obvykle nadělují pod strom na Štědrý večer , dorazil právě dnes, druhého ledna. Příště si opět napíšu o dárky Ježíškovi, neboť u něj je fakt, že budete mít pod stromkem naprosté hovno, předpokládán a tudíž není pro zklamání důvod.

Nemohu ovšem popřít, že adrenalin z výhrůžného pořvávání v poštovní budově v pátek 22.12. s následnou inzultací pracovníka balíkové služby dal svátkům klidu a míru jiný rozměr. Násilím vyvedena z pošty, stála jsem na chodníku, mávala rukama a nohama a vyhrožovala všem, kteří svým oděním byť pouze vzdáleně připomínali poštovní doručovatele. Na jejich poznámky o tom, že i balíčky si chtějí užít cestování jsem odpovídala sprostými slovy.

Pak se ovšem objevil pomocný dělník Václav P., nabídl mi placatku a utěšil mě i slovesně –dyšvánocepřecijťnésouvotěchdárkách mladá paní, déte si a serte na to, dárkybudómybudemprdětdohlíny-

Tak jsem si dala, srala na to a začala dítě připravovat na skutečnost, že Ježíšek i s přilehlými pomocníky byl letos velmi zaměstnán a že je možné, že dárečky dostanou přednostně děti z Afriky a Dálného Východu, které jsou opuštěné a hladové a není nutné si případným pláčem a dupáním vynucovat něco, i kdyby to bylo stokrát slíbené…..protože přece hlavní radostí člověka je dávat a nikoliv dostávat a že Piškotek dárečky pro všechny vyrobil a tudíž může být klidný, protože z toho radost určitě pocítí….a že rozkrojíme jablíčko a pustíme svíčky po vodě a že je hlavní, že se máme všichni rádi a že já a tatínek přece také nemáme žádné dárečky……a projevila jsem při tom obrovskou dávku duševní zralosti, pokrytectví a alibismu.

Poté, co syn obodoval můj proslov plný empatie slovy „blbej jedíšek“, nemohla jsem si nevzpomenout na podstatu pohádky „Císařovy nové šaty“ a před hlubokou úvahou nad tím, kde je vlastně pravda, mě zachránila placatka Václava P., který se opět objevil nablízku.

Slivovice mi mocně kolovala v žilách a dala propuknout nevšední invenci.

I přišlo mi vhod, že se děd v rámci poskytnutí absolutního blaha vnukovi rozhodl navléci na Štědrý večer do oblečku Santa Klause. Tím mi přímo vložil do úst vysvětlení, že se Ježíšek Santa Klause bojí, protože ten má obrovský plný pytel a nadváhu a když tedy bude u nás, Ježíšek nepřijde a dárečky nedonese.

Bohužel tato teorie se zhroutila jako domeček z karet ve chvíli, kdy prarodiče naváželi dary pro vnuka dvoukolákem .

Ježíšek to letos u Piškota prohrál na body. I vzpomněla jsem si na slova pomocného dělníka Václava P., zavdala jsem si a srala na to.

Starobylé vánoční tradice jsem však udržela, neboť stromek byl nazdoben pouze velmi střídmě převážně papírovými Piškotem vlastnoručně vyrobenými ozdobami . Pro větší autenticitu jsem jej ověnčila prskavkami, neboť v době mého mládí se vyskytovalo elektrické blikající osvětlení pouze ve filmech západní produkce a tudíž mám Štědrý večer neodmyslitelně spjat nejen s vůní jehličí, ale i vůní plamene svíček a prskavek.

Letos jsem si obojí vůně skutečně užila ! Nebudu zde rozpitvávat historku o hořícím stromku, neboť je to téma příliš zprofanované. Jen sebekriticky uvedu, že největší chybou bylo, když jsem ve snaze vykřiknou hoří vyprskla alkoholický obsah svých úst směrem k ohni. Nikdy bych nevěřila, že mohou být švestky tak výbušné.

Po uhašení stromu jsem chvíli na tradici rezignovala. Z reproduktorů ječely šmoulí vánoční hity a kupy dárků začal rozdávat děd potící se v červenobílém oblečku, olepen spečeným bílým umělohmotným plnovousem. Moje indigo, můj andílek se choval jako standardní dítě, rval jeden papír za druhým a vykřikovalo etě dáeček, etě dáeček….

Proto jsem se vzepjala a snažila se rodinu přimět 1. k odlévání olova a 2. pouštění oříškových lodiček.

K tomu prvému jsem je díky výraznému odporu ožehlého děda nepřemluvila, k tomu druhému ano.

Že to není dobrý nápad jsem pochopila ve chvíli, kdy se lodička naší pětadevadesátileté babičky po deseti vteřinách kolísavé platby potopila a její plamének syčivě pohasl.

Babička byla od té doby mírně nostalgická. Vzpomněla jsem si na pomoc Václava P., pokradmu jí nalila do grepového džusu notně slivovice s tím, že radu ať na to sere si nechám na později.

Později jsem ji však již uplatnit nemohla, neboť poté, co jsme rozkrájeli jablíčka a babička jako jediná objevila místo očekávané hvězdičky kříž, dostoupila její nostalgie – notně podpořena mnou aplikovaným alkoholem – vrcholu a babička započala razantně bilancovat svou životní cestu. Když asi po hodině intenzivního monologu, právě ve chvíli, kdy se dostala někam k pečení komisárku na konci první světové války, vysílena usnula, všichni jsme si úlevně oddychli.

Štědrý večer splnil po dlouhé době má očekávání. Rodina byla spolu a stmelena společným hašením ubezpečena, že k sobě všichni patříme. Piškot mě svými bezelstnými reakcemi utvrdil v přesvědčení, že tklivé vyprávění o chudých šťastných Vánocích zařadím do oblasti výučných pohádek a kupodivu i babička, poté co se probrala, vypadala šťastně a prohlásila, že stejně matně tuší, že jednou umře a že je zbytečné se tím zabývat, neboť letos to zkrátka být nemůže, protože ještě nebyla v Oslo.

Zavdala jsem si a jsem ráda, že je mám!!!!