Film mě dovedl k zamyšlení . A už to vím....co se na mě nezměnilo?
Už dlouho se za nic nestydím. A už dlouho říkám promiňte a omlouvám se, kdykoliv mám jen náznak dojmu, že je k tomu důvod.
Taky už dlouho nenosím hodinky.
Hodinky jsem definitivně odložila po jedné „poslední noci“. Byly pěkné. Stříbrné. S třpytivými kamínky připomínajícími, že je čtvrt nebo bylo půl. S ručičkami líně se klouzajícími po nápaditě měňavém povrchu ciferníku, jehož název byl poněkud nadnesený, neboť cifry byste na něm hledali marně. S řemínkem, vilně se pnoucím po mém zápěstí, leskem a tvarem lahodícím barvě, co mi na kůži vykouzlilo letní sluníčko.
Dodnes si vzpomínám, že když se tohle letní slunce rozhodlo zapadnout, zakrývala větší z ručiček ten největší z broušených sklíček. Já si rukou malinko stínila oči, aby mi neunikla ani vteřina z rudé, růžové, šarlatové a azurové nádhery, která na obzoru vybuchovala do nestoudně živelných obrazů a spolu s vůní přicházející letní noci tvořila tak nestoudný kýč, až to někomu méně zamilovanému mohlo připadat trapné.
Věděla jsem, že už ho víckrát neuvidím.
Zvláštní na chvílích, o kterých dopředu víte, že jsou poslední je, že vůbec nevíte, co si s nimi počít. Že se pokoušíte prožít naposledy to „největší a nejlepší“, ale úpornou snahou docilujete naprostého opaku. Snažíte se urvat si „vzpomínku na celý život“ a místo prožívání stále podvědomě porovnáváte realitu s vysněným očekáváním. Čím víc se bojíte konce, tím častěji kontrolujete, jak daleko od něj ještě jste.
Když ráno slunce bíle a zlatě vycházelo na druhé straně kopce za lesem, pamatovala jsem si místo pohledu jeho očí a chutě jeho úst, místo dlouhých polibků a očekávané intenzity posledního milování, jen každý detail měňavého povrchu ciferníku.
Už jsem byla sama, když větší z ručiček zase schovala největší z kamínků. Ten pohled mě zabolel natolik, že jsem velkým obloukem odhodila od sebe stříbrně se třpytící připomínku toho,že všechno jednou skončí.
Na zápěstí mi zbyl bílý obrys.
Slunko bylo milosrdné a do konce léta mi od něj odpomohlo. Čas byl také milosrdný, jak je mu ostatně vlastní, a do konce léta mě zbavil divného pálení v místech, kde obvykle bolívá trápení.
Ale hodinky už jsem si na ruku nevzala nikdy. Ani ty zlatobílé, které mi z lásky dal MUŽ. Ještě neví, že měřit čas je zbytečné. Pokusím se mu to vysvětlit, ostatně není kam spěchat, společného času máme dost a dost.
Málokdy jsem o něčem pevně přesvědčena. Ale myslím, že mé opovržení hodinkami jen tak něco nezmění.
Kdyby pro nic jiného, tak pro tu úžasnou možnost začít nevinnou konverzaci se sympatickým člověkem.
„Nezlobte se, nevíte náhodou, kolik je pro nás dva právě hodin?“
*
Ještě si můžete přečíst Evino jablko
Žádné komentáře:
Okomentovat