Sníh se třpytí

Sníh se třpytí. Sluneční paprsky pomaličku odpařují jeho kůži a těsně nad bělostí se dělá hedvábná duha.

Starý ořešák, libující si pod studenou peřinou, mžourá do nečekané spousty lednového slunce a pomalu, líně a spokojeně pohupuje větvemi v rytmu větrného dechu.

Nebe je blankytně modré a na konci louky polyká její bělost.

Je třeskuto. Je bílo. Je nádherně.

Vzduch má nejspíš vůni šíje Sněhové královny. Vůni bílých pusinek. Chuť pomalu loučících se krápníků.

Jenže....

...jenže to já nevím. Nevím, protože to všechno sleduji s horečnatou uslintanou držkou připlesklou na dithermu svinsky velkých dveří. Slzavě toužím proběhnout se s piškotkem po té bílé nádheře a lehknu z představy, že se má kůže bude chladit vprostřed závěje.

Akorát hovno.

Vy LIDÉ, co tyhle pocity nemáte jako já pár dnů kvůli pár kucknutím, ale nemoc vám bere život týdny, měsíce nebo roky, máte můj hluboký obdiv a velikánské přání, ať v sobě nacházíte sílu vydržet to, dokud to bude třeba. Protože mě i těchto pár dnů mrzí. Chybí mi. A ta nemožnost je prožít je hrůzostrašně zbytečná.

Já nevím, asi je to klišé. Ale když jsme zdraví (jako že já jsem, za NEMOC považuji nepoměrně horší věci), měli bychom držet hubu, neremcat pořád o kdákovinách a usmívat se na svět. A vážit si ho.

*

Světe vážím si TĚ!!!!!!!!!!!!! Usmívám se, jak jen mi to ruplý koutky dovolí!!!!!! Tak se smiluj a vydrž ještě pár týdnů s tímhle cukrovým počasím!!!!!!!!!!!!!!!!!! DÍK......