Tělo za blogem

Konečně jsem se oprostila od bačkorek a štětky a jala se číst skutečně kvalitní písmenka, jež internet přináší a tím pádem nutně musela po dlouhé době navštívit Aktovku-X . Zjistila jsem , že je tam pro mě jakási přiblblá výzva a zpětně se dopátrala, že každý píše, že řetězovky fakt nemusí, ale ukecat se nechá, tak abych neopakovala všechny ty úžasňákovi před sebou, řeknu jen, že si myslím, že mám jiná zajímavá místa, než je tvář a že k popularizaci blondýn a obchůdku s bačkůrkami jsem ochotná udělat téměř cokoliv a vrhám se tedy do prostor braku tím, že uveřejňuji svou velmi nahatou fotografii, což ve spojení s odhalením mé totožnosti v článku předminulém musí nutně působit jako projev šíleného a poněkud extrémně exhibionistického jedince...........ovšem zda jsem či nejsem na té fotce skutečně já se může stát předmětem delší diskuse. Také řetězovku z "tvář za blogem" mrvím na "tělo za blogem" a komu to pošlu dál ještě fakt popřemýšlím:-)

Takhle nějak si představuju rčení "vlk se nažral a kozy zůstaly celý:-)"

Dobrý Mirune??? Nechci ocenit fotku, ale to úžasné souvětí v perexu. Ještě najmu někoho na interpunkci a budu skoro Dokonalá:-)))))))))

Byla jsem tam....

A jak tak sedím a čichám do plic sytě vonící tmu, zavírám do ní oči a ještě vidím jiná voňavá místa a šlápoty v trávě, uplakané hlasitou a démonickou bouřkou.......

Neumím říct...jelo se tam tamtudy a potom doprava...a projížděli jsme tím a tím ........proto říkám – to město mělo široce rozevřené oči, bylo přátelské a velmi útulné. U sloupku pošty na rohu byl přivázaný takový oříšek flekatý a holčička, co spadla v parku z kola měla oči modré a hluboké jako nebe. A silnice, po které jsme jeli, se točila až k nebi jako vydrážděná hrdá kobra. Hory byly bílé a spanilé. A těch vůní! Sytá země, kámen, co praská něžnými kořínky hořců a kopyty na hrubo okovaných koní tahajících klády vyrvané lesu................

Nemám z cest vzpomínky, mám z nich dojmy...a vůně....a trhavé postřehy úzkostlivě se bránící vyvětrání. Mám z nich radost. A klidný večer, když sedím, dívám se na ořešák a do plic čichám sytě vonící tmu.....

K nedělní plnotučné snídani....

Už kdysi jsem v některém ze svých později zrušených deníků psala rozvitou impozantní úvahu na téma zničující vliv práce na člověka. Bylo to v době, kdy jsme stavěli dům, tedy Žížalek stavěl dům, a já se mu ve své bláhovosti snažila nějakým způsobem pomáhat. Mnoho ze svých brilantních úvah mi nezůstalo v paměti a i o této perle jsem si myslela, že je zapomenuta.

Není.

Včera se mi vybavila poměrně přesně, zvláště pak obsáhlý odstavec rozvíjející myšlenku, že příliš pracující člověk musí nutně řešit tuto nepřirozenou polohu své osobnosti nejrůznějšími berličkami – výdobytky moderní doby....stručně řečeno, že většinou chlastá.

A tak zatímco jsem poměrně brutálními nadávkami a špatnou náladou zaštiťovala celý onen podnik, jehož jsem byla duchovní matkou, vzpomínala jsem se zjihlým zrakem na doby, kdy jsem si v podobné situaci prolévala hrdlo nápoji "cuba libre", "houba" a "čert" již v brzkých dopoledních hodinách.

Ne, že bych nyní snad probůh abstinovala dobrovolně!!!! To v žádném případě!

Ovšem tolerance k alkoholickým nápojům poněkud výrazně snížila svou horní hranici a já tak již po dvé déckách vína počínám zpívat lidové písně, po čtyřech pak tancovat laškovné tanci s kavkazskými prvky. Žížalek tvrdí, že tohle už je nějaké stádium alkoholismu, což z plna hrdla popírám. Dalším důvodem k odepření si konzumace alkoholických nápojů je skutečnost, že po pobytu "holky hejbejte se – aerobik u moře", bezpostředně následovaném dlením v Julských Alpách jsem s hrůzou zjistila, že jsem opět porušila fyzikální zákony a má zadní část se nevejde do žádných z apartních letních kalhůtek, před odjezdem zakoupených, vyjma elastických tepláků, které jak ale sami uznáte, nemohu nosit věčně.

Takže piji nízkotučné kefíry a vodu bez bublin, jím melouny a rajčata a nikdo se mi nemůže divit, že mám teda náladu na hovno........................

Pokoušela jsem se ji spravit četbou nějakých aktualitek z domova i ze světa, ovšem reportáž českých missek zažívajících adrenalin z jízdy na banánu mi opravdu nepřidala. Snad jedině výběr nových sedmi divů světa je záležitostí, která mě dokázala poněkud rozmělnit, ovšem můj výběr se brzy zvrhl na jedinou myšlenku, které jsem schopna a za div světa bych byla schopna nominovat ňadra Evy P., která i přes svou bujarost a pokročilý věk, míří bradavkami stále kupředu a nikoliv na palce u nohou a to i přesto, že Eva P. pohubla o dobrých patnáct kilogramů a nemá plastickou operaci.

Svět není spravedlivé místo a já, do doby než se zase pořádně najím, budu v něm nacházet samá příkoří a články o misskách.

Zatím co toto píši, dostala jsem ukrutný hlad a půjdu tedy pít vodu malými doušky, neboť příděl určený k snídani je již schroupán.

***

Teď trochu od tématu. Delší dobu jsem uvažovala, zda na tento blog umístím odkaz na svůj obří obchod s dětskými botičkami :-))). On totiž skutečně existuje. :-). Přemýšlela jsem o tom, neboť je v něm mnoho osobních údajů a já nechtěla plentat to i ono dohromady. Pak jsem si ale řekla, že je to naprosto jedno, protože aktivní anonymové mou totožnost znají, zjistit si ji není skutečně ale vůbec žádný problém a tak radost a úleva z anonymního psaní je dávno tatam, tudíž není nutné dělat z toho vědu. Odkaz na něj je tedy v odkazech. Můžeme začít akci – nákupem jednoho páru botiček podporujete čestké blondýny a jejich skutečně kvalitní literární tvorbu:-).

Když jsme tak u toho odkrývání se – zjistila jsem, že vlastní internetové stránky má i naše obec. Na těch fotkách jsem se našla:-))))))))))))))

Tak Vám přeji hezkou neděli, já jdu pít tu vodu......možná se rozšoupnu a dám si mrkev.

Když nevíte CO BY, najdete to v OBI

Včera jsme se vrátili z dovolené o něco dříve, neboť blesky létající v kadenci ratata okolo kolem Triglavu a dítě poklidně dřímající ve stanu – to fakt není kombinace pro mou změkčilou a konzumně odumřelou podstatu. Abych Žížalkovi vrátila ty "nevšední zážitky, jaký fáákt můžeš zažít jen na horách, ať si malej zvyká, šak bouřka je přeci normáááální počasí", rozhodla jsem se, že konečně předěláme dětský pokoj.

Původně se měl dětský pokoj předělávat s vědomím přírůstku dalšího ječícího škvrněte, ale myšlenka barevného provedení hrášková-meruňková mě nadchla natolik, že jsem jí neopustila a tak nyní dlí v předsíni již několik pixlí s vnitřním nátěrem oněch výše uvedených, naprosto úžasných odstínů.

Žížalek má naprostý odpor – jak jsem pochopila jako většina mužů – k barevně vyvedené malbě na stěnách. Zřejmě to bude zažito ještě z jeskyně, kdy pokojně dleli v náručí svých prvobytně pospolných otylých chlupatých žen a jejich podvědomí tuší, že právě tohle byly zlaté časy a s příchodem epilátoru, časopisu Vogue a možnosti nákupu přes internet nastal pro ně temný čas.

Nebo to může být ještě také tím, že stěny občas praskají a praktický muž – vizionář, není schopen se smířit s tím, že kvůli opravě jedné praskliny bude nutno zakoupit opět tříkilové balení onoho naprosto úžasného a bezchybného hráškového odstínu.

Nicméně tentokrát jsem si své zkrátka prosadila, neboť jsem se po velmi dlouhé době uvedla do polohy nekompromisní pevné a naprosto nevídaně přesvědčené ženy – žížalka jsem tím naprosto zmátla a on jako poněkud nesvéprávná ovce, nechal se mnou dotáhnout do Obi.

Nevím, zda tomu chtěly hvězdy, ale ten den do Obi dotáhla své nic netušící muže snad polovina brněnských manželek. Bylo tam více lidí, než na nevydařeném koncertu dobré vůle a nebýt možnosti vymluvit se na dítě a opustit tu změť babylónskou, položila bych barvy a prchla k neumětelům. Nicméně ta možnost tu byla, takže jsem uchopila dítě, lehce ho štípla do podpaždí, aby začalo řvát, vysvětlila žížalkovi, že "táááámhle je prííma dětský koutek, že tam na něj počkáme" a zbaběle opustila tříkilometrovou frontu kdesi v dálce mířící k jediné fungující pokladně.

Dětský koutek je fakt moc príma.

Káva už tak príma nebyla, ale byla jsem vděčná za dary a nestěžovala si.

Asi po půl hodině jsem šla žížalka vyhlížet. Když jsem jej spatřila v dálce za zatáčkou, tvořenou nepropustnou masou nervózních těl řekla jsem si, že malovat se zřejmě nebude, neboť v nejbližší čtvrthodince žížalek vztekle praští vytouženými kyblíky o zem a neskrývaně nadávajíc opustí to útrpné místo.

Mýlila jsem se.

Žížalek se zřejmě již natrvalo (nebo alespoň pro tuto chvíli) zařadil mezi soutěžící pořadu "UDĚLÁM COKOLIV..............jen ať od ní mám proboha pokoj!"

Po další půl hodině mi ho již přišlo líto, vyrvala jsem piškotka z dětského koutku a vysílala jsem jej za žížalkem s nejrůznějšími potravinami a nápoji, což šlo poměrně snadno, neboť je malý, skladný a roztomilý, takže jej nikdo neměl tendenci mlátit vodícími lištami.

Po další půl hodině se sice osvěžený, nicméně umdlévající žížalek dostal k pokladně.

Hrášková neměla čárkový kód.

Nastala apokalypsa, kdy muži stojící ve frontě za žížalkem vztekle na něj pořvávali, ať se "proboha vysere na tu hráškovou a táhne", on však trval na svém a statečně pokřikoval na běsnící dav "tu hráškovou si koupím, kdyby to mělo být to poslední, co udělám".

Můj hrdina!!!!!!

Po dalších 20 minutách se našla jiná pixla s hráškovou a čárkový kód mohl být přečten.

(Na naše návrhy, ať se tedy přečte dvakrát meruňková, že cena je stejná, reagovala paní pokladní asi stejně, jako bychom právě nahlásili teroristický útok...."COŽE????? MERUŇKOVOU VYDÁVAT ZA HRÁŠKOVOU???? ALE TO BY NÁM POTOM

P R O B O H A NESEDĚL SKLAD!!!!!!!!!!!!!!!!!")

Jsem šťastná. Dnes prší a žížalkovy návrhy, že ihned dnes odjíždíme znovu do hor, tentokráte bez piškotka, rozbijí kapky deště na maděru a já se tedy mohu plně věnovat výstavbě hráškovo-meruňkového futuristického a neskonale úžasného pokojíčku pro svého drahého synka (který o to nevím proč vůbec nestojí a na kýbl s hráškovou se včera velmi a velmi radostně vykakal)

Nemohu se dočkat . Běžím utřít výkaly a namíchat barvy.....