Jestli jste žena v radostném očekávání nějakého radostného očekávání nebo jestli jste muž, co chce v nejbližší době vysemenit své geny a vytvořit pitomka, nečtěte dál.
Zatímco o mém prvním těhotenství nenajdete nikde ničeho nic, hodlám se druhým pěkně propsat do veselejších zítřků. Zatímco jsem při prvním těhotenství kvetla, papkala jako jihočeská vesnička střední velikosti a cítila nepopsatelné pocity dojetí a blaženosti, těhotenství druhé se projevuje poněkud zcela odlišně a tato odlišnost se jeví poněkud nesnesitelnou.
Zatímco při prvním těhotenství jsem se obklopila brožůrami "šťastné bříško" a "připrava na těhotenství, porod a šestinedělí", louskám nyní "paměti pařížských katů", "deset důvodů, proč tě nenávidím".
Je mi tak blbě, že musím číst při chůzi a sednout k počítači přihází v úvahu na malou chvíli až teď a to jen díky tomu, že můj zdecimovaný muž objel na svém motocyklu značky IÁ mahá celé Brno a KONEČNĚ DÍKY MU SVĚTCI!!!! sehnal zázvorová lízátka.
Kdo někdy napsal, že těhotenství patří k nejkrásnějším obdobím v životě ženy je postižený sadistický, případně masochistický idiot.
Musím dodat, že mé psychické rozpoložení je skutečně nevšední. Jsem ... jak to říct jedním slovem..... konfliktní? vzteklá? neústupná? fakt hustá? konečně svá????
Pokud krásnem obklopené vypapané těhotenství plné dojemných chvil přineslo do mého života Piškotka, pak počítám, že stolístka Stela (nechte mi alespoň chvíli iluzi, že to BUDE holčička) bude Xenou bojovnicí, mávající kolem sebe železnou tyčí již v kolébce. A holčička to zkrátka BUDE :-). Jen představa, že mi vrána přinese dalšího mužského střelce mě přivádí k potřebě požívání větších dávek sedativ.
Nicméně....na druhém těhotenství je pěkné, že nemáte čas brouzdat po úchylných diskusích hormony vyjařmených prvorodiček a nemáte chuť ani potřebu zjišťovat, co že vás to vlastně čeká a jakže to bude fungovat, protože to prostě víte. Po nevolnostech přijde nechutné prostorové rozeklání, otoky a snížená hybnost, ukončená dlouhými hodinami bolestného svíjení, na jehož konci čeká druhé první největší štěstí v životě. Je hezké , že přes varování lékařky poponášíte své šestnáctikilové dítě, protože to prostě jinak nejde a dítko je již v útlé míře přibližně 2,5 cm při každém poměrně častém odchodu z tělocvičny vychováváno myšlenkou, že když chce, prostě se musí udržet. Drží se. A dává mi to pěkně vyžrat :-)
A tak hýčkám piškotka, který zarytě odmítá přijmout skutečnost, že kdesi v mém lůně roste vetřelec, způsobující maminčinu častou nepřítomnost způsobenou halasným voláním do záchodové mísy a přijímám lichotky od nevědoucích, že jsem "moc hezky zhubla".
Mezi jedním a druhým zvracením bez konce si říkám, jestli mám tohle PROBOHA zapotřebí, ale pak vidím Piškota, jak vrtí prdelkou a zpívá "ať já budu vejká, bude ze mě sejka" a je mi jasné, že takový genetický potenciál by byl prostě hřích nevyužít.
Jen pevně doufám, že tam těch cvrčků není víc .... :-) Ono i při využívání je lépe brát vše s mírou..........
