Protestsong

Musíme založit nějakou ligu na ochranu mužů v domácnosti! hřímal žížalek a druhý Laďa kýval hlavou tak urputně, až čelem málem roztřískal druhou sedmičku vína. Kdo zná žížalka osobně ví, že takhle dlouhá věta pronesená poměrně dramatickým způsobem je asi tak častým jevem jako Yeti prohánějící se po Václaváku. Krátce řečeno, když už žížalek řeční, situace je na pováženou.

Pravda je, že se naše potělocvičné tmelení v místních nálevnách už stalo pověstným a účastnice pohybových taškařic, kterým velím, podezřívám, že se nedostavují z důvodu obdivu k mé neutuchající energii a cvičitelské schopnosti, nýbrž pouze pro to, aby si pak mohly dát jedno-dvě-či tři pivka.

No, mě je to celkem jedno, já si vyberu svou hotovost a ambice být oblíbenou jsem navždy opustila. Bylo to letos v pohnuté chvilce, kdy mi jedna z mých úhlavních fanynek vypisovala v abecedním pořadí doslovně to, co jsem pronášela kdesi v temném lese v opilosti asi před pěti lety a tento výčet byl následován fatální větou – snad opravdu nejsi TAK zlá!!!

Jsem. Bohužel je třeba si nalít čistého vína, jsem. A nejen to. Jsem také povrchní, poživačná, přelétavá, arogantní, přehnaně kritická a nesnášenlivá, líná, urážlivá, částečně zbabělá a na chlapy. No já nevím, vadí to tady někomu? Když už jsem si lokla toho nápoje pravdy, tak tady je další – jediné, co mě skutečně v životě děsí je, že budu hodná a potichu,podlehnu společenskému tlaku a zasednu na hřad vedle těch vzorových hospodyněk, které po otázce na své "záliby" začnou vyjmenovávat druhy cukroví.

Ovšem na druhé straně je pravdou, že vocáto pocáto a i když žížalek nedávno hřímal, jak si váží toho, že jsem žena plná vlastních zájmů a názorů, hleděl do prázdné lednice poměrně zdrceně a jako mávnutím proutku ožil, když mu Jaruška donesla voňavý kynutý štrůdl.

Stejně mám pocit, že to bylo všechno dobrý do chvíle, kdy se ti chlapi tak nějak zcukli a začali si stěžovat. Tak teď matně tuším, že chyba není v tom, že mě žížalek už vidí jen rozpláclou na podložce – v horším případě ve stoji na hlavě – a že i když jsem většinu individuálních aktivit přesunula do nočních hodin a spím tak 3-4 hodiny denně, stále mám nějaký ten "domácnostní" restíčínek, ale chyba je v tom, že se ti chlapi dostanou k sobě a můžou si lehce postěžovat, což má za následek jejich vzdor a pozdější šovinistické požadavky.

Ukončím to popelnahlavusypavým sdělením, že jsem šla do sebe a vrhla se vášnivě do vytvářeních poživatin, které jsou nejen nutričně kvalitní, ale také chutné. Ono začalo pršet a jsme s piškotem nuceni se držet blíže domovu, takže to zase taková oběť není. Nicméně si dám velký pozor a nebudu žížalka tahat na místa, kde se stmelují další rozlícení mužové mých stejně pohoršlivě smýšlejících kamarádek.

Zkrátka – péct nemusíte, ale držte je od sebe!!!!

Svrab

Ach jo. Zatímco se já snažím zkvalitňovat život sobě i svým blízkým lačným hltáním autorehabilitačních praktik a vrhám se do nových obzorů cvičitelství, z hopy hopy přecházím do pomalejších a nudnějších, ovšem lukrativnějších forem pohybových aktivit (ne, sex za peníze to není), trávím tedy část svého volného času uzlováním těla do tvarů téměř absurdních, abych totéž mohla učit jiné nebohé a "momentálně zaostalé" ženy a zbytek volného času trávím honorovanou tvorbou, což je vzrušující a příjemná změna, mé okolí to nechápe a rozhodlo se rafinovaně zatěžovat mou nervovou soustavu událostmi nepředvítelnými a poměrně zdrcujícími.

"Nooooooooo paninko, to je svrab jak bič!" culil se plešatý MVDr. a můj zděšený výraz mu zjevně dodával po ránu dobrou náladu.

"Jak jako svrab? Jako TEN svrab????? Jako S.V.R.A.B??????????????????" voči mi šly šejdrem.

Á blondýna! četla jsem plešounovi v očích a střídavě zírala na něj a na svá chlupatá malá štěstíčka.

"Kočičky by neměly přijít do kontaktu s vaší pokožkou" slyšela jsem lehce v mrákotách a živě si promítala, jak mi Mourina spala měsíc omotaná kolem krku a Kulina na břiše. Tak odtud ta vyrážka!!!! Takže žádný manželův úlet v temné uličce s trvalými následky. No, všechno zlé je pro něco dobré.......

Bezděky jsem se začala intenzivně drbat na nejrůznějších částech těla. Navíc představa, jak vedu své sladké díťátko k lékařce narvané v oblečku Next zakrývajícím svrab naplnila mou zbabělou duši panikou.

Skočila jsem do fauvé a obrátkou přes ruční brzdu se vyřítila směrem k svému svrabskému domovu a nastalo cosi, co je u mě věcí poměrně nevídanou.........................generální úklid.

Ještě předtím jsem si na internetu, bo jsem holka zvídavá, našla informace o tomhle roztomilém malém zvířátku. Udělalo si mi fakt fest šoufl. Zavolala jsem svého bývalého, co je MUDr.(je dobrý být promiskuitní a mít bývalé ve všech potřebných oblastech života) a hystericky na něj ječela do telefonu, že musí OKAMŽITĚ přijet a všechny nás deratizovat. OKAMŽITĚ přijel a zabalen v igelitovém oblečku podával mi tašku plnou mastí s přiloženým návodem na likvidaci zákožky svrabové a neopomněl přiložit i prášky na nervy a konopné lanko, bo je to starší pán a s ubývající sexualitou mu přibývá citlivosti a pochopení (škoda, že ti chlapi mají buď jedno nebo druhý).

Veškeré tělovýchovné a literární aktivity šly do kytek. Stalo se ze mě uklízející monstrum, místo mozku SAVO kostku, doslova a do písmene všemi mastmi mazaná. V neuvěřitelném tempu jsem vyházela obsahy skříní, přebytečné textilie v domě likvidovala žehem, vzpínajícímu se Piškotovi rvala z rukou plyšáky a jako páter Koniáš je vrhala do plamenů za ručníky a ubrusy, přistihla jsem se dokonce, že uvažuji vrhnout do plamenů a dokonale tak očistit i chudáčka piškotka, do kýblu na mytí lila jakousi pofiderní žíravinu a téměř 14 dnů trávila lezoucí po zemi, zdech a skříních, mazající sebe, ječícího piškota i nasraného žížalka na všech možných místech, žehlící všechno včetně papučí a snažíce se celou skutečnost utajit před Jaruškou, neboť ta přivlečení nových koťat do naší domácnosti kvitovala se zjevnou nelibostí a slyšet "já jsem to řííííkááálááá" ve chvíli, kdy mám v ruce žiravinu, mi přišlo poměrně riskantní.

Nyní je nebezpečí zažehnáno, roztočové zlikvidováni a celá situace způsobila, že se kluci – tedy můj bývalý MUDr. a můj současný žíža tak nějak zpřáhli. No nic, v životě nastane ještě mnoho vypjatých chvil a pokud se budou mí bývalí a současní muži tímto způsobem sdružovat je docela možné, že za pár blízkých let budu mít vlastní fotbalové družstvo.

Si člověka připadá jak blbec, navíc když si po té svinské dřině přečte tohle: (trocha rozumu ze sexus.cz :-)

Scabies přenosný ze zvířat – kočky a psi mohou být postiženy svrabem. Roztoč může být kontaktem přenesen na člověka, ale není schopen se na lidském těle reprodukovat. Začátek symptomů bývá obvykle náhlý a objevuje se asi 10 dní po expozici. Erupce jsou obvykle mírnější a ztrácejí se za 4-6 týdnů. Z člověka na člověka se nepřenáší

***

A mimochodem, moc se nesmějte :-))))!

Scabies se vyskytuje celosvětově v 30letých cyklech s 15ti letým intervalem mezi epidemiemi, ale poslední pandemie, která začala v r.1964 přesáhla tento limit. V ČR je scabies v pořadí čtvrté nejčetnější infekční onemocnění. V r.1995 bylo hlášeno 12 360 případů. Postiženy jsou všechny věkové skupiny, s nejvyšším výskytem u 15-19letých (16 %). Děti do 1 roku tvoří 2 %. Osoby nad 75 let 3,7 %. Je hlášen v průběhu celého roku, s mírným poklesem v jarních měsících.

Přenos : Intimní nebo sexuální kontakt, ev. expozice kontaminovanému osobnímu nebo ložnímu prádlu, nebo spaní v jedné posteli s infikovanou osobou. Roztoč se zavrtá do kůže za 2,5 min.

Víš, s kým spíš? :-)

Brodění Oslavy

Poslední víkend v říjnu patřil uzavírání sezony.

Máme totiž s přáteli takovou pěknou tradici vítání a loučení se s létem pomocí radostného brouzdání se říčkou Oslavou. Což o to, podzimní vodní hrátky bývají příjemnou a ničím nerušenou záležitostí, ovšem při představě nezvratně se blížícího jarního vítání se mi dělá trošku mdlo.

Kdo má alespoň matnou představu, že na jaře taje sníh asi nejasně tuší, že průtok vody v době hladivého podzimu a rozbouřeného jara se výrazně liší. Asi tak o metr a půl. To úplně stačí na to, abyste vstoupili po několikáté do téže řeky a místo ošmrdlání kolýnek vám voda vojela voční bulvy.

Hodně by o tom mohl rozprávět pes Badýnek paní J., který jsa krátkonohou neposlušnou bestií, nevydržel poklidně stát na hlavě pana V., jež ho musel letos na jaře přes rozvodněnou řeku přenášet, neboť paní J. má pouhých 156 cm a tudíž její temeno bylo těsně pod vodní hladinou. Badýnek, bo je blbý, vrhl se střemhlav do proudu a nedbaje našeho křiku pokračoval ne ve velitelem udaným směrem, nýbrž kamsi k Černému moři.

Dopadl sice bídně, nicméně o poznání lépe než přítel paní J. pan K., který o rok dříve plaval tamtéž za v podstatě totožných okolností, vyjma temena pana V. Oba byli odchyceni do sítí místní domobranou, ovšem pan K. měl tu smůlu, že jej domobrana několika vesnic pokládala za dobrovolného otužilce a navzdory jeho trhavým pohybům a křiku jej nechala napospas vlnám o mnoho déle než psa. Moc bych nedala za to, že psa jim bylo prostě líto, zatímco švihák lázeňský K. byl nechán napospas z důvodů samčí rivality. Badýnka identifikovali totiž ihned a byl tudíž vyvržen z vodní tříště cca o 25 kilometrů dříve než pak K. Nejsem si tedy zcela jista, zda paní J. s rodinou a psem příští rok potvrdí účast. Očekávám, že ano, protože jsou všichni totálně na palici.

Na této tradici nehodláme, tedy nehodlám, nic měnit. Hlavně kvůli ní jsem naplánovala porod svého prvorozeného na listopad a s manželem (svým) souložila pouze koncem února, abych sic velmi rozměrná, nicméně ještě schopna pohybu, mohla se v říjnu této akce zúčastnit a stejně tak abych nemusela vynechat ani taškařici jarní, neboť 5 měsíců je dostatečný piškotův věk na absolvování brodu rozvodněné Oslavy. Co si o tom myslíte je jedna věc, to že všichni dosud žijeme je nepopiratelný fakt a piškotovo v podstatě urputné zdraví svědčí v můj prospěch.

Mou účast coby čekatelky v 8 měsíci ocenili všichni ostatní čtyři přítomní, neboť se za mnou tvořila nezanedbatelná průrva, ve které mohli projít na druhý břeh téměř suchou nohou.

Nicméně nenechte se tímto mým stýskáním odradit, podzim na Oslavě je nádherný a stojí za to být viděn. Pokud samozřejmě nemáte lepší věci na práci. Říkám si občas, poslední dobou čím dál tím více, jak asi tráví všichni ti lidé čas.....lesy plné zářivých vybuchujících barev jsou prázdné, louky zlátnoucí stářím také, kopce nehostí pouštěče velkých papírových draků a cesty bez cíle čekají bez výsledku na tichý krok pokorných poutníků........................a no tak dost:-)

Jak všichni vy lidé vlastně trávíte čas?????????????????????????????????????????????

Slohová práce na téma Můj romantický hrdina

Teď vážně. Myslím, že jsem objevila chvíli, kdy se skutečný a pevný vztah hroutí a kdy z intimity vzniká pouze iluze intimity a povinnost být spolu kvůli nastřádanému majetku, dětem či chromé matce. Tím zlomem – tím okamžikem, kterým všechno končí je přesně ta chvíle, kdy sledujete televizní program jistého specifického žánru a najednou ke své hrůze zjišťujete, že ON (hlavní hrdina) je pro vás tím pravým hrdinou romantickým a že něžně vzdycháte při pohledu na....

..... Ela Bundu...............

JO. FAKT JO!

Je to asi týden. Poté, co jsme v loži již po stopadesáté dosledovali všechny díly Red Dwarf rozhodli jsme se s žížalkem, že změníme žánr. Co jiného může přijít po trpaslíkovi než ženatý se závazky!!!!! Ideální večerníček. Ideální způsob, jak se po několika letech manželství přesvědčit, že máte stále pevně v rukou krásný a neutuchuající vztah plný vášně.

Tak koukáme na první díl. Je mi z toho divně.

Druhý díl, začíná mi být teskno.

Třetí díl, tlačím slzu dojetí.

Čtvrtý díl, roztouženě hledím na chlupaté hovado rozvalené před televizí s rukou v kalhotách.

Pátý díl, prostě to vím. Je to ON!!!!!

Ta Peggy vůbec neví, co má doma!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

"Ty, žížalku, musím Ti něco říct" špitla jsem rozněžněle.

"haháááááhahahaha" řval můj manžel smíchy při sledování vtipných dialogů z Bundovy ložnice. "cojé?"

"Myslíš, že je normální, když se mi El Bunda zdá být mužem mých snů?" opravdu jsem to já, kdo tady zapředl tenhle rozhovor? Ale co! Upřímnost je jednou z nejsilnějších stránek našeho vztahu.

"Cože? " zachroptil žížalek a málem se zadusil tyčinkou.

"No že dřív jsem snila o ouldšetrhendovi a šébrlé a teď....tak nějak.....no když se tak dívám na něj a na tebe ....zkrátka a dobře.....když on je tak citlivej, tak něžnej, tak chápavej!!!!!!"

"Mluvíš tady o Bundovi. O TOMHLE Bundovi?????" zeptal se žížalek suchým varovným tónem.

"Jo, o tomhle BUNDOVI!!!!!!!" stála jsem si pevně za vysloveným.

Už jsem zde uváděla, že upřímnost je jednou z nejsilnějších stránek našeho vztahu???????

"Ne, to je úplně normální! Vždyť já taky můžu na Peggy oči nechat! Je úžasná hospodyňka a a má po dvou dětech bezva zadek..."

*

Zkrátka jak říkám. El je citlivý, milý, chápající a úžasný sexy chlap............... a když tak o tom přemýšlím, ta upřímnost ve vztahu není zdaleka tak důležitá!!!

Co je maminka naše???????

Tak jsme zašli do picérky. No ono to chce po takové dřině se trošku zformovat pomocí nenasycených mastných kyselin a dostatečného množství sacharidů do původní rozmanitosti. Protože nejsme hnusové, šli jsme samozřejmě i s piškotkem.

Tento, jak se mu blíží druhý rok, stává se v oblasti verbální stále více a více podobným svému otci. To je na jedné straně dobře, neboť můj muž rozhodně oplývá větší slovní zásobou než jiní (všichni) obyvatelé našeho domu, to znamená, že pokud by piškotkova verbalita měla být po babičce tak to nás potěš klobás, protože ta letitým působením v mateřské škole získala skutečně nestandardní schopnost označovat vše jedním zájmenem, a budu soudná a objektivní, když zde prohlásím, že ani slovní zásoba jeho matky, dříve tak úžasně jazykově zdatné, není zdaleka to co bývala a to to ještě vyjadřuji velmi jemně. Svou pokročilou demenci jsem si uvědomila nedávno ve frontě v bance, když pánovi přede mnou vypadla z ruky peněženka a ve stejném momentu, kdy dutě dopadla na zem jsem já prohlásila na celou aulu "bác". Naštěstí prý mateřská debilita časem pomíjí.

Ale vrátím se do picérky.

Po skutečně nezbytném sdělení otce synovi, že jdeme na pizzu (jako by nestačilo ham ham), jsme brouzdali přilehlým maloměstem a táhli za sebou dítě, jež nadšeně a zdatně vyřvávalo "píííčááááá .... píííčááááá" a budilo tak dost velkou nelibost důchodců a ostatních matek. Přítomní týnejžri nevypadali vůbec pohoršeně, naopak vypadali, že začnou skandovat s piškotem a musím říci, že od toho okamžiku jsem názoru, že s naší mládeží to zase tak špatné není.

Číšník se po synově objednávce "píčááá vejikáááá" ani nezačervenal a hledě na piškota ledově se otázal, s čím že to bude chtít. Ten, neboť je indigo :-), s otcovskou nápovědou dal dohromady něco jako ťunka, tír a ťajámek a vrchní, neboť byl zjevně též indigo, tiše pokýval a odešel.

Picérka se začala plnit a piškot k mé velké radosti přestal komentovat sortiment jídelního lístku.

Radostně jsme se pustili do jídla, Vojtíšek tiše chroupal, usmíval se a oslňoval důchodce na pravoboku.

"Jsem úplnej magor" pronesla jsem v zápalu vyprávění jakési košilaté historky a následně se zakuckala zákeřnou ančovičkou.

"Vojtíšku, že není maminka magor?Že máme maminku rádi? Copak je maminka? zeptal se výchovně žížalek v očekávání obvyklé naučené odpovědi "mijáček" popřípadě "ťuníťko" a podával piškotkovi další sousto. Ten upřel své čokoládové oči na důchodce na pravoboku a sebevědomě a výrazně pravil "piča" (není pravda,že batolata neumí vyslovit š a č. Umí!).

Zchátralejšímu důchodci vypadla protéza do špaget. Já jsem pečlivě studovala vzor na ubruse a žížalek se pomalu sbíral v utuchajícím záchvatu smíchu ze země. Piškot radostně žvýkal kus "oného" a neustával v opakování zapovězeného slůvka.

No zkrátka a dobře – někdo si na to musí počkat do doby, kdy je jeho potomek v hluboké pubertě. Já – již ocejchovaná – mohu v klidu a míru tiše doufat, že žádné horší označení již nepřijde.

Radostně!!!!

A tak jsem se vrátila z dalšího pobytu uprostřed Moravského Krasu, kde lepé ženy jako já a ješče lepější, tráví svůj volný čas za účelem sportovně-kulturního vyžití. Tentokrát to nebylo bůhvíco. Martina vezla půl litru vína zpět domů, Majka stejně tak griotku. Andrea přitvrdila a část kulturní, tedy stěžejní, byla tentokrát výjimečně částí menší. Já jsem vorvaná jak jetel, bolí mě i vlasy a jestli zítra ráno vstanu, bude to jen kvůli akutní stolici či náletu extrémně přerostlých bojových sršňů.

Ovšem taktika a strategie po návratu domů je jasná. Tvářit se radostně!!!, odpočatě!!!!!!! a svěže!!!!!!!, dále pak svůdně a roztouženě a také nešetřit chválou, jakže to milí muži spolu krásně a bezpečně zvládli.

Vzhledem k tušeným potížím, které způsobilo totálně ztrhané břicho, které bolí jak čert už při dýchání a mluvení se stává tedy disciplínou olympijskou, vyjádřila jsem veškeré výše uvedené pocity pomocí několika sms, které jsem v pravidelných intervalech zasílala do lůna mobilního telefonu svého milého zákonitého.

Žížalek dojat z návalu asi pěti pěkných slov, poslední dobou tolik opomíjených, narval piškota do značkové mikiny, sebe do fauvé a vyjeli mi vstříc.

Spatřili mě právě ve chvíli, kdy jsem se – v ústech retko, vyjadřujíc svůj názor na svět pomocí dvou dvojslabičných slov označujících a)ženské přirození a b)ženu souložící za peníze - hrabala po schodech pravdy, vedoucích z prostor tělocvičných.

Moje radost při spatření obou mých krásných mužů byla upřímná. Poslední "kurva" mi umrzla na rtech a já se přes cítěnou bolest rozběhla schody neschody vstříc polibku od svého pitomka.

Radostné "máma!! máma!!! máma jetíííí!!!!" jsem slyšela ještě ve chvíli, kdy zrazena přetaženým svalstvem, zakopla o tkaničku pravé botky a prolétla kolem "těch svých zlatých kluků" hubou napřed a po krátké sestavě tvořené několika rotacemi, pár výpady a taneční variací na téma "samba po půlnoci" zakončila své úderné vystoupení dutým pádem na chodník, šveholivým úpěním vysílaným do jeho asfaltového povrchu ze vzdálenosti asi tak 2 cm od mých úst a potleskem nadšených přítomných divaček. Piškotek si nebyl jist, zda má křičet dál "máma, máma" a nebo se uchýlit do rukou otce, který stojí vždy pevně na zemi a nebo tleskat spolu s těmi milými smějícími se tetami.

"Ste zas chlastaly, co?" zeptal se znechuceně žížalek a tentokrát jeho výčitka nebyla oprávněná, neboť jsem za celý dlouhý víkend zkonzumovala pouze litr piva a čtyři decilitry vína.

Když jsem neprávem osočena, stávám se nerudnou. Být nerudná v přítomnosti dítěte a rozsáhlého ženského publika je záležitost poměrně složitá. Uchýlila jsem se tedy do náruče vzdorného mlčení a toto mi vydrželo dosud. Taktika uvedená výše je tedy zažehnána a další mise "vopravdu poctivý dřiny" plánovaná na listopad tímto mírně ohrožena.

Musím říct, že bolest svalstva a nyní i žeber dosahuje úctyhodné výše a já, ač si neustále opakuji "sportem ku zdraví", přestávám si být touto pravdou zcela jistá.

Vzhledem k tomu, že za dobu mého dlení mimo domov se zde stalo mnoho zvláštních věcí, které budou vyžadovat extrémní hygienické zásahy počítám s tím, že to nejpozději do zítřka rozhýbám a svět pokrytý pohybem vyloučenými endorfiny opět zrůžoví.

Ovšem když o tom tak přemýšlím, ani kus čokolády, prokazatelně způsobující stejné blaho není zase tak od věci.