Poslední víkend v říjnu patřil uzavírání sezony.
Máme totiž s přáteli takovou pěknou tradici vítání a loučení se s létem pomocí radostného brouzdání se říčkou Oslavou. Což o to, podzimní vodní hrátky bývají příjemnou a ničím nerušenou záležitostí, ovšem při představě nezvratně se blížícího jarního vítání se mi dělá trošku mdlo.
Kdo má alespoň matnou představu, že na jaře taje sníh asi nejasně tuší, že průtok vody v době hladivého podzimu a rozbouřeného jara se výrazně liší. Asi tak o metr a půl. To úplně stačí na to, abyste vstoupili po několikáté do téže řeky a místo ošmrdlání kolýnek vám voda vojela voční bulvy.
Hodně by o tom mohl rozprávět pes Badýnek paní J., který jsa krátkonohou neposlušnou bestií, nevydržel poklidně stát na hlavě pana V., jež ho musel letos na jaře přes rozvodněnou řeku přenášet, neboť paní J. má pouhých 156 cm a tudíž její temeno bylo těsně pod vodní hladinou. Badýnek, bo je blbý, vrhl se střemhlav do proudu a nedbaje našeho křiku pokračoval ne ve velitelem udaným směrem, nýbrž kamsi k Černému moři.
Dopadl sice bídně, nicméně o poznání lépe než přítel paní J. pan K., který o rok dříve plaval tamtéž za v podstatě totožných okolností, vyjma temena pana V. Oba byli odchyceni do sítí místní domobranou, ovšem pan K. měl tu smůlu, že jej domobrana několika vesnic pokládala za dobrovolného otužilce a navzdory jeho trhavým pohybům a křiku jej nechala napospas vlnám o mnoho déle než psa. Moc bych nedala za to, že psa jim bylo prostě líto, zatímco švihák lázeňský K. byl nechán napospas z důvodů samčí rivality. Badýnka identifikovali totiž ihned a byl tudíž vyvržen z vodní tříště cca o 25 kilometrů dříve než pak K. Nejsem si tedy zcela jista, zda paní J. s rodinou a psem příští rok potvrdí účast. Očekávám, že ano, protože jsou všichni totálně na palici.
Na této tradici nehodláme, tedy nehodlám, nic měnit. Hlavně kvůli ní jsem naplánovala porod svého prvorozeného na listopad a s manželem (svým) souložila pouze koncem února, abych sic velmi rozměrná, nicméně ještě schopna pohybu, mohla se v říjnu této akce zúčastnit a stejně tak abych nemusela vynechat ani taškařici jarní, neboť 5 měsíců je dostatečný piškotův věk na absolvování brodu rozvodněné Oslavy. Co si o tom myslíte je jedna věc, to že všichni dosud žijeme je nepopiratelný fakt a piškotovo v podstatě urputné zdraví svědčí v můj prospěch.
Mou účast coby čekatelky v 8 měsíci ocenili všichni ostatní čtyři přítomní, neboť se za mnou tvořila nezanedbatelná průrva, ve které mohli projít na druhý břeh téměř suchou nohou.
Nicméně nenechte se tímto mým stýskáním odradit, podzim na Oslavě je nádherný a stojí za to být viděn. Pokud samozřejmě nemáte lepší věci na práci. Říkám si občas, poslední dobou čím dál tím více, jak asi tráví všichni ti lidé čas.....lesy plné zářivých vybuchujících barev jsou prázdné, louky zlátnoucí stářím také, kopce nehostí pouštěče velkých papírových draků a cesty bez cíle čekají bez výsledku na tichý krok pokorných poutníků........................a no tak dost:-)
Jak všichni vy lidé vlastně trávíte čas?????????????????????????????????????????????
Žádné komentáře:
Okomentovat