Prší? Běžte si hrát do muzea!!!

Už je asi definitivně po době dlouhých výletů a dnů trávených mimo domov od rána do večera. Začíná být sychravo a já mám srdeční zástavu při představě, že bych měla se svým dvouletým piškotem trávit čas doma v obýváku nebo v hypermarketu. V deníku blondýny tedy vzniká rubrika, která má sloužit jen a výhradně mámám prcků. Myslím, že pro současné čtenáře nebude zase tak těžké ji zkrátka ignorovat a snad těm, kterým je určena, přinese pár dobrých nápadů.

To zase bude!!! říkala jsem si, když jsme hledali v sobotu ráno v Brně místo na zaparkování.

Nesahej na to, dej, pozor, nerozbij to, co to děláš.........ale nakonec – tu výstavu jsem si vymyslela já, takže budu muset držet hubu a krok a hlavně na sobě nedat znát, že měl manže zasel pravdu a vodit dvouleté dítě do muzea je zkrátka nesmysl.

Na Zelňáku jsme rozehnali pár holubů a já měla sto chutí to otočit, jít se tradičně podívat na krokodýla a kolo, potom se vyšplhat na Špilberk a trošku si zařádit (jako za mlada) na dělech....nicméně jsem statečně pochodovala táhnouce za sebou svého syna i muže, oba dva mírně brblající.

Vešli jsme do Dietrichsteinského paláce , já rozhodným krokem, oni mírně se vzpouzející, zaplatili jsme 80,--kaček za dva dospělé a vrhli se vstříc třetímu patru.

To, co jsem uviděla, předčilo všechna má očekávání.

Bylo to – úúúúžasné!!!!! Mezi několika skleněnými vitrínami (nesahej na to, dávej pozor) se rozkládalo velmi velmi mnoho míst, kde si děti mohly HRÁT. Vážně hrát. Skládat kostky, jezdit auty, houpat se na dřevěných konících,třískat jedno do druhého, skákat, ječet.......... a nikdo nezvedal varovně prst a neokřikoval, nikdo je nebuzeroval a netvářil se jako hodně naštvaný exponát.

Člověk, který tohle vymyslel, by zasloužil dostat velkou kulatou medaili a pusu na čelo. Je to totiž vážně přesně to, o čem každá matka tajně sní za dlouhých deštivých dnů.

Myslím, že v pohnutých zimních měsících budeme poměrně pravidelnými návštěvníky tohoto požehnaného místa, protože Vojta nestihl rozšroubovat všechny závity a prozkoumat všechny taje hlavolamů, nestihl rozházet ještě asi půlku kostek a nevybojoval koloběžku.

Zkuste to. Vážně nebudete litovat!!!

Ten papír voní!

Tuhle mě Vladimír (přítel, ne manžel) přesvědčoval, že mám fakt lidi ráda, podle toho, co píšu. (To by manžel v životě neřekl, protože mě zná) Nevím. Možná je zarputilým optimistou, já však mohu říci, i když je mi jasné, že mi to právě nezvýší koeficient oblíbenosti, že by na světě bylo krásně, kdyby na světě lidi nebyli. A kdyby nebyl pokrok.... no, ono to tak nějak souvisí.

Poslouchala jsem poškrábanou starou desku "Na vařený nudli" a vybavilo se mi celé mé dětství....dospívání....první polibek (fuj), druhý polibek (fuj) i třetí polibek (ááách) a taky jsem si uvědomila, že ta deska je tak 15 let stará. Sice trošku škrondá, ale to je v rámci hudby pro pamětníky přijatelné a rozhodně nevykazuje demenci mých dvouletých ORIGINÁLNÍCH!!!!! cédéček, která přeskakují, nehrají, škvrdlají a vůbec projevují až příliš mnoho nálad, které od obyčejného nosiče zkrákta neočekávám.

Očekávání – to je možná jádro všeho sváru.

Člověk očekává, že všechno další a novější je lepší. Tedy mladý člověk očekává. Když se z očekávání stane sténání po tom "odešlém", pak to signalizuje přicházející stáří.

Jsem tedy někde na rozcestí. Tiše sténám po starých černých deskách a kazetách co jsem jim ulamovala pojistky proti přehrávání a současně radostně očekávám, že pod vahou svých dosavadních zkušeností vyvaruji se chyb v kontaktu lidském. Chyb pramenících z jakýchsi chybných předpokladů zafixovaných kdysi v dávnověku tolik propagovanými pohádkami. Když to vezmu suma sumárum, jediné skutečně kvalitní čtení jsou pohádky norské a také pohádky Wilhelma Haufa, ve kterých totiž množství nadějných situací bohatě vyrovnává množství mrtvol a nevratně zakletých a prokletých existencí.

Nějaké bláboly o ošklivém káčátku, Gerdě která nakonec získá zpět svého vytoublého Káje a jakési agitky o pyšné princezně, která se ocitne šťastna až ve chvíli, kdy zahodí svůj původ a aroganci a vrhne se do náruče zahradníka, jež zavání lehkou demencí, neboť učí zpívat kytky...............no nezlobte se na mě, dvacet let mi trvalo, než jsem se od těchto krasořečí osvobodila a pochopila, jak to vlastně chodí.

A co to stálo modřin!!!

Člověk se mění. Mění se i nosiče :-). Co se však mění k mému překvapení jen velmi málo, jsou lidské sny. Našla jsem nedávno písmenka udělaná kdysi před patnácti lety. Až s žasnutím jsem louskala svá tehdejší přání. Jsou téměř stejná, jako ta dnešní. A naštěstí pro mě mi byl tehdy bližší papír a tužka než klávesníce s "nojbůkem", proto není těžké zakutat se do starých krabic a zanořit se do vzpomínek, topit se v minulosti vlastního bytí a krásnět si s naivitou a srdečností, ztracenou někde v číchsi zlých slovech.

A tak jsem šla a koupila těžký sešit v kožených deskách. Listy bílé a hladké jako panenský sníh. Voní. Ten papír voní. I ty desky. Co napíšu, nelze vymazat. I zaškrtané dává pravou tvář toho, kým dneska jsem. Bolí mě ruka, protože jsem odvykla psát. Mé písmo je směšné a podle nálady mění svůj sklon. Mé řeči jsou bolestínské a nečtivé a holčičí.......protože deníky se nepíšou, aby se jiní lidé smáli. Deníky se píšou, abychom se po letech mohli topit ve vůni starého papíru a vlastních snech. Ve vlastním zajíkání se láskou. Odříkanou a touženou, nutnou a kázanou, mateřskou, mileneckou, špatnou i dobrou.....protože tím snem, tím stejným snem po dlouhých 17 let, různě říkaným a různě cítěným....tím snem je láska.
________________________

Od té doby, co píšu plnícím perem do voňavého sešitu, nemám vůbec ponětí o tom, co je ještě vkusné a co už je kýč. Jak to vypadá, jsem sama jeden veliký kýč plný divných barevných snů a naučené nedůvěry k lidem. Nikdy jsem se neuměla rychle zamilovat. Ale když to přišlo, o to víc to bolelo. A bolelo to vždycky. Proč to tedy hledám i po těch letech????

Smíšené pocity

Nejsem jednoduchý člověk. Mám velmi protichůdné pocity k lidem, které současně přijímám a odmítám, respektuji a pohrdám jimi, obdivuji a mám z nich strach. Kromě toho, že jsem si dnes po dvou letech nasadila snubní prsten, abych odrazila pokoutné nabídky místního alkoholika Pepíčka, jsem dnes ochutnala zvláštní pocit nad životem a smrtí své drahé tchyně.

Jaruška je totiž ženou ze staré školy. Nevím, co našim babičkám (neboť ona ve věku mé babičky zkrátka je) dávali do mléka, rozhodně to muselo mít ale neuvěřitelné grády, neboť staré ženy nepěstují mladá vína a nepořizují si stará rádia, nepozorují lidi kam asi jdou, ale pracují.

Pořád.

Nesmyslně.

Neúnavně.

Dnes se Jaruška rozhodla, že z kurníku omete lístky a posbírá všech pět ořechů, neboť plýtvání není dobré a pokud už se člověk dožil ve zdraví poměrně požehnaného věku, je nutno pokoušet osud nejrůznějšími cirkusovými výstupy.

V 14:40, tedy přesně ve chvíli, kdy se piškot umlátil v postélce o žbrlení a vysílen marnými útoky usnul, ozvalo se nesmělé ťukání na dvířka a vešla – malá snědá tváře divé...................

"Já bych potřebovala pomoct" špitla nesměle. Jsem dobrá snacha, i zahodila jsem všechno, co jsem měla v rukou a bez řečí a obličejů, vyjadřujících výraz nejvyššího hnusu, vydala se do bahnité sloty přiložit ruku ke společnému bohulibému dílu.

"Vezmi žebřík" napjala Jaruš ukazováček a já si naložila na svá trénovaná bedra dvacetimetrový žebřík a potácela se s ním vstříc statnému ořešáku.

"Tady to opři" ukázala stále napjatým ukazovákem na příkrou stráň u plůtku a jala se šplhat po varchlatých šprušlích vzhůru, nedbaje na vetchost svých důchodek, které plandaje kolem zubožených oteklých kotníčků zdůrazňovaly už tak nihilistický výjev, kdy statná mladá žena nečinně přihlíží, kterak nebohá stařena podniká výpady kamsi vzhůru.

Pářily se ve mně smíšené pocity.

Bylo zcela evidentní, že žebřík zkrátka nevydrží.

Vyhrála má slušná výchova a já Jarušku nesměle upozornila, že by eventuelně mohla spadnout.

"Nech to na mě" odsekla mi šplhající důchodkyně a jen těsně minula špičku ostnatého drátu volně tápající prostorem.

Nechala jsem to na ní.

Když došlo na má slova a ona se zmítala visíce na plotě asi tak pět minut, optala jsem se nevinně, zda nepotřebuje nějak pomoci.

Nepotřebovala.

Mrskala sebou se skutečně nevšední živelností a mou myslí probíhaly nepublikovatelné představy o možnosti konce této poutavé scénky.

Mezitím kolem nás prošlo asi 12 důchodkyň, které na jejich zahrádky přivezla místní integrovaná doprava. Byly zdrceny. Pokud by existovala nějaká sociální péče pro snachy, špatně zacházející s tchýněmi, nepochybně by na mě byla povolána a tchýně by mi byla obratem odebrána. Ovšem neexistuje. Bohužel.

Pokoušela jsem se Jarušku tichou mírnou konverzací upozornit na fakt, že jí táhne na sedmdesát a step prováděný ve výšce čtyři metry nad zemí na chatrné stříšce padesát let starého kurníku není právě bezpečný. Tušila jsem, že neuspěji, neboť jestli má někdo skutečně schopnost beze zbytku uvádět asertivní chování do praxe, pak je to právě Jaruš a jestli má někdo v tomhle domě tvrdou hlavu, je to opět ona.

Říkala jsem si, že pokud bude viset ještě několik pár minut, nutně musí spadnout. A že pokud spadne nešikovně, což by nebylo nic divného, vzhledem k faktu, že pod ní zeje sráz a hluboká jáma, budu mít celé odpoledne zajištěno její vyprošťování a následnou první pomoc a že tedy plánované aktivity budou zcela vniveč.

Bylo to velké dilema.

Nicméně představa odpoledne tráveného v úrazové nemocnici mě znechutila natolik, že jsem se rozhodla k radikálnímu útoku a začala Jarču z plotu sundavat. Pokud by snad někdo byl svědkem tohoto výjevu, musel by se buď umlátit smíchy, nebo by musel být nutně přesvědčen, že jsme se obě zbláznily.

Jaruš naprosto neoblomě trvala na tom, že to dokáže, vyšplhá a OMETE to listí!!!!!, já ji tahala střídavě za levou a pravou důchodku a žebřík pod námi objema sjížděl pomalu svahem.

V konečné fázi akční scény se žebřík válel pod svahem a na plotě jsme visely obě.

Z domu se ozýval pláč mého probouzejícího se roběte a já zavěšena na plechovém plotě byla nucena naslouchat výčitkám své tchýně.

Bylo to zdrcující.

Několika extrémně vyvedenými parakotouly jsem se zřítila na pevnou zem a jako hodná snacha odolala snaze nechat JI tam viset. Podala jsem žebřík v domnění, že už i ona pochopila, že tudy cesta nevede.

Nepochopila a trvala na tom, že umete. I hodné snaše dojde jednou trpělivost.

Pokud nespadla samovolně, nebo ji nesundal soused mašinkvérem, visí tam dosud. Nepochybuji ovšem, že ať tak nebo tak, stejně nakonec UMETE...................

A v takové rodině buďte normální!!!!

Hurá! První sníh!!!!

Sotva jsem otevřela oči, radostně jsem výskla. Jé, napadlo!!! Bílá třpytivá krása v míře, která ještě neděsí má záda a netěší lopatu zavřenou už pár měsíců v kůlně. První sníh!!!!!!

Běžela jsem vzbudit piškota, který nevěřícně zíral na svou poťouchlou matku a pak ještě nevěřícněji na to bílé pocukrované cosi, které si z loňska zkrátka nepamatuje, protože byl ještě malé blbé mimino. Byl tak vzrušený, že se pokadil do trenek.

Poté, co jsem radostně vyprala hovno jsem neradostně zjistila, že jsem vázána povinností dopravit se vozem několik kilometrů daleko a utíkala honem honem odškrabávat. Zmrzlé prsty, zmrzlé nohy....mé nadšení z té bílé nádhery jaksi polevilo.

"Proč jedou tak pomalu?" řekla jsem mezi vesnicemi a přišlápla plyn.

Můj fauvé spustil kankán a já pochopila, že nikdo nezačal brát konečně v listopadu vážně bodový systém ,nýbrž že zima provedla své a kromě prvého sněhu zde máme i první náledí. Ovšem policisté mohli být dnes klidní, třicítka v obci, třicítka mimo obec..................příroda je prostě ten pravý zákonodárce.

Brm brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrm – nenarazila jsem!!! Jsem šikovná blondýna!!!!!

Teď jsem zase zpět, doma v pocukrovaném domku a nemohu se vynadívat na tu krásu, co se do ní opírá slunce. Prostě dnes není dušičkově, dnes je HURÁ!!!!!!!!!!!!!! První sníh!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Kolečkové brusle

Omlouvám se za malý výpadek mezi líčením jednotlivých laškovných seznamovacích schůzek, ale je zde zkrátka něco, co napsat musím.

MUSÍM!!!!

Nejsem již ve věku, kdy bych jako ztřeštěné štěňátko tíhla k plyšovým kamarádům ztělesňovaným v mém případě nějakým ramenatým hezounkem, ovšem i zralá žena mých zkušeností udělá sem tam výjimku a propadne kouzlu poznaného avšak jaksi vyprchaného, což se může také projevit tak, že zcela ztratí rozum a vydá se na ……….kolečkové brusle.

NIKDY!!! A to zdůrazňuji nikdy jsem nebruslila.

Vzpomínám si na jeden chabý pokus provedený z donucení na jakémsi školním výcviku, který skončil ve Fakultní dětské nemocnici na chirurgickém oddělení přišíváním několika prstů, jež mi svými fakt vostrými bruslemi ufikl spolužák Dvořáček, neboť nepředpokládal, že umím jezdit pouze rovně a tudíž pedagogem žádaná otočka bude mi osudnou a já skončím pod jeho nohama v ponižující pozici , navíc slintající , soplící a posléze i krvácející na ledovou plochu.

Nejsem právě sportovní fenomén, ale pravdou je, že pouze několik málo sportovních disciplín mi dělá skutečné problémy. Na základní škole to byly kliky, neboť jsem nesnesla závistivý smích spolužaček, pramenící ze skutečnosti, že můj hrudník se dotýkal země aniž bych vůbec musela provést v loktech byť sebemenší úhel.

Později jsem si znepřátelila běh, neboť jsme na gymnáziu byly nuceny obíhat kolečka ve veřejném parku a přeskakovat při tom volně ložené opilce, kteří na nás pořvávali poměrně velmi nepublikovatelné návrhy. Ovšem můj vztah k běhu se posléze spravil a teď mi volný klus v temném lese připadá dokonce vzrušující a romantický.

Poslední sportovní disciplínou, které jsem se rozhodla vzdát i přes nátlak svého pavoučího muže je skalkaření. Viset 10 metrů na jakési pofidérní šňůře, houpat se sem a tam a poslouchat hodiny rady „úchyt je vlevo, víc vlevo, ještě vlevo…musíš víc vlevo“ ve chvíli, kdy moje levá ruka měří asi dva metry třicet mi prostě přijde plýtvání energií.

Ovšem bruslení….bruslení je skutečně jediná činnost, kterou srdečně nenávidím. Až do chvíle……..

Víte, co si budeme nalhávat. Máme muže, milujeme je, obdivujeme, jsme jim věrné….a pak přijde chvíle nestřežená, kdy hormony a strong gelem na vlasy vybavený přitažlivý a milý hoch pronese záludnou větu….nešla by sis zabruslit? – a my ztratíme hlavu, zapomeneme na Dvořáčka i krvácení a vrhneme se vstříc novému dobrodružství. Vstříc nepoznanému, obávanému, lákavému a naprosto fascinujícímu. Ne, nejde o sex. Fakt jde o brusle. A když už, tak už.

Od „skutečně fajn“ kámošky jsem zapůjčila inlajny v odstínu jedovatě růžové včetně přilehlých doplňků, kterými jsou takové ty jakési fášky na kolena a lokty, vlasy sepjala do culíčků gumičkami ve stejném tónu a vytvořila tak ohromující vizuální efekt, když jsem před tím nepodcenila teoretickou přípravu a shlédla několik velmi kvalitních osvětových skvostů z emerické produkce, ve kterých jezdí krásky v bikinách na kolečkových bruslích radostně, dlouhé hodiny, navíc bez známky únavy a sebemenšího zranění. Uklidnilo mě to. Když to zvládne jakási rachitická rajda, zvládnu to já taky.

Vyjeli jsme kupředu. Tedy….on vyjel.

Já jsem do té doby měla za to, že autoři kreslených seriálů, stejně jako herci v groteskách neúměrně přehánějí a že kmitat nohama ve vzduchu v kadenci ratatata a ještě vyšší není zkrátka v lidských silách a odporuje to fyzikálním zákonům.

Neodporuje.

Hmitajíc neuvěřitelným tempem všemi končetinami a vytvářejíc iluzi obrovské koule tvořené fantastickými růžovými efekty, zbavena možnosti udržet se na nohou jakýmkoliv způsobem začaly mi hlavou probíhat myšlenky, zda je možné nezanechat na muži, byť nagelovaném, nějaký trvalý dojem zničujícího charakteru, a když už to ne, zda je možné zachovat si nějak alespoň zbytky důstojnosti.

Není.

Válela jsem se v prachu jako to čuně, kmitala nohama v zářivě růžových bruslích a jakýkoliv můj pokus dostat se na nohy skončil další úžasnou variací na téma „zákaz dotýkati se drátů i na zem spadlých“, v duchu jsem si vybavovala výše uvedené filmové ukázky a nějak ani nechtěla vědět, jak tohle proboha skončí.

Skončilo to mým potupným odlezem do křoví, kde jsem tklivě zaštkala bolestí svého ega i otlučených oudů. Bosa a potupena jsem se přískoky dostala k vozu a zbaběle prchla.

Ten mávající červený terčík už měl být pouze dokonáním absolutní pohany.

„Vystupte si z vozu a ukažte mi povinnou výbavu“ .

„Jak myslíte“ škytla jsem mezi slzičky a vystoupila.

Policista evidentně zcepeněl. Před ním stála velmi špinavá osoba s řasenkou rozteklou až na krk, v ponožkách, z nichž z jedné mrkal obnažený palec, jeden růžový návlek na koleni, druhý na kotníků, zářivě růžové gumičky tvořící na hlavě jakýsi šílený rozcuch…….

„Ježišmarjá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ upustil policista a asi po pěti minutách zavřel ústa. „Co se vám stalo?“ zeptal se zůčastněně.

„Brůůůůůsléééééééééééééééééééééééé“ začala jsem skutečně velkolepě štkát.“Neumíííííím jezdíííííííííííííít na bruslíííííííííííííííííích, béééééééééééééééééééé“

Orgánovi začalo cukat v koutcích. Druhý orgán stojící opodál už měl hlavu zaraženou hluboko ve služebním autě a zvolna se otřásal.

„Je-je-jeďte proboha a opatrně“ vyškytal ze sebe policista a urychleně se vrhl za kolegou do lůna služebního vozu.

Ne, ten den jsem si nezabruslila. Ne, ten den jsem nepřekonala sama sebe ani jsem neohromila mladíka. Myslím ale, že jsem udělala toho dne mnoho dobrého pro svět a zachránila mnoha řidičům pár trestných bodů.

Inu, všechno zlé je pro něco dobré. Ovšem …… na brusle, a obzvlášť růžové, mě skutečně už nikdy nikdo nedostane.

Jak to bylo v pravěku....

Dnešní mládež tomu nebude věřit, ale dávno pradávno, v době, kdy Xchat měl všeho všudy asi 150 chatujících členů (druhohory), jsem objevila možnosti internetu. Když se tak na to dívám, bude má laškovná vyprávěnka pro dnešní mládež zajímavá asi tak, jako bylo pro mě povídání mé babičky o tom, jak byla nucena brodit se sněhem či blátem do pět kilometrů vzdálené obecné školy a jak toto činila radostně a vážila si prožitých útrap, neboť ji zocelily a utvořily z ní ženu připravenou pro život. Důkazem toho nechť je, že babička je hrdou nositelkou titulu „údernice roku", který získala v roce 1952, kdy vzpomínajíc na své dětství, vyhrabala z blátivé brázdy holýma rukama zapadený traktor sovětské výroby a zachránila tak pro místní JZD první místo v soutěži Boj o zrno. Na toto jsou důkazy snadno vyhledatelné v dochovaných periodikách. Dalším důkazem je, že babička má tu čest být 3x rozvedena a přesto radostně vzhlíží k novým zítřkům tím způsobem, že si na stará kolena narazila dalšího chlapa. To už chce kus odvahy!!!

Nicméně se svým vzpomínkám vzpírat nebudu a těm několika, kterým již také třicítka zabušila před pár měsíci na vrata, připomenu, jaké to bylo t e n k r á t, kdy byly louky zelenější a pevné připojení někde v oblasti sci-fi.

V té době jsem totiž počala podnikat aktivity v úrovni „zakázaného ovoce". Začala jsem se přes internet seznamovat.

Nenechte se mýlit, ono dneska je to normální, ale tehdy....dávno pradávno.....bylo seznámení způsobem tak plytkým jako je inzerce důvodem k snížení hodnoty vlastní osobnosti. Zkrátka nebylo to normální. Každý to dělal, ovšem každý to tajil. Nebylo to in. Bylo to prudce out a svědčilo to o jakémsi druhu osobního selhání.

Mě nějaké „selhání" zase až tak netrápilo, neboť jsem byla již v outlých 18 letech vlastnicí vlastní garsoniéry a tudíž nepeskována rodiči po večerech v posteli velmi velmi velmi opuštěnou. Internet mě uhranul. Zvuk připojujícího se modemu mě uváděl do stavů, které bych se nebála přiblížit k jakési formě duševní extáze. Co na tom, že tato měla možnost trvat několik dlouhých minut, neboť připojit se k síti sítí v roce 1992 bylo dobrodružstvím, jaké si dnes dovedou představit snad obyvatelé vísky zapadlé hluboko v rumunských horách. Trávila jsem v zaměstnání – neboť to bylo jediné místo, které mi tu slast umožňovalo – dlouhé hodiny po skončení pracovní doby a mnohokrát jsem se domů dostala kolem třetí ráno – vyčerpaná, hladová a šťastná. Za dva měsíce jsem zhubla 10 kilo.

Mé štěstí polevovalo jedenkrát měsíčně a to v době, kdy přicházel zaměstnavateli účet od Telecomu. To nastal den plný stresu, přetvářky, zapírání a očistných formulí. Svou úchylku jsem tajila dlouho a poměrně úspěšně a ve chvíli, kdy jsem byla odhalena, byl můj kapitalista dojat mým mládím, naivitou a samotou a přístup na internet mi dokonce v omezeném množství povolil.

Zpočátku bylo seznamování zemí nepoznanou a já byla plna obav. Až později jsem zjistila, že všichni mužové jsou jaksik stejní a není tedy důvodu k nějakým závažnějším obavám či snad k sebedestruktivní depresi, když snad ten či onen si dokazuje vlastní hodnotu pokusy zničit osobu něžnějšího pohlaví nějakými složitě naučenými mírně manipulativními ženu ničícími praktikami.

První schůzka proběhla v nezvykle žertovném duchu, kdy jsem měla tu čest potkat skutečný skvost.

Pokračování příště......