Smíšené pocity

Nejsem jednoduchý člověk. Mám velmi protichůdné pocity k lidem, které současně přijímám a odmítám, respektuji a pohrdám jimi, obdivuji a mám z nich strach. Kromě toho, že jsem si dnes po dvou letech nasadila snubní prsten, abych odrazila pokoutné nabídky místního alkoholika Pepíčka, jsem dnes ochutnala zvláštní pocit nad životem a smrtí své drahé tchyně.

Jaruška je totiž ženou ze staré školy. Nevím, co našim babičkám (neboť ona ve věku mé babičky zkrátka je) dávali do mléka, rozhodně to muselo mít ale neuvěřitelné grády, neboť staré ženy nepěstují mladá vína a nepořizují si stará rádia, nepozorují lidi kam asi jdou, ale pracují.

Pořád.

Nesmyslně.

Neúnavně.

Dnes se Jaruška rozhodla, že z kurníku omete lístky a posbírá všech pět ořechů, neboť plýtvání není dobré a pokud už se člověk dožil ve zdraví poměrně požehnaného věku, je nutno pokoušet osud nejrůznějšími cirkusovými výstupy.

V 14:40, tedy přesně ve chvíli, kdy se piškot umlátil v postélce o žbrlení a vysílen marnými útoky usnul, ozvalo se nesmělé ťukání na dvířka a vešla – malá snědá tváře divé...................

"Já bych potřebovala pomoct" špitla nesměle. Jsem dobrá snacha, i zahodila jsem všechno, co jsem měla v rukou a bez řečí a obličejů, vyjadřujících výraz nejvyššího hnusu, vydala se do bahnité sloty přiložit ruku ke společnému bohulibému dílu.

"Vezmi žebřík" napjala Jaruš ukazováček a já si naložila na svá trénovaná bedra dvacetimetrový žebřík a potácela se s ním vstříc statnému ořešáku.

"Tady to opři" ukázala stále napjatým ukazovákem na příkrou stráň u plůtku a jala se šplhat po varchlatých šprušlích vzhůru, nedbaje na vetchost svých důchodek, které plandaje kolem zubožených oteklých kotníčků zdůrazňovaly už tak nihilistický výjev, kdy statná mladá žena nečinně přihlíží, kterak nebohá stařena podniká výpady kamsi vzhůru.

Pářily se ve mně smíšené pocity.

Bylo zcela evidentní, že žebřík zkrátka nevydrží.

Vyhrála má slušná výchova a já Jarušku nesměle upozornila, že by eventuelně mohla spadnout.

"Nech to na mě" odsekla mi šplhající důchodkyně a jen těsně minula špičku ostnatého drátu volně tápající prostorem.

Nechala jsem to na ní.

Když došlo na má slova a ona se zmítala visíce na plotě asi tak pět minut, optala jsem se nevinně, zda nepotřebuje nějak pomoci.

Nepotřebovala.

Mrskala sebou se skutečně nevšední živelností a mou myslí probíhaly nepublikovatelné představy o možnosti konce této poutavé scénky.

Mezitím kolem nás prošlo asi 12 důchodkyň, které na jejich zahrádky přivezla místní integrovaná doprava. Byly zdrceny. Pokud by existovala nějaká sociální péče pro snachy, špatně zacházející s tchýněmi, nepochybně by na mě byla povolána a tchýně by mi byla obratem odebrána. Ovšem neexistuje. Bohužel.

Pokoušela jsem se Jarušku tichou mírnou konverzací upozornit na fakt, že jí táhne na sedmdesát a step prováděný ve výšce čtyři metry nad zemí na chatrné stříšce padesát let starého kurníku není právě bezpečný. Tušila jsem, že neuspěji, neboť jestli má někdo skutečně schopnost beze zbytku uvádět asertivní chování do praxe, pak je to právě Jaruš a jestli má někdo v tomhle domě tvrdou hlavu, je to opět ona.

Říkala jsem si, že pokud bude viset ještě několik pár minut, nutně musí spadnout. A že pokud spadne nešikovně, což by nebylo nic divného, vzhledem k faktu, že pod ní zeje sráz a hluboká jáma, budu mít celé odpoledne zajištěno její vyprošťování a následnou první pomoc a že tedy plánované aktivity budou zcela vniveč.

Bylo to velké dilema.

Nicméně představa odpoledne tráveného v úrazové nemocnici mě znechutila natolik, že jsem se rozhodla k radikálnímu útoku a začala Jarču z plotu sundavat. Pokud by snad někdo byl svědkem tohoto výjevu, musel by se buď umlátit smíchy, nebo by musel být nutně přesvědčen, že jsme se obě zbláznily.

Jaruš naprosto neoblomě trvala na tom, že to dokáže, vyšplhá a OMETE to listí!!!!!, já ji tahala střídavě za levou a pravou důchodku a žebřík pod námi objema sjížděl pomalu svahem.

V konečné fázi akční scény se žebřík válel pod svahem a na plotě jsme visely obě.

Z domu se ozýval pláč mého probouzejícího se roběte a já zavěšena na plechovém plotě byla nucena naslouchat výčitkám své tchýně.

Bylo to zdrcující.

Několika extrémně vyvedenými parakotouly jsem se zřítila na pevnou zem a jako hodná snacha odolala snaze nechat JI tam viset. Podala jsem žebřík v domnění, že už i ona pochopila, že tudy cesta nevede.

Nepochopila a trvala na tom, že umete. I hodné snaše dojde jednou trpělivost.

Pokud nespadla samovolně, nebo ji nesundal soused mašinkvérem, visí tam dosud. Nepochybuji ovšem, že ať tak nebo tak, stejně nakonec UMETE...................

A v takové rodině buďte normální!!!!