Poslouchala jsem poškrábanou starou desku "Na vařený nudli" a vybavilo se mi celé mé dětství....dospívání....první polibek (fuj), druhý polibek (fuj) i třetí polibek (ááách) a taky jsem si uvědomila, že ta deska je tak 15 let stará. Sice trošku škrondá, ale to je v rámci hudby pro pamětníky přijatelné a rozhodně nevykazuje demenci mých dvouletých ORIGINÁLNÍCH!!!!! cédéček, která přeskakují, nehrají, škvrdlají a vůbec projevují až příliš mnoho nálad, které od obyčejného nosiče zkrákta neočekávám.
Očekávání – to je možná jádro všeho sváru.
Člověk očekává, že všechno další a novější je lepší. Tedy mladý člověk očekává. Když se z očekávání stane sténání po tom "odešlém", pak to signalizuje přicházející stáří.
Jsem tedy někde na rozcestí. Tiše sténám po starých černých deskách a kazetách co jsem jim ulamovala pojistky proti přehrávání a současně radostně očekávám, že pod vahou svých dosavadních zkušeností vyvaruji se chyb v kontaktu lidském. Chyb pramenících z jakýchsi chybných předpokladů zafixovaných kdysi v dávnověku tolik propagovanými pohádkami. Když to vezmu suma sumárum, jediné skutečně kvalitní čtení jsou pohádky norské a také pohádky Wilhelma Haufa, ve kterých totiž množství nadějných situací bohatě vyrovnává množství mrtvol a nevratně zakletých a prokletých existencí.
Nějaké bláboly o ošklivém káčátku, Gerdě která nakonec získá zpět svého vytoublého Káje a jakési agitky o pyšné princezně, která se ocitne šťastna až ve chvíli, kdy zahodí svůj původ a aroganci a vrhne se do náruče zahradníka, jež zavání lehkou demencí, neboť učí zpívat kytky...............no nezlobte se na mě, dvacet let mi trvalo, než jsem se od těchto krasořečí osvobodila a pochopila, jak to vlastně chodí.
A co to stálo modřin!!!
Člověk se mění. Mění se i nosiče :-). Co se však mění k mému překvapení jen velmi málo, jsou lidské sny. Našla jsem nedávno písmenka udělaná kdysi před patnácti lety. Až s žasnutím jsem louskala svá tehdejší přání. Jsou téměř stejná, jako ta dnešní. A naštěstí pro mě mi byl tehdy bližší papír a tužka než klávesníce s "nojbůkem", proto není těžké zakutat se do starých krabic a zanořit se do vzpomínek, topit se v minulosti vlastního bytí a krásnět si s naivitou a srdečností, ztracenou někde v číchsi zlých slovech.
A tak jsem šla a koupila těžký sešit v kožených deskách. Listy bílé a hladké jako panenský sníh. Voní. Ten papír voní. I ty desky. Co napíšu, nelze vymazat. I zaškrtané dává pravou tvář toho, kým dneska jsem. Bolí mě ruka, protože jsem odvykla psát. Mé písmo je směšné a podle nálady mění svůj sklon. Mé řeči jsou bolestínské a nečtivé a holčičí.......protože deníky se nepíšou, aby se jiní lidé smáli. Deníky se píšou, abychom se po letech mohli topit ve vůni starého papíru a vlastních snech. Ve vlastním zajíkání se láskou. Odříkanou a touženou, nutnou a kázanou, mateřskou, mileneckou, špatnou i dobrou.....protože tím snem, tím stejným snem po dlouhých 17 let, různě říkaným a různě cítěným....tím snem je láska.
________________________
Od té doby, co píšu plnícím perem do voňavého sešitu, nemám vůbec ponětí o tom, co je ještě vkusné a co už je kýč. Jak to vypadá, jsem sama jeden veliký kýč plný divných barevných snů a naučené nedůvěry k lidem. Nikdy jsem se neuměla rychle zamilovat. Ale když to přišlo, o to víc to bolelo. A bolelo to vždycky. Proč to tedy hledám i po těch letech????
Žádné komentáře:
Okomentovat