Dnešní mládež tomu nebude věřit, ale dávno pradávno, v době, kdy Xchat měl všeho všudy asi 150 chatujících členů (druhohory), jsem objevila možnosti internetu. Když se tak na to dívám, bude má laškovná vyprávěnka pro dnešní mládež zajímavá asi tak, jako bylo pro mě povídání mé babičky o tom, jak byla nucena brodit se sněhem či blátem do pět kilometrů vzdálené obecné školy a jak toto činila radostně a vážila si prožitých útrap, neboť ji zocelily a utvořily z ní ženu připravenou pro život. Důkazem toho nechť je, že babička je hrdou nositelkou titulu „údernice roku", který získala v roce 1952, kdy vzpomínajíc na své dětství, vyhrabala z blátivé brázdy holýma rukama zapadený traktor sovětské výroby a zachránila tak pro místní JZD první místo v soutěži Boj o zrno. Na toto jsou důkazy snadno vyhledatelné v dochovaných periodikách. Dalším důkazem je, že babička má tu čest být 3x rozvedena a přesto radostně vzhlíží k novým zítřkům tím způsobem, že si na stará kolena narazila dalšího chlapa. To už chce kus odvahy!!!
Nicméně se svým vzpomínkám vzpírat nebudu a těm několika, kterým již také třicítka zabušila před pár měsíci na vrata, připomenu, jaké to bylo t e n k r á t, kdy byly louky zelenější a pevné připojení někde v oblasti sci-fi.
V té době jsem totiž počala podnikat aktivity v úrovni „zakázaného ovoce". Začala jsem se přes internet seznamovat.
Nenechte se mýlit, ono dneska je to normální, ale tehdy....dávno pradávno.....bylo seznámení způsobem tak plytkým jako je inzerce důvodem k snížení hodnoty vlastní osobnosti. Zkrátka nebylo to normální. Každý to dělal, ovšem každý to tajil. Nebylo to in. Bylo to prudce out a svědčilo to o jakémsi druhu osobního selhání.
Mě nějaké „selhání" zase až tak netrápilo, neboť jsem byla již v outlých 18 letech vlastnicí vlastní garsoniéry a tudíž nepeskována rodiči po večerech v posteli velmi velmi velmi opuštěnou. Internet mě uhranul. Zvuk připojujícího se modemu mě uváděl do stavů, které bych se nebála přiblížit k jakési formě duševní extáze. Co na tom, že tato měla možnost trvat několik dlouhých minut, neboť připojit se k síti sítí v roce 1992 bylo dobrodružstvím, jaké si dnes dovedou představit snad obyvatelé vísky zapadlé hluboko v rumunských horách. Trávila jsem v zaměstnání – neboť to bylo jediné místo, které mi tu slast umožňovalo – dlouhé hodiny po skončení pracovní doby a mnohokrát jsem se domů dostala kolem třetí ráno – vyčerpaná, hladová a šťastná. Za dva měsíce jsem zhubla 10 kilo.
Mé štěstí polevovalo jedenkrát měsíčně a to v době, kdy přicházel zaměstnavateli účet od Telecomu. To nastal den plný stresu, přetvářky, zapírání a očistných formulí. Svou úchylku jsem tajila dlouho a poměrně úspěšně a ve chvíli, kdy jsem byla odhalena, byl můj kapitalista dojat mým mládím, naivitou a samotou a přístup na internet mi dokonce v omezeném množství povolil.
Zpočátku bylo seznamování zemí nepoznanou a já byla plna obav. Až později jsem zjistila, že všichni mužové jsou jaksik stejní a není tedy důvodu k nějakým závažnějším obavám či snad k sebedestruktivní depresi, když snad ten či onen si dokazuje vlastní hodnotu pokusy zničit osobu něžnějšího pohlaví nějakými složitě naučenými mírně manipulativními ženu ničícími praktikami.
První schůzka proběhla v nezvykle žertovném duchu, kdy jsem měla tu čest potkat skutečný skvost.
Pokračování příště......
Žádné komentáře:
Okomentovat