Kolečkové brusle

Omlouvám se za malý výpadek mezi líčením jednotlivých laškovných seznamovacích schůzek, ale je zde zkrátka něco, co napsat musím.

MUSÍM!!!!

Nejsem již ve věku, kdy bych jako ztřeštěné štěňátko tíhla k plyšovým kamarádům ztělesňovaným v mém případě nějakým ramenatým hezounkem, ovšem i zralá žena mých zkušeností udělá sem tam výjimku a propadne kouzlu poznaného avšak jaksi vyprchaného, což se může také projevit tak, že zcela ztratí rozum a vydá se na ……….kolečkové brusle.

NIKDY!!! A to zdůrazňuji nikdy jsem nebruslila.

Vzpomínám si na jeden chabý pokus provedený z donucení na jakémsi školním výcviku, který skončil ve Fakultní dětské nemocnici na chirurgickém oddělení přišíváním několika prstů, jež mi svými fakt vostrými bruslemi ufikl spolužák Dvořáček, neboť nepředpokládal, že umím jezdit pouze rovně a tudíž pedagogem žádaná otočka bude mi osudnou a já skončím pod jeho nohama v ponižující pozici , navíc slintající , soplící a posléze i krvácející na ledovou plochu.

Nejsem právě sportovní fenomén, ale pravdou je, že pouze několik málo sportovních disciplín mi dělá skutečné problémy. Na základní škole to byly kliky, neboť jsem nesnesla závistivý smích spolužaček, pramenící ze skutečnosti, že můj hrudník se dotýkal země aniž bych vůbec musela provést v loktech byť sebemenší úhel.

Později jsem si znepřátelila běh, neboť jsme na gymnáziu byly nuceny obíhat kolečka ve veřejném parku a přeskakovat při tom volně ložené opilce, kteří na nás pořvávali poměrně velmi nepublikovatelné návrhy. Ovšem můj vztah k běhu se posléze spravil a teď mi volný klus v temném lese připadá dokonce vzrušující a romantický.

Poslední sportovní disciplínou, které jsem se rozhodla vzdát i přes nátlak svého pavoučího muže je skalkaření. Viset 10 metrů na jakési pofidérní šňůře, houpat se sem a tam a poslouchat hodiny rady „úchyt je vlevo, víc vlevo, ještě vlevo…musíš víc vlevo“ ve chvíli, kdy moje levá ruka měří asi dva metry třicet mi prostě přijde plýtvání energií.

Ovšem bruslení….bruslení je skutečně jediná činnost, kterou srdečně nenávidím. Až do chvíle……..

Víte, co si budeme nalhávat. Máme muže, milujeme je, obdivujeme, jsme jim věrné….a pak přijde chvíle nestřežená, kdy hormony a strong gelem na vlasy vybavený přitažlivý a milý hoch pronese záludnou větu….nešla by sis zabruslit? – a my ztratíme hlavu, zapomeneme na Dvořáčka i krvácení a vrhneme se vstříc novému dobrodružství. Vstříc nepoznanému, obávanému, lákavému a naprosto fascinujícímu. Ne, nejde o sex. Fakt jde o brusle. A když už, tak už.

Od „skutečně fajn“ kámošky jsem zapůjčila inlajny v odstínu jedovatě růžové včetně přilehlých doplňků, kterými jsou takové ty jakési fášky na kolena a lokty, vlasy sepjala do culíčků gumičkami ve stejném tónu a vytvořila tak ohromující vizuální efekt, když jsem před tím nepodcenila teoretickou přípravu a shlédla několik velmi kvalitních osvětových skvostů z emerické produkce, ve kterých jezdí krásky v bikinách na kolečkových bruslích radostně, dlouhé hodiny, navíc bez známky únavy a sebemenšího zranění. Uklidnilo mě to. Když to zvládne jakási rachitická rajda, zvládnu to já taky.

Vyjeli jsme kupředu. Tedy….on vyjel.

Já jsem do té doby měla za to, že autoři kreslených seriálů, stejně jako herci v groteskách neúměrně přehánějí a že kmitat nohama ve vzduchu v kadenci ratatata a ještě vyšší není zkrátka v lidských silách a odporuje to fyzikálním zákonům.

Neodporuje.

Hmitajíc neuvěřitelným tempem všemi končetinami a vytvářejíc iluzi obrovské koule tvořené fantastickými růžovými efekty, zbavena možnosti udržet se na nohou jakýmkoliv způsobem začaly mi hlavou probíhat myšlenky, zda je možné nezanechat na muži, byť nagelovaném, nějaký trvalý dojem zničujícího charakteru, a když už to ne, zda je možné zachovat si nějak alespoň zbytky důstojnosti.

Není.

Válela jsem se v prachu jako to čuně, kmitala nohama v zářivě růžových bruslích a jakýkoliv můj pokus dostat se na nohy skončil další úžasnou variací na téma „zákaz dotýkati se drátů i na zem spadlých“, v duchu jsem si vybavovala výše uvedené filmové ukázky a nějak ani nechtěla vědět, jak tohle proboha skončí.

Skončilo to mým potupným odlezem do křoví, kde jsem tklivě zaštkala bolestí svého ega i otlučených oudů. Bosa a potupena jsem se přískoky dostala k vozu a zbaběle prchla.

Ten mávající červený terčík už měl být pouze dokonáním absolutní pohany.

„Vystupte si z vozu a ukažte mi povinnou výbavu“ .

„Jak myslíte“ škytla jsem mezi slzičky a vystoupila.

Policista evidentně zcepeněl. Před ním stála velmi špinavá osoba s řasenkou rozteklou až na krk, v ponožkách, z nichž z jedné mrkal obnažený palec, jeden růžový návlek na koleni, druhý na kotníků, zářivě růžové gumičky tvořící na hlavě jakýsi šílený rozcuch…….

„Ježišmarjá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ upustil policista a asi po pěti minutách zavřel ústa. „Co se vám stalo?“ zeptal se zůčastněně.

„Brůůůůůsléééééééééééééééééééééééé“ začala jsem skutečně velkolepě štkát.“Neumíííííím jezdíííííííííííííít na bruslíííííííííííííííííích, béééééééééééééééééééé“

Orgánovi začalo cukat v koutcích. Druhý orgán stojící opodál už měl hlavu zaraženou hluboko ve služebním autě a zvolna se otřásal.

„Je-je-jeďte proboha a opatrně“ vyškytal ze sebe policista a urychleně se vrhl za kolegou do lůna služebního vozu.

Ne, ten den jsem si nezabruslila. Ne, ten den jsem nepřekonala sama sebe ani jsem neohromila mladíka. Myslím ale, že jsem udělala toho dne mnoho dobrého pro svět a zachránila mnoha řidičům pár trestných bodů.

Inu, všechno zlé je pro něco dobré. Ovšem …… na brusle, a obzvlášť růžové, mě skutečně už nikdy nikdo nedostane.