Kde začít? Břicho se přehouplo do třetí třetiny, což je o tři třetiny víc, než bych si pro dobrý pocit aktivní ženy představovala, nicméně nebyla bych to já, abych se vzdávala a proto věnuji večery výrazovému tanci, a křepčím na hity (dříve) "pod dubem za dubem", (nyní) "tři čuníci". Muži to sledují od svých encyklopedií s poměrně shovívavými výrazy. Svět kolem letí jako splašený, Baltazar už má přes kilo a podle výkopových aktivit se těší plnému zdraví zvláště v oblasti utlačeného útvaru, který kdysi býval močovým měchýřem, Piškot má pro změnu už velký problém, co bude dělat, když si Adélka najde jiného kluka a dnes jsme bouřlivě diskutovali na téma nástupu do oddílu karate.
Sopky jej naštěstí už opustily, neboť magma mi tryskalo již ze všech dostupných otvorů, novinkou jsou u nás dinosauři a podmořský svět, z čehož to první neumím často ani přečíst a toho druhého se často dost štítím. Naštěstí plachetníci jsou vcelku roztomilá stvoření, kerá se dobře kreslí a nemají spousty těch nožek a panožek a vůbec nevypadají jako pavouci, to budiž důkazem, že všude lze najít cosik sympatického.
Kromě mé nadprůměrné vznětlivosti a ihnedného řešení všech problémů formou nejlépe násilnou by se dalo říct, že jaro mi klepe na pupek roztimile se růžovícími poupátky a na světě je moc hezky. (až na podpůrné stahovací punčochy).
Druhé těhotenství je o poznání lepší, protože člověk nemá těch proklatých devět měsíců pro sebe, ale stále žasne nad tím moudřícím malým vedle sebe. Je pravda, že ono moudření se v některých chvílích zvláštním způsobem překmitává do naprosté a chvílemi těžko stravitelné dětské "hlouposti", a to pak, umořena po sto šestnácté položenou otázkou " a na co že to teda jéééé", obracím oči v sloup a řeč jinam.
Strašně moc jsem toho chtěla napsat a nebylo kdy. Možnost krátkého spánku byla vždycky sladší a dostala přednost. A tak, když to vezmu trošku retrospektivně, ten první je pro mě vlastně zatím stále tím jediným a i když poučena o nutnosti prenatální komunikace mezi matkou a dítětem, doslova na to sejřím a žvanění prvorodiček o uklidňujícím vlivu sluchátek položených na břicho mi leze tak na nervy a uchem ven. Přitom si naprosto jasně vzpomínám, jak jsem u Piškota nechtěla nic zanedbat, co kdyby náhodou a břicho dostávalo takové dávky kultury a vitamínů, o jakých se mi do té doby ani nezdálo. Pokud se tedy do prenatální komunikace nedá zařadit poslech "Stopařova průvodce" před spaním......... a to asi ne.
Jinak se toho moc nemění. Piškot s Žížalkem se stávají stále většími symbionty a já tiše doufám, že se toto soužití nestane časem kompetičním. Zatím se zdá, že se všechny živé organismy v naší domácnosti vznášejí na růžovém obláčku a to nedej bóže, kdybych ještě občas něco uvařila nebo snad dělala ty věci.......jéžiš, však víte!, nebo kdyby mi někdo občas namasíroval nohy, to bychom tu už zešíleli blahem a to nebylo dobré.
Ráda koukám střešním oknem do hvězd a občas mi v hlavě běží jakýsi folkový cajdák milovaný v mládí".....kdo ví, co bude pak, až otevře prvně oči, kdo ví co bude pak...zda najde cestu svou a nebo cizí dlážděnou a v davu půjde si, či v čele procesí............ " a to mi pak kdoví proč hrknou do očí slzy a já si uvědomím , že i přes ty všechny strachy o Piškota a problém na pískovišti :-))), opět nechci dítko stáda, ale jsem pevně rozhodnuta čelit další nezdolné individualitě zarytě odmítající kopat s ostatními do míče, či jinak ulítlé, protože já už jsem si na ty zvláštní muže kolem sebe prostě zvykla. A patřím k nim. A oni ke mně.
Víte, bude divný, co teď řeknu a říkám to prvně a ono by to divně znělo od každého, ode mně obzvlášť, protože takovou snůšku požehnaných sebedestruktivních vlastností aby s klacíkem hledal.....ale poslední dobou jsem ráda, že se mám. Tiše doufám, že nejsem jediná..............................................
