..............
Pod korunami kvetoucích opojně vonících trešní, kaštanů statných a vážených, pod nebem, co je v ten den hluboké a modré, pod slunkem, co svítí sice střízlivě, ale plné nadějí, na zemi, která ač vyschlá, voní hlínou a životem, líbají se, líbají a objímají, zalykají láskou a cítěnou nadějí, šeptají si z úst do úst budoucí my..................
Šťastní.
Já ležím tiše a pokorně a cítím, jak mě ne krutě a zle, ne záměrně a zákeřně, ale ledově a neústupně, dlouze a naléhavě líbá na ústa Smrť. Loučím se se Stelou Stolístkou, která pomalu odchází z mého těla spolu s tenkým pramínkem temně rudé krve, co vypaluje na stehně jizvu hlubokou jako svět a jakoby zpomaleně se tříští na dlažbě na stovku malých palčivých kapiček.
První máj................
Nemocniční chodba je dlouhá a na stropě jsou zářivky ve dvou řadách. Snažím se počítat čtverce, ale přes sůl v očích se to moc nedaří.
Teď to trošku píchne, mluví oči nad zelenou rouškou a já poprvé a naposledy řvu. Zoufale. Všechno se točí.
TMA.
A jsem jen já. Tiše a v sobě. Pokorná jako nikdy. Smířená jako nikdy. Sama jako nikdy předtím. Přesto cítím naprosto zřetelně přesně zacílené klišé přehlubokého žalu.
Nezlobím se. Neptám se, proč já.
*
„Ahoj maminko! ............ Ahoj v bžíšku miminko!......A ploč zůstalo v nemocnici? Ahoooj miminko!!!!.........A pšíde za náma ještě?????????
Přijde Piškotku, Stolístka jistě ještě přijde........................................
