Je to stejné, jako v březnu před třemi roky. Prožívám a nemám potřebu psát. Prožívám a usmívám se. Skoro pořád se usmívám. Je to stejné a přitom úplně, ale úplně jiné, než v březnu před třemi roky. Protože teď to není vykročení do neznáma. Teď tam není strach a nejsou tam zbytečné obavy, není tam nervozita a není tam skepse.
Není to hezčí. Je to zralejší. A hlubší. A méně očekávané. A je to zatím jen a jen moje :-)
Slavila jsem mezinárodní den spánku.
Protože se mi to vopravdu, ale vopravdu moc zalíbilo, dala jsem si dneska repete. Do postele jsem si vzala láhev dobrý vody, abych tak nějak nezapomínala i na ostatní mezinárodní dny a můžu říct, že oslava MDS mi vydrží klidně celej rok.
Teda pokud to EU nějakým pěkným výnosem brzo nezakáže :-)))))))))))))))))))))))))))))))))
Tak nám vzali i pomazánkový máslo!!!!!!!!!!!! Jsem sice úplně blbá blondýna, ale když jedná ministr Gandalovič s půlkou ojro pomázanců a vymyslí, že nám zakážou název "pomazánkové máslo", mám chuť vzít sněhulky, ječícího piškota a vrhnout se s transparentem obsahujícím převážně vulgární názvy do ulic živého srdce Flander a ty místní figuríny zakurtovat do místního muzea komiksů.
Jděte mi s celou unií a jejími debilními starostmi už do Bruselu!!!!!
Pepani ještě nevystřízlivěli, kočky už jsou vykastrovaný, patřičná echt kýčovitá velikonoční výzdoba opanuje převážnou část obytné plochy našeho 3+kaká,
okna oblepený zajícema, slépkama a vajcama v devětatřiceti různejch polohách, morana spláchnutá do pořádné opice
a zatímco malýho piškota zase v noci zmítaly zarděnkový horečnatý stavy, ve kterejch blouznil ještě šťavnatěji než obvykle a ještě perněji mě kopal na solar a pod pátý žebro, rozhodla se Perinbaba, že kašle na důchod.
Nevím jak kdo, ale já už jí na to teda sejřím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Hnusnej, bílej, studenej, mokrej, slizskej blivajz do března prostě nepatří. A hotovo. Ještě, že mám důvod ležet celej den s piškotem v peřinách.
Čtu mu Stopařova průvodce po galaxii a pouštíme si Grrrrr!!!. Cpeme se jabkama a oříškama a celej byt rozvoněl vanilkovej cukr, co se mi připálil v troubě.
A najednou ten sníh nevadí, mám chuť vyměnit vajca za baňky a hodit si pár koled.
V peřinách je teploučko a skořicovej čaj nám pomalu zavírá oči.
Budu se opakovat....ale ..... je moc krásný nebejt na hnusnej bílej blivajz sám.
Brou noc
:-))))))))))))))))))))))
Nestačila jsem se divit. Když jsem byla ve věku bujarého dospívání, mohla jsem si o časopisech typu Šťastná třináctka, Bravo girl nebo Top dívka nechat jen zdát. Zamyslela jsem se hluboce, abych si vzpomněla, co že jsem to vlastně před těmi drahnými lety četla a jak jsem vůbec proboha!!! mohla žít.............oblékat se...........pohybovat se............a později dokonce souložit!!!
Kromě Ohníčku, Čtyřlístku a ABC mladých techniků a přírodovědců jsem si nevzpomněla na nic. To jsem skutečně ve třinácti letech četla , až se to bojím říct, knihy??????????????
Mohu si gratulovat, že nyní, i když v pozdním věku, přece se mi dostaly do rukou informace, které mě usadily hluboko do židle. Vzhledem k tomu, že běžně periodika pro dospívající dívky nekupuji, unikaly mi do dnešního dne naprosto zásadní existenční problémy. Jsem ráda, že konečně vím, o čem ten život vlastně je a že se mi v mých třicetianěcoletech poštěstilo získat hřejivé osvícení.Uchvácena titulky
20 triků pro sexy postavičku...
Chceš mít krásná prsa?
Jsi dost sexy? Pravda v deseti otázkách.
Deset triků pro dokonalý polibek!
jsem chmacla po prvním z časopisů, které pro pobavení přivezla kterási spolumatka a během dvaceti vteřin se dozvěděla , že mi prsa nevisí proto, že jsem kojila, ale proto, že jsem nenosila značková sportovní trička. Ovšem to nebylo všechno!
Díky dotazům čtenářek (Jitka 13) jsem konečně objevila krásy polohy 69, pro pobyt maminek s dětmi se poněkud zbytečně ubezpečila, že z líbání nemohu otěhotnět ale zhubnout (Karolína 14) , zjistila, že ne všichni chlapci ve věku šestnáct let dávají přednost velkým prsou ( Bára 12), což mě skutečně nadchlo a dostala praktickou radu, jak oplatit kamarádce zradu (promovaná psycholožka), kteroužto jsem si opsala a hodlám ji začít v příštím týdnu uvádět do praxe.
Psychicky již poměrně vysílena jsem ovšem narazila na naprosto dokonalý článek.
Deset super triků jak vypadat starší....
Toto jsem ihned vyzkoušela a co byste řekli? FUNGUJE TO!!!!!!!!!
Uvedených deset bodů jsem dotáhla k dokonalosti vlastním aktivně nápaditým přístupem. Kromě drdolu a přemalovných očí bych na první místa zařadila naprosto spolehlivá ostařovadla, kterými jsou hýření do tří ráno a dítě, vstávající v pět. Musím těmito svými poznatky obohatit redakční radu Bravo Gril, neboť se domnívám, že není možné tato zásadní fakta dívkám zamlčovat.
Triky se mi vryly pod kůži až neskutečně rychle. V jejich praktikování jsem od začátku vynikala. Koncem pobytu jsem vypadala tak na pětapadesát. Autorka by na mě mohla být hrda!!!!!!!!!
A nejen na mě. V této disciplině byly všechny dospělé účastnice "sluníčkového tábora" rozhodně bravurní. K pátku to vypadalo jako sokolský slet sester zakladatelek.
Pokusila jsem se vyhledat tyto rady na internetu a obohatit tak i vás, ovšem marně. Jak se zdá, zájem široké veřejnosti je vržen jiným směrem.
(pro ty, co to nemohou přečíst ............to máte blbý :-)
Nemohu být jiná, než infantilní. Mám za sebou snový týden, trávený uprostřed 12 ječících dvouletých haranťat, jejich nervově stabilních maminek, spoustou dobrého jídla a naprosto úchvatného počasí.
Nemohu být jiná, než lehce zděšená, protože.........já vím, o svém dítěti to říká každá matka, ale zde to říkala každá matka o mém dítěti...........že totiž.........zkrátka že totiž je Piškot tak nějak J I N Ý.
Začalo to brzy. Ono ne každé dvouleté dítě pronáší tu a tam nečekaně věty typu "kočky si povídají jen občas" a "půjdeme cestou ke světlu"( z téhle věty mi naskočila husí kůže, budu muset vylustrovat pohádky).
Pokoušela jsem se tyto Piškotovi odlišnosti eliminovat svým bodrým humorem, ale ne vždy se mi to dařilo. A tak zatímco ostatní děti říkaly papat, bumbat, kakat a koko, kopaly do míče, strkaly se a šťouchaly, zapojovaly do společných her, Piškot všechny tyhle aktivity naprosto ignoroval, seděl tu jedné, tu druhé tetě na klíně, loudil jídlo a žoviálně rozprávěl. Pokud se někomu zdá, že se tím chlubím, nenechte se mýlit. Ono mě to krapítek děsí. Navíc Piškotova neochota zapojit se do jakékoliv společné aktivity pobyt na táboře trošku komplikuje. Když ovšem nejste já a nemáte brutální žížalkovu domácí průpravu. Mé verbální schopnosti jsou však také velmi rozvinuté, navíc oplývám i jinými donucovacími prostředky, proto nějaká ta společná akcička sem tam proběhla.
"Maminko, co je to svět?" zeptalo se mé drahé dítě, když jsme si lebedili v solné jeskyni. Vytřeštila jsem oči, Iva spadla z lehátka a dvě další se dusily slinami.
"Svět je, Vojtíšku, všechno kolem nás" pokusila jsem se o hbitou inteligentní odpověď.
" I teta?" ujišťoval se Piškot.
"I teta, i židlička, i nebe, i tráva, zvířátka, já, tatínek, jídlo....všechno to je svět." pokoušela jsem se vyjmenovat co nejvíc variant a zabořila se pohodlně do sedačky.
Piškot se chvíli hrabal v kamíncích soli a něco si brblal.
"Maminko a kde se vzal svět?"
(Ano, jsou mu jen dva roky a na tohle mám deset svědků :-))
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUF.....................................
"To je moc složité, broučku" v hlavě zuřivě pátrám po zasutých informacích ze základní školy a kamarádky na mě visí očima......"máme doma takovou knížku, ukážu ti to."
Zabořila jsem se hlouběji do sedačky a pokoušela se dítě zabavit házením kamínků do korby náklaďáčku.
"Maminko a jsou i jiné světy?"
Ježišmarjá, na co se mě bude ptát v pěti letech???????????????????? Závistivě jsem pokukovala po ostatních robátkách, která radostně hýkala vyhazujíc do vzduchu hrsti solných kamínků.
"To záleží na tobě, Vojtíšku. Myslím, že tohle nikdo neví, ale když budeš chtít, tak můžeš mít spoustu dalších světů. Můžeš si je vymyslet, můžeš na ně věřit a můžeš v ně doufat..." jsem zvyklá odpovídat mu jako dospělému. Už odmalinka. Ostatní maminy na mě hleděly lítostivě a mírně užasle.
" A půjdeš tam se mnou?" upřel ně mě své čokoládové oči.
"Do těch světů? Když budeš chtít, tak moc ráda." Já ty svoje oči radši zavřela, protože mi se mi z nich začaly koulet slzy.
*
Co si na výletě povídal s Adélkou, to nevím. Do toho světa mě totiž pouští jen moc a moc nerad:-)
MDŽ jsem si vopravdu řácky užila. Vzhledem k tomu, že dlouho dlouho dopředu plánovaná schůzka, jež mě měla vynést do hvězdné výšiny sereblit a lidí užívajících výsluní bulvárních časopisů s nákladem vyšším než Zlaté stránky, byla vynašečem odřeknuta den předem, nevytlačím zajisté plačící Vendulku jen tak brzy z prvních stran, pokud ovšem nevybiji půl vesnice a celý kurník, což se samozřejmě vyloučit nedá, ale vzhledem k mé přátelské holubičí povaze a vzhledem k tomu, že odjíždím, je to v příštím týdnu krajně nepravděpodobné.
Lomíc rukama zajistila jsem si na tyto dva dny hlídání tím, že jsem znásilnila piškotkova dědečka, tento si vybral dva dny řádné dovolené a já se mohla pracovně realizovat. Tedy mohla bych, kdyby.......
S myšlenkou, že má dovolenou zrušit, mě dědeček poslal někam a pyšně si ve čtvrtek ráno odvedl radostně hýkajícího piškota pryč.
Přede mnou se rozprostřelo období dvou dnů naplněných......................ničím!!!!!!!!
Zatajil se mi dech. Svěží vítr samoty mi rozevlál lokny a jeho síla třásla i oční bulvou.
Co teď? Co budu p r o b o h a dělat???? (uklízení, praní, žehlení a vaření jsem zamítla během 20 vteřin)
Co jsem dělala, než ................
Sprchovala jsem se!!!!!
Horká voda v deset dopoledne chutnala nevšedně. Umývat se za denního světla, se mi zdálo až hříšně nestoudné. Rozdováděla jsem se natolik, že jsem se po sprše i komplet natřela jakýmsi stuchlým tělovým mlékem. Štípalo jen chvíli....
Fénovala jsem se!!!!!!!!
Zvuk fénu mě zpočátku drobet vyděsil, ale za chvíli se mi vybavilo celé mládí. Mé vzpomínky šly tak daleko, že jsem použila jakési přípravky, které take nebyly nejnovější, ale rozhodně to na jejich schopnost tužit nemělo vliv.
Nosila jsem podpatky!!!!!!
Nejdřív jsem sehnala žebřík, poté vyhrabala u stropu krabici, kde bylo mezi srdíčky napsáno "lodičky" a poté se s každou pět minut laskala. Vybrala jsem si ty nejodvážnější, několik poslední pokusů o přejití celé chodby skončilo bez pádu, takže volba byla jasná. Oděna ve staronovém, překvapivě slušivém outfitku, vyrazila jsem do světa.
Ve dveřích jsem se srazila s Jaruškou. Ta mi tragicky a velmi šišlavě sdělila, že kromě toho, že nemá zuby a bude je mít až příští týden a nemůže tedy mluvit, dohodla si na následujících několik dlouhých týdnů brigádu a že tedy nebude většinu dne v našem společném domě přítomna a zda to zvládnu.
Svět se se mnou zatočil. Tohle nemůže být můj život!!!! Tolik štěstí najednou!!!!!!!!!!!!
Voňavá, namalovaná, usmívající se, nasedla jsem do vozu a vyjela vstříc radostné, radostnější a nejradostnější představě trávení MDŽ jako svobodná žena mající na sebe čas.
*
Tady bude pokračování.........
Máme nabito ostrejma a zítra frčíme na sluníčkový tábor. Je to efektní název pro akci, kde se 13 matek, z toho 7 těhotných, s 13 dětmi ve věku 1,5-2,5 roku dobrovolně uchýlí na šest dnů do společného ubytování v naději, že dělají pro své robě to nejlepší. Pro mé dítě je zjevně nejlepší individuální program, ale já nedbám, neboť jsem tvor společenský a nenechám se přece svým synem a jeho otcem, introvertními střelci s vysokými nároky na své okolí, nikterak omezovat.
Že mi to dá robě řácky vyžrat je nasnadě. Má k ničení mé nervové soustavy zvláštní nadání. Tuším, že po otci. Trestá mě totiž, aniž bych mu cokoliv udělala.
*
Nebyli jste náhodou teď někdy na Sokoláku? Pro toho, kdo neví co to je, je jakékoliv vysvětlení zbytečné, pokud jste zde ovšem byli, mám jednu zásadní otázku.
Ještě tam ten hajzlík houkal???????
Abych to vysvětlila.....v rámci zušlechťování brněnské přehrady namísto jejího vyčištění od sinic bylo postaveno na místě hrdě zvaném "Sokolské koupaliště" veřejné WC. Muselo stát tak tři čtvrtiny ročního rozpočtu naší obce a je skutečně skvostné. Pokud přijedete do Brna například na veletrh, pak velmi doporučuji toto místo navštívit a označit jako poutní.
Stříbrný monolit mísy hrdě koresponduje se stříbrným monolitem umyvadla spojeného s mýdlenkou a fukarem, vše je velmi prostorné, samozřejmě přizpůsobno vozíčkářům, interier je ozdoben mnoha čudlíky, z nichž všechny mají navíc nějakou funkci.
Zkrátka umělecké dílo hajzlového architekta.
Můj syn tam velmi rád chodí, neboť podlaha klouže, splachovadlo je dotykové a zeď obsahuje četné dírky, z nichž vylézá tu sáček, tu papír, tu překvapení s nevšední vůní. Velmi rád pouští vodu a vzhledem k tomu, že ještě zcela neobjevil tajemství fotobuňky, dovádí jej "náhodný vodní proud" k radostnému výskání a výskokům na mísu.
Při poslední návštěvě se ovšem rozhodl poznat taje čudlíků. Trefil se již na první pokus. Když se jeho malý prstík dotkl červené plochy tlačítka, začal hajzl vydávat naprosto příšerné houkavé zvuky, které vzápětí přešly v plynulý, nervy a uši deroucí tón.
Trošku po mateřsku jsem si zanadávala a chtěla alarm vypnout. Nešlo to. Zkoušela jsem všechno možné, i modlitbu hlavou k jihu, ovšem alarm nekompromisně drtil dosud tiché prostředí odpočinkové zóny a drze nereagoval ani na jasné výzvy piškotovy "vypni se, vypni se , žíkám, seš hlucheeeeej???!!!".
Hrdě jsem se postavila před toaletu a vyčkávala, odkud přiletí záchranná mise, abych mohla vysvětlit důvod planého poplachu. Nepřijel ani hrdý policista na koni, ani údržbář záchodků ve slušivém oranžovém outfitku....zkrátka nestalo se nic, kromě toho, že jsem nasraným důchodcům musela pořád dokola vysvětlovat, kdo že jim to vyplašil pěničky.
Po dvaceti minutách, kdy mi hlava hodlala z toho brajglu explodovat, jsem se i s piškotem odplížila do bezpečné vzdálenost a co moje krátkozraké oči dovolily, sledovala, jak na hajzlové houkání reagují okolojdoucí. Připadala jsem si jako ve skryté kameře.
Pán se zastavil, paní ho tahala za rukáv pryč, cyklisté řádně šlápli do pedálů......no prostě kdybyste leželi na tom houkajícím hajzlíku s tržnými, bodnými, sečnými ranami nebo tam rodili, nebo si tam řezali žíly a pak si to rozmysleli....nebo kdyby vám prostě jen nešly otevřít dveře, nic nemačkejte. Zbytečně budete rušit pěnice a stejně vám nikdo nepomůže.
Piškot to ověřil naprosto spolehlivě.
Já jen pořád nemůžu pochopit, proč někdo dá na hajzl alarm.....................a nedá tam vypínač. Že by další předpis EU???????
Když se stmívalo, přestalo mě to bavit. To už měl odhoukáno 3 hodiny 47 minut a 15 vteřin.
Není nad to, mít při stolici pocit bezpečí..............................
Nevím proč, ale z nějakého nepochopitelného důvodu,naprosto nesmyslně a bezdůvodně, ovšem o to intenzivněji, přitahuji hubené muže mezi padesátkou a šedesátkou. Tedy to bylo před deseti lety. Teď je to mezi šedesátkou a stovkou.
Aniž bych se o to jakkoliv zasloužila, jsem objektem touhy několika jedinců výše uvedené charakteristiky. Zatímco sama slintám po obrovských, svalnatých a vypatlaných mongoloidních pětatřicátnících, kteří však o mě ani okem, natož jakýmkoliv výrůstkem nezavadí, stávám se múzou pozdních nočních polucí stárnoucích pánů.
"Já jsem ji potkal, ona se usmála...ta se ti usmívá, úplně mi rozzářila ráno..." posměšně mi recitovala spoluhýřička Z. slova jistého Š. , spadajícího pochopitelně do kategorie "pivní prostatik", která vyslovil na mou adresu poté, co se do mě neochvějně zakoukal ve chvíli, když jsem byla na maškarním za mrtvolu .
Rozšířil tak dlouhou frontu dědů s holemi, vyhlížejících mě skoro stejně často jako smrt .
Ovšem nedejte se mýlit! Já proti starším pánům nic nemám, právě naopak!
Takový zralý chlap už ví, co je pěkné a nedá se zlákat pozlátkem módních vlnek a stružek rachitismu. V lásce o co méně může, o to více umí a dokáže určitě pěkně ocenit dmoucí se obliny, které jsou jinak diktátem fešnu zapovězeny. Obvykle nemívá potřebu jít se v tom nejlepším stádiu vztahu hledat a i mindráky má většinou už vyřešeny. Hovoří laskavým, mírně lektorským tónem, takže si vedle něj taková pěkná třicátnice připadá jako holčička.
Já bych si dala říct, což o to.................nebýt SAMOZŘEJMĚ!!!! šťastně vdána a nebýt například Š. výpitek či ten předním F. úchyl přes ponožky a ten předtím K. divný slintal. Důvod jako důvod – vycházejme tedy z toho, že si zkrátka a dobře říct nedám.
Když spojím tento fakt, který nemusí být na první pohled patrný s faktem, který na první pohled patrný je (panečku, to je věta!), a to, že trpím absolutní a stoprocentní koketní idiocií, pak jednoduše nechápu samotný zájem těchto pánů a zejména pak nenávistné švihání bičíkem jejich parnerek po mých křehkých skráních.
Partnerka výpitka Š. po mě totiž nemetá jen nenávistné pohledy, ale už po mě vrhla dokonce i vajgla. Mí bojoví tchoři navíc zjistili, že i za mou úspěšnou karieru adresáta anonymů může naprosto stejný důvod.
Takže tady na tom místě místopřísežně prohlašuji....dámy!!!!! nebuďte krávy!!!! já jsem absolutně neškodná!!!!!!
Zatímco celý internet hýří barvami erotiky, které publikuje tu pubescentní dívka, tu uhrovitý mladík, tu stařka nad hrobem vydávající se za sexsymbol, já zastupuji mlčící většinu žen, které se ze sexu prostě zrovna podělat nemusí. A jsem na to dokonce hrdá! A co????? Je potřeba vykřičet konečně pravdu do světa!! I když je nepopulární!!!!!
To, že procházím právě jakýmsi obdobím, kdy je mi mužský dotek velmi příjemný ještě neznamená, že nejsem tak trošku frigidní či narcistická nebo prostě věci kolem penisu upřímně ignorující.
Jsou chvíle....jsou určití lidé....či určité situace...kdy snad...trošku....něco.......ale jak uvádím výše, mé libido jihne pouze, když vidí gorilího samce, který příliš nemluví a je schopen úderem zabít bizona, nebo velmi velmi drahé italské lodičky případně kvalitní velmi velmi drahou italskou trekovou obuv.
Nemohu za to . Je to genetické. Příroda to tak zařídila těsně po tom, co nechala tyto jedince mužského pohlaví, italské lodičky i trekovou obuv, vymřít a nahradila je stejné znaky vykazujícími jedinci ženského pohlaví a obuví od vietnamských obchodníků.
I když...možná se blýská na lepší časy. Pro mě a tím i pro paní od hubených pánů mezi šedesátkou a smrtí. Pro samotné pány však nikoliv....
Dnes, poté co jsme vyzvedli mé fauvé z opravy, pravil žížalek zvláštním, léta neslyšeným, tónem....ten tě TEDA hltal očima!!!
Když vezmu v úvahu, že takovou větu nepronesl asi sto let a že onen TEN neměl do gorilího samce daleko a také to, jak často demoluji svůj vůz...............................tak snad....trošku......něco :-)
Tak ono nestačí, že si šamstra narazila moje osmdesátiletá babička. Ne, že bych jí to nepřála, ale před několika lety, kdy tahle podzimní romance propukla, byl dědek Hubert exemplář odrůdy "švihák lázeňský", plný života a fešný.
Není tajemstvím, že ženy našeho rodu likvidují muže celkem zdatně, rychle a spolehlivě, proto nechápu, co babička čekala. My čekali přesně to, co se stalo. Hubert seschl, zcrvrkl se a zpopelavěl, hulí jako tovární komín, téměř nemluví a čúrá do pytlíku. Babička je nasraná a po pěti nezdařených manželstvích se ve svých pětaosmdesáti letech rozhodla, že už to mastí a našla si kámošku.
A má recht. Já to asi brzo udělám taky.
Ale jak tuhle pravdu sdělit Jaruně?????
Totiž......když jsme se včera vrátila z ranče u červené Káji, kde jsem si z plna hrdla užívala tučné krmě, lihových nápojů, Zuzany Navarové a žížalkova údu a našla jsem v obýváku tchyně Jaruny rozpláclého jakéhosi tvora zcela zjevně mužského pohlaví, zbytek vlasů zčesán velkou spoustou laciného gelu.
Jaruš jen kvete. Nedávno si koupila omlazující krém od Víší denní a noční a těžko teda říct, jestli pučí z jarního vzduchu nebo venkovní či vnější chemií. Když jsem toho chlapa viděla, vsázela jsem na Víší, ale žížalek, zachmuřen a konsternován, snažil se vypátrat, cože za chlapa se mu somruje do máminy postele. Nebyl tady totiž poprvé ( v obýváku, v posteli nevím....)!! Jaruš se jen stěží snaží ukrývat kytice růží a dokonce jsem přebírala od donáškové služby růžové!!!! krajkové spodní prádlo.
Jaruška v růžových krajkách............................haguna matata
Já mám nyní stále dobrou náladu, neboť ozdravný víkend měl fatální účinky na mé libido, které jarně rozkvetlo do krásy a objemu a tchyni rozhodně přeji trošku toho erotična, které ji třeba zvedne ze záhonu a já tam v mezičase tajně naseji trávníček, ovšem vyšťavený žížalek (také fatálně) je poněkud znejistěn a nesvůj.
"Jestli jednou ten chlap ochutná, jak matka vaří, už se ho nezbavíme" pronesl tragicky večer nad ode mě s láskou připálenou topinkou.
Já jsem si zase představila, jak se za nějakých pár let starám o sexem zničenou tchyni a vyschlého tragéda čúrajícího do pytlíku a udělalo se mi blbě.
Ovšem co je moje nevolnost proti znovuzrozenému ženství mé tchyně oděnému v růžovém spodním prádle!!!!!
Myslím žížalku, že si oba budeme muset zvyknout! Tak ahoj, nový dědo...
:-)
Tramtadadá, máme to za sebou!
Dlouho, předlouho jsem hledala. Hledala zubaře. Jednak je jich nedostatek a jednak jsem byla nespokojená s jejich službami. Odmítaly (samé ženy) mě totiž předtím píchnout anestézii. A to je zlé, neboť já prostě bez příslibu neotvírám.
Svět ale nedávno zrůžověl. Jedna z cvičenek (další důkaz toho, jakým je sport přínosem) mi dohodila svého zubního kamaráda.
Do ordinace jsem vstupovala jako vždy, sanice pevně sevřené, nohy pevně podlomeny a hodnotu strašecí někde na úrovni 256%. Bílá jak zeď jsem se usadila na křeslo a tiše drkotala.
Najednou se nade mnou objevila rouška a nad rouškou ty nejkrásnější zelené oči (po těch mých), které jsem kdy viděla. Chvění nepřestalo, jeho důvod se poněkud změnil.
Pan doktor hovořil tichým tlumeným sexy hlasem a vysvětloval mi nedostatky mé ústní dutiny a přitom mi hleděl zhluboka do očí. Představovala jsem si různé věci související s vrtáním, zuby v tom ovšem hrály jen pramalou roli.
"Tak jdeme na to " pravil zubařský Adonis a vzal do ruky jeden z těch příšerných přístrojů, kterým zubaři oplývají, čímž mě katapultoval do reality.
Zřejmě katapultáž nebyla stoprocentní, neboť když chtěl, abych na úpravě svého chrupu alespoň minimálně spolupracovala otevřením úst vyhrkla jsem panicky "ale pane doktore, to mě budete muset předtím opíchat, to já vám jinak neotevřu!!!!".
Zornice se lékaři zúžily do úzkostných štěrbin, sestra za mými zády tiše prskala a já bořila v křesle hlouběji a hlouběji. Doktorovi se po chvíli přestala třást rouška a pravil tím svým sexy hlasem....."nejste první s touhle nabídkou, ale jsem zadán. Budete chtít anestézii?"
Co se dělo dál nevím, neboť jsem studem omdlela.
