Tramtadadá, máme to za sebou!
Dlouho, předlouho jsem hledala. Hledala zubaře. Jednak je jich nedostatek a jednak jsem byla nespokojená s jejich službami. Odmítaly (samé ženy) mě totiž předtím píchnout anestézii. A to je zlé, neboť já prostě bez příslibu neotvírám.
Svět ale nedávno zrůžověl. Jedna z cvičenek (další důkaz toho, jakým je sport přínosem) mi dohodila svého zubního kamaráda.
Do ordinace jsem vstupovala jako vždy, sanice pevně sevřené, nohy pevně podlomeny a hodnotu strašecí někde na úrovni 256%. Bílá jak zeď jsem se usadila na křeslo a tiše drkotala.
Najednou se nade mnou objevila rouška a nad rouškou ty nejkrásnější zelené oči (po těch mých), které jsem kdy viděla. Chvění nepřestalo, jeho důvod se poněkud změnil.
Pan doktor hovořil tichým tlumeným sexy hlasem a vysvětloval mi nedostatky mé ústní dutiny a přitom mi hleděl zhluboka do očí. Představovala jsem si různé věci související s vrtáním, zuby v tom ovšem hrály jen pramalou roli.
"Tak jdeme na to " pravil zubařský Adonis a vzal do ruky jeden z těch příšerných přístrojů, kterým zubaři oplývají, čímž mě katapultoval do reality.
Zřejmě katapultáž nebyla stoprocentní, neboť když chtěl, abych na úpravě svého chrupu alespoň minimálně spolupracovala otevřením úst vyhrkla jsem panicky "ale pane doktore, to mě budete muset předtím opíchat, to já vám jinak neotevřu!!!!".
Zornice se lékaři zúžily do úzkostných štěrbin, sestra za mými zády tiše prskala a já bořila v křesle hlouběji a hlouběji. Doktorovi se po chvíli přestala třást rouška a pravil tím svým sexy hlasem....."nejste první s touhle nabídkou, ale jsem zadán. Budete chtít anestézii?"
Co se dělo dál nevím, neboť jsem studem omdlela.
Žádné komentáře:
Okomentovat