A půjdeš tam se mnou?

Nemohu být jiná, než infantilní. Mám za sebou snový týden, trávený uprostřed 12 ječících dvouletých haranťat, jejich nervově stabilních maminek, spoustou dobrého jídla a naprosto úchvatného počasí.

Nemohu být jiná, než lehce zděšená, protože.........já vím, o svém dítěti to říká každá matka, ale zde to říkala každá matka o mém dítěti...........že totiž.........zkrátka že totiž je Piškot tak nějak J I N Ý.

Začalo to brzy. Ono ne každé dvouleté dítě pronáší tu a tam nečekaně věty typu "kočky si povídají jen občas" a "půjdeme cestou ke světlu"( z téhle věty mi naskočila husí kůže, budu muset vylustrovat pohádky).

Pokoušela jsem se tyto Piškotovi odlišnosti eliminovat svým bodrým humorem, ale ne vždy se mi to dařilo. A tak zatímco ostatní děti říkaly papat, bumbat, kakat a koko, kopaly do míče, strkaly se a šťouchaly, zapojovaly do společných her, Piškot všechny tyhle aktivity naprosto ignoroval, seděl tu jedné, tu druhé tetě na klíně, loudil jídlo a žoviálně rozprávěl. Pokud se někomu zdá, že se tím chlubím, nenechte se mýlit. Ono mě to krapítek děsí. Navíc Piškotova neochota zapojit se do jakékoliv společné aktivity pobyt na táboře trošku komplikuje. Když ovšem nejste já a nemáte brutální žížalkovu domácí průpravu. Mé verbální schopnosti jsou však také velmi rozvinuté, navíc oplývám i jinými donucovacími prostředky, proto nějaká ta společná akcička sem tam proběhla.

"Maminko, co je to svět?" zeptalo se mé drahé dítě, když jsme si lebedili v solné jeskyni. Vytřeštila jsem oči, Iva spadla z lehátka a dvě další se dusily slinami.

"Svět je, Vojtíšku, všechno kolem nás" pokusila jsem se o hbitou inteligentní odpověď.

" I teta?" ujišťoval se Piškot.

"I teta, i židlička, i nebe, i tráva, zvířátka, já, tatínek, jídlo....všechno to je svět." pokoušela jsem se vyjmenovat co nejvíc variant a zabořila se pohodlně do sedačky.

Piškot se chvíli hrabal v kamíncích soli a něco si brblal.

"Maminko a kde se vzal svět?"

(Ano, jsou mu jen dva roky a na tohle mám deset svědků :-))

UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUF.....................................

"To je moc složité, broučku" v hlavě zuřivě pátrám po zasutých informacích ze základní školy a kamarádky na mě visí očima......"máme doma takovou knížku, ukážu ti to."

Zabořila jsem se hlouběji do sedačky a pokoušela se dítě zabavit házením kamínků do korby náklaďáčku.

"Maminko a jsou i jiné světy?"

Ježišmarjá, na co se mě bude ptát v pěti letech???????????????????? Závistivě jsem pokukovala po ostatních robátkách, která radostně hýkala vyhazujíc do vzduchu hrsti solných kamínků.

"To záleží na tobě, Vojtíšku. Myslím, že tohle nikdo neví, ale když budeš chtít, tak můžeš mít spoustu dalších světů. Můžeš si je vymyslet, můžeš na ně věřit a můžeš v ně doufat..." jsem zvyklá odpovídat mu jako dospělému. Už odmalinka. Ostatní maminy na mě hleděly lítostivě a mírně užasle.

" A půjdeš tam se mnou?" upřel ně mě své čokoládové oči.

"Do těch světů? Když budeš chtít, tak moc ráda." Já ty svoje oči radši zavřela, protože mi se mi z nich začaly koulet slzy.

*

Co si na výletě povídal s Adélkou, to nevím. Do toho světa mě totiž pouští jen moc a moc nerad:-)