9.7.07

Tělo za blogem

Konečně jsem se oprostila od bačkorek a štětky a jala se číst skutečně kvalitní písmenka, jež internet přináší a tím pádem nutně musela po dlouhé době navštívit Aktovku-X . Zjistila jsem , že je tam pro mě jakási přiblblá výzva a zpětně se dopátrala, že každý píše, že řetězovky fakt nemusí, ale ukecat se nechá, tak abych neopakovala všechny ty úžasňákovi před sebou, řeknu jen, že si myslím, že mám jiná zajímavá místa, než je tvář a že k popularizaci blondýn a obchůdku s bačkůrkami jsem ochotná udělat téměř cokoliv a vrhám se tedy do prostor braku tím, že uveřejňuji svou velmi nahatou fotografii, což ve spojení s odhalením mé totožnosti v článku předminulém musí nutně působit jako projev šíleného a poněkud extrémně exhibionistického jedince...........ovšem zda jsem či nejsem na té fotce skutečně já se může stát předmětem delší diskuse. Také řetězovku z "tvář za blogem" mrvím na "tělo za blogem" a komu to pošlu dál ještě fakt popřemýšlím:-)


foto.jpg

Takhle nějak si představuju rčení "vlk se nažral a kozy zůstaly celý:-)"

Dobrý Mirune??? Nechci ocenit fotku, ale to úžasné souvětí v perexu. Ještě najmu někoho na interpunkci a budu skoro Dokonalá:-)))))))))

8.7.07

Byla jsem tam....

A jak tak sedím a čichám do plic sytě vonící tmu, zavírám do ní oči a ještě vidím jiná voňavá místa a šlápoty v trávě, uplakané hlasitou a démonickou bouřkou.......

Neumím říct...jelo se tam tamtudy a potom doprava...a projížděli jsme tím a tím ........proto říkám – to město mělo široce rozevřené oči, bylo přátelské a velmi útulné. U sloupku pošty na rohu byl přivázaný takový oříšek flekatý a holčička, co spadla v parku z kola měla oči modré a hluboké jako nebe. A silnice, po které jsme jeli, se točila až k nebi jako vydrážděná hrdá kobra. Hory byly bílé a spanilé. A těch vůní! Sytá země, kámen, co praská něžnými kořínky hořců a kopyty na hrubo okovaných koní tahajících klády vyrvané lesu................

Nemám z cest vzpomínky, mám z nich dojmy...a vůně....a trhavé postřehy úzkostlivě se bránící vyvětrání. Mám z nich radost. A klidný večer, když sedím, dívám se na ořešák a do plic čichám sytě vonící tmu.....

K nedělní plnotučné snídani....

Už kdysi jsem v některém ze svých později zrušených deníků psala rozvitou impozantní úvahu na téma zničující vliv práce na člověka. Bylo to v době, kdy jsme stavěli dům, tedy Žížalek stavěl dům, a já se mu ve své bláhovosti snažila nějakým způsobem pomáhat. Mnoho ze svých brilantních úvah mi nezůstalo v paměti a i o této perle jsem si myslela, že je zapomenuta.

Není.

Včera se mi vybavila poměrně přesně, zvláště pak obsáhlý odstavec rozvíjející myšlenku, že příliš pracující člověk musí nutně řešit tuto nepřirozenou polohu své osobnosti nejrůznějšími berličkami – výdobytky moderní doby....stručně řečeno, že většinou chlastá.


A tak zatímco jsem poměrně brutálními nadávkami a špatnou náladou zaštiťovala celý onen podnik, jehož jsem byla duchovní matkou, vzpomínala jsem se zjihlým zrakem na doby, kdy jsem si v podobné situaci prolévala hrdlo nápoji "cuba libre", "houba" a "čert" již v brzkých dopoledních hodinách.

Ne, že bych nyní snad probůh abstinovala dobrovolně!!!! To v žádném případě!

Ovšem tolerance k alkoholickým nápojům poněkud výrazně snížila svou horní hranici a já tak již po dvé déckách vína počínám zpívat lidové písně, po čtyřech pak tancovat laškovné tanci s kavkazskými prvky. Žížalek tvrdí, že tohle už je nějaké stádium alkoholismu, což z plna hrdla popírám. Dalším důvodem k odepření si konzumace alkoholických nápojů je skutečnost, že po pobytu "holky hejbejte se – aerobik u moře", bezpostředně následovaném dlením v Julských Alpách jsem s hrůzou zjistila, že jsem opět porušila fyzikální zákony a má zadní část se nevejde do žádných z apartních letních kalhůtek, před odjezdem zakoupených, vyjma elastických tepláků, které jak ale sami uznáte, nemohu nosit věčně.

Takže piji nízkotučné kefíry a vodu bez bublin, jím melouny a rajčata a nikdo se mi nemůže divit, že mám teda náladu na hovno........................

Pokoušela jsem se ji spravit četbou nějakých aktualitek z domova i ze světa, ovšem reportáž českých missek zažívajících adrenalin z jízdy na banánu mi opravdu nepřidala. Snad jedině výběr nových sedmi divů světa je záležitostí, která mě dokázala poněkud rozmělnit, ovšem můj výběr se brzy zvrhl na jedinou myšlenku, které jsem schopna a za div světa bych byla schopna nominovat ňadra Evy P., která i přes svou bujarost a pokročilý věk, míří bradavkami stále kupředu a nikoliv na palce u nohou a to i přesto, že Eva P. pohubla o dobrých patnáct kilogramů a nemá plastickou operaci.

Svět není spravedlivé místo a já, do doby než se zase pořádně najím, budu v něm nacházet samá příkoří a články o misskách.

Zatím co toto píši, dostala jsem ukrutný hlad a půjdu tedy pít vodu malými doušky, neboť příděl určený k snídani je již schroupán.

***

Teď trochu od tématu. Delší dobu jsem uvažovala, zda na tento blog umístím odkaz na svůj obří obchod s dětskými botičkami :-))). On totiž skutečně existuje. :-). Přemýšlela jsem o tom, neboť je v něm mnoho osobních údajů a já nechtěla plentat to i ono dohromady. Pak jsem si ale řekla, že je to naprosto jedno, protože aktivní anonymové mou totožnost znají, zjistit si ji není skutečně ale vůbec žádný problém a tak radost a úleva z anonymního psaní je dávno tatam, tudíž není nutné dělat z toho vědu. Odkaz na něj je tedy v odkazech. Můžeme začít akci – nákupem jednoho páru botiček podporujete čestké blondýny a jejich skutečně kvalitní literární tvorbu:-).

Když jsme tak u toho odkrývání se – zjistila jsem, že vlastní internetové stránky má i naše obec. Na těch fotkách jsem se našla:-))))))))))))))

Tak Vám přeji hezkou neděli, já jdu pít tu vodu......možná se rozšoupnu a dám si mrkev.

6.7.07

Když nevíte CO BY, najdete to v OBI

Včera jsme se vrátili z dovolené o něco dříve, neboť blesky létající v kadenci ratata okolo kolem Triglavu a dítě poklidně dřímající ve stanu – to fakt není kombinace pro mou změkčilou a konzumně odumřelou podstatu. Abych Žížalkovi vrátila ty "nevšední zážitky, jaký fáákt můžeš zažít jen na horách, ať si malej zvyká, šak bouřka je přeci normáááální počasí", rozhodla jsem se, že konečně předěláme dětský pokoj.

Původně se měl dětský pokoj předělávat s vědomím přírůstku dalšího ječícího škvrněte, ale myšlenka barevného provedení hrášková-meruňková mě nadchla natolik, že jsem jí neopustila a tak nyní dlí v předsíni již několik pixlí s vnitřním nátěrem oněch výše uvedených, naprosto úžasných odstínů.


Žížalek má naprostý odpor – jak jsem pochopila jako většina mužů – k barevně vyvedené malbě na stěnách. Zřejmě to bude zažito ještě z jeskyně, kdy pokojně dleli v náručí svých prvobytně pospolných otylých chlupatých žen a jejich podvědomí tuší, že právě tohle byly zlaté časy a s příchodem epilátoru, časopisu Vogue a možnosti nákupu přes internet nastal pro ně temný čas.

Nebo to může být ještě také tím, že stěny občas praskají a praktický muž – vizionář, není schopen se smířit s tím, že kvůli opravě jedné praskliny bude nutno zakoupit opět tříkilové balení onoho naprosto úžasného a bezchybného hráškového odstínu.

Nicméně tentokrát jsem si své zkrátka prosadila, neboť jsem se po velmi dlouhé době uvedla do polohy nekompromisní pevné a naprosto nevídaně přesvědčené ženy – žížalka jsem tím naprosto zmátla a on jako poněkud nesvéprávná ovce, nechal se mnou dotáhnout do Obi.

Nevím, zda tomu chtěly hvězdy, ale ten den do Obi dotáhla své nic netušící muže snad polovina brněnských manželek. Bylo tam více lidí, než na nevydařeném koncertu dobré vůle a nebýt možnosti vymluvit se na dítě a opustit tu změť babylónskou, položila bych barvy a prchla k neumětelům. Nicméně ta možnost tu byla, takže jsem uchopila dítě, lehce ho štípla do podpaždí, aby začalo řvát, vysvětlila žížalkovi, že "táááámhle je prííma dětský koutek, že tam na něj počkáme" a zbaběle opustila tříkilometrovou frontu kdesi v dálce mířící k jediné fungující pokladně.

Dětský koutek je fakt moc príma.

Káva už tak príma nebyla, ale byla jsem vděčná za dary a nestěžovala si.

Asi po půl hodině jsem šla žížalka vyhlížet. Když jsem jej spatřila v dálce za zatáčkou, tvořenou nepropustnou masou nervózních těl řekla jsem si, že malovat se zřejmě nebude, neboť v nejbližší čtvrthodince žížalek vztekle praští vytouženými kyblíky o zem a neskrývaně nadávajíc opustí to útrpné místo.

Mýlila jsem se.

Žížalek se zřejmě již natrvalo (nebo alespoň pro tuto chvíli) zařadil mezi soutěžící pořadu "UDĚLÁM COKOLIV..............jen ať od ní mám proboha pokoj!"

Po další půl hodině mi ho již přišlo líto, vyrvala jsem piškotka z dětského koutku a vysílala jsem jej za žížalkem s nejrůznějšími potravinami a nápoji, což šlo poměrně snadno, neboť je malý, skladný a roztomilý, takže jej nikdo neměl tendenci mlátit vodícími lištami.

Po další půl hodině se sice osvěžený, nicméně umdlévající žížalek dostal k pokladně.

Hrášková neměla čárkový kód.

Nastala apokalypsa, kdy muži stojící ve frontě za žížalkem vztekle na něj pořvávali, ať se "proboha vysere na tu hráškovou a táhne", on však trval na svém a statečně pokřikoval na běsnící dav "tu hráškovou si koupím, kdyby to mělo být to poslední, co udělám".

Můj hrdina!!!!!!

Po dalších 20 minutách se našla jiná pixla s hráškovou a čárkový kód mohl být přečten.

(Na naše návrhy, ať se tedy přečte dvakrát meruňková, že cena je stejná, reagovala paní pokladní asi stejně, jako bychom právě nahlásili teroristický útok...."COŽE????? MERUŇKOVOU VYDÁVAT ZA HRÁŠKOVOU???? ALE TO BY NÁM POTOM

P R O B O H A NESEDĚL SKLAD!!!!!!!!!!!!!!!!!")

Jsem šťastná. Dnes prší a žížalkovy návrhy, že ihned dnes odjíždíme znovu do hor, tentokráte bez piškotka, rozbijí kapky deště na maděru a já se tedy mohu plně věnovat výstavbě hráškovo-meruňkového futuristického a neskonale úžasného pokojíčku pro svého drahého synka (který o to nevím proč vůbec nestojí a na kýbl s hráškovou se včera velmi a velmi radostně vykakal)

Nemohu se dočkat . Běžím utřít výkaly a namíchat barvy.....

24.6.07

Nevím, kam na návštěvu....

Po děsně dlouhé době se brouzdám internetem jen tak pro zábavu. A s hrůzou zjišťuji, že nemám pomalu kam jít. Mé milované ženy jsou všechny obdařeny velkými rostoucími břichy a dvěma různě rychle tlukoucími srdci a já se bez mučení přiznávám, že i když jsem nečekala, že s tím mé ujařmené ženství bude mít problém, tak má. Píší krásně, upřímně a šťastně. A já, ačkoliv jim to z celé šířky svého serdce přeji, přece jen žaludek to nějak špatně nese.

Nevím, proč musí být těhotné všechny...... :-)

Mnou navštívení muži mají jako vždy články kvalitní a k zamyšlení, nic se nezměnilo, řeší se, měří se pinďoury, přebíjí se argumenty a vyskakuje se, kdo že je víc nad věcí....ale já bych si chtěla číst. Neřešit, nepřepínat, jen tak číst, co je zameteno do koutka, co tiše přede pod nohama...jen tak číst něčí příběhy, bez pointy, bez ambicí....jen tak číst a za pár dní si připadat jemu či jí důvěrně známá.

Že bych, do kosmu, musela utíkat nakonec do knihovny??????????????????

23.6.07

Když ráj, tak ráj.....

raj.jpg

Někdy prostě nejde bejt smutnej.

Někdy má Štěstí zlatý vlásky a tlustej zadeček, na pubescentní, železnými cvočky prorostlé slečny živě diskutující v parku pokřikuje "klávy klávy jak si vlastně povídáte, klávy klávy, jakou máte žeč?" a pak se celé odpoledne vyptává, pročpak slečny zvedaly "plostšední plstíček".

Jestli se mi, sakrapes, v životě ještě aspoň jednou v životě něco TAKHLE POVEDE, tak jsem nežila nadarmo :-)))))))))

20.6.07

Troška retrospektivy

Psaním jsem se vždycky ventilovala. Vypadalo to asi tak, že jsem šťastně žila a veškerou tíhu hrůz, kterými zahleňovaly bouřlivé emoce mou nebohou hlavu, jsem vypsávala a papír modral a zelenal a občas se samovzňal. Poté jsem objevila radostnou virtuální existenci a počala obcovat s písmenky na klávesnici. Zprvu nenápadné písání se postupem doby vyvinulo v cosik řízeného a mým vrcholem byl tuším rok 2003, ze kterého pochází skutečné perly mé tvorby.

Od té doby mě nejrůznější porody a potraty a jiná hormonální nadělení zbavila veškerého umu skládat písmenka a já to vím, ne že ne, nezlobím se za to....tedy na Vojtu se nezlobím, tam se to zřejmě šikovně předalo, ale na Stelu se teda trošku zlobím.....takhle mě vyšťavit a zabalit to, to se prostě nedělá.... Nicméně skutečnost, že že spísovatelkou v nejbližších 30 letech rozhodně nebudu jsem přijala a na důkaz toho roztrhala kousek po kousku v rozpoložení o objemu asi tak jedno a půl promile celý již šikézně dokončený a sic nepříliš tučný, zato velmi obsažný rukopis. Tuto skutečnost není třeba komentovat.


Psaním se nadále hodlám ventilovat, neboť je to po házení kamení po slepicích, plivání z mostu na automobily značek AUDI a BMW a bafání zpoza rohu na hubené vysoké dívky nesoucí se na převysokých podpatcích ta čtvrtá ze všech nejmilejší zábava, protože člověk sedící u počítače nebo mumlající něco do diktafonu není vystaven požitku společensky konverzovat o častosti močení své ratolesti případně o vlivu termálního koupaliště na rozvíjející se libido miminovo.

Psaním se tedy budu nadále ventilovat, což nutí klást si otázku, co tedy budu dělat jinak? Čím se budu proboha

ž i v i t??????????????

Tuto otázku jsem si kladla ihned po vystřízlivění...tedy asi tak čtrnáct dnů po krvavém prvním máji....neustále. Trápilo mě to, když jsem po sedmnácté za den za zpěvu Hany Hegerové...a dost už toho kouzla co opíjí mě jak psí víno........... vytírala podlahu v obývacím pokoji a šudlila stokrát vyšudlenou kuchyňskou linku .(Kromě absence literární inteligence mě totiž hormonální přelud dostal ze stavu BB – bohémský bordelář, do stavu UU – úklidový úchyl). Nesnáším to. Nesnáším pořádek, protože je nudný a nenutí vás přemýšlet a jednat akčně. Navíc jsem už čtrnáct dnů nehledala klíče. To prostě není život!

Člověk má jít za svým snem a mým skutečným snem je být...........Peggy Bundovou. To je má modla, můj vzor, má hvězda planoucí v tmách poklidného vesnického života.

Ale jsem k sobě upřímná.

Já zkrátka nemám na to, dosáhnout jejích kvalit ani při vyvinutí jakékoli snahy...........jediné co tedy mohu, je se této esenci ženství přiblížit co nejvíce.

Takže...............takže jsem začala prodávat boty.

Dětské boty.

Desítky bot.....stovky bot................................

Kdyby vám teď bylo umožněno nahlédnout za má záda, uviděli byste regál až k prasknutí naplněný botičkami, sandálky a bačkůrkami všech možných tvarů a velikostí.

Já totiž, když něco začnu, dělám to zkrátka pořádně.

Problém, který mě poněkud zaskočil je, že já mohu dělat sebepořádněji, ovšem kde není kupec, je průser.

Své pečlivě nastřádané úspory, doslova vydřené v potu a krvi na hodinách ejrobíku a pilátesu, jsem vrhla do lůna svého nového podnikání a toto způsobilo, že v současné době disponuji sice 250 páry bačkůrek, ale na hotovosti mám přesně v tomto okamžiku třináct korun padesát haléřů.

Nezoufám.

Jsem roztomile optimisticky naladěna, přibrala jsem si cvičební hodiny, takže nyní potím krev ne tři, ale šest hodin týdně, mé čtyřmi měsíci těhotenství poněkud rozpuklé tělo to kvituje s povděkem, mé klouby o něco méně, ale život je zkrátka boj.....

Díky bohu Žížalek má pro můj boj o zrno zjevné pochopení a podporuje mě nejrůznějšími slogany, jako například....."Tak co Elle, jak to šlape?" "Vojta byl moc hodný, kolik bačkůrek mu dnes přidělíš?" popřípadě "dnes si dáme k večeři vzor dvanáct nula nula v červené na másle nebo s oblohou?"

V takových chvílích pouštím velmi nahlas "...já vím že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií, když pořád meleš mám tě rád tak to mě ubíjí...." a kreslím svým novým mopem na lesknoucí se podlahu sprosté obrázky.

Večer pak přepočítám bačkůrky, vzdychnu a jdu spát.

Myslím, že být věrnou kopií Ella Bundy se mi vcelku podařilo.

19.6.07

Cesta z města

I když nám pár metrů za okny kokrhá kohout a auto projede jednou za hodinu a když se pár metrů za domem vnoříte do lesa, můžete se brouzdat v listí a několik hodin nepotkat člověka, je zde blízkost města a množství lidí denně vídaných pro mě čas od času nesnesitelné, protože se bez vlastního chtění a bez příčiny víc a více stávám vlkyní samotářkou, vztekle vrčící na cokoliv se schopností verbálně komunikovat, láskyplně olizující a tlapou převalující své jediné přeživší mládě.

Proto jsem kvitovala s povděkem, když se Žížalek rozhodl zakoupit obrovský stan, který je nyní ve zkušebním provozu na dvorečku, na kterém tím pádem není místo již pro nikoho jiného :))), a nafukovací matraci úžasné šíře. Tu oceňuji obzvlášť, neboť si matně vzpomínám, jak jsme v loňském roce prováděli poměrně náročný trek v Mrtvých horách a mé stárnoucí tělo nebylo zničeno ani tak třináctihodinovým šlapáním s absolvováním převýšení o výšce téměř současného letopočtu, ale ráno se budilo naprosto nepoužitelné , kdy tu vtlačen kořen, tu vpíchnut kámen, vypadala jsem malinko jako poměrně výrazně deformovaný android nevalné kvality a stejně tak se celé dopoledne pohybovala.


Inu táhne mi na Kristovy roky, to se nedá nic dělat. Nároky rostou, nerudnost také a dobré věci ze života prchají, jako by se začínaly bát omezené trvanlivosti nositele.

Na všem špatném je ale potřeba nalézt něco dobrého.

Dávnějším výpravám na Žížalkově motocyklu, kdy vybaveni pouze žhavou vášní, jedním spacákem a lahví něčeho ostřejšího definitivně odzvonilo a nyní vypadají naše výlety do přírody spíše jako stěhování nomádské vesnice střední velikosti včetně dobytka, ale pohodlí takto získané je nepochybně pozitivum přebíjejícím částečnou ztrátu romantiky vznikající při nedostatku drogistických přípravků a čistého oblečení.

A tak v pátek vyrážíme. Nejdříve díky mému několikatýdennímu škemrání k ažúrovému móři a potom Žížalka nervově opravit do vysokých hor, jejichž vrcholky šimrají oblohu a jeho múžo prahnoucí po dobrodružství.

Těším se. Těším se, protože své nově nabyté střehy vlčí samice budu moct odložit stejně jako vrčením unavenou hlavu a péči o mládě přenechám samci, na kotec pak pověsím ceduli stejnou, jaká zdobí jeden výběh v ZOO a která je, jak se mi zdá, velmi inspirativní.

"PROSÍM CHOVEJTE SE TIŠE, VE VÝBĚHU JSOU ČERSTVĚ VYLÍHNUTÁ KUŘÁTKA!!!

SAMICE EMU HNĚDÉHO BYLA DOČASNĚ PŘEMÍSTĚNA DO VÝBĚHU KLOKANŮ, ABY SAMCE NERUŠILA PŘI PÉČI O POTOMKY."

17.6.07

Začalo léto

Čím jsem starší, tím víc mám potřebu hledat a uchopovat něco, co je ve mně zakořeněno z dětství. Jsou to útržky vůní, kousky prošlapaných lesních pěšinek, známý tón hlasu v oslovení, chuť plynoucí po jazyku......

A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že mi to všechno nějak uniká.

Ale ještě je jedno místo, kde jsem trávila každé prázdniny. Je jedno místo, kde se mi vybaví narozeninové ráno, ve kterém mi pradědeček rok co rok donesl velikou kytici růží, kde jsem hodiny a hodiny vysedávala vysoko na ořešáku, protože tam bylo blíž k nebi, protože vítr co se přihnal od pšeničného lánu si tam chodil odpočinout a šeptal mi, co všechno za celý den prožil a protože mi bylo moc smutno a vyhlížela jsem, kdy se v zatáčce za osikami objeví auto přivážející mámu a tátu. Je ještě místo, kde hledám na mezích důvěrně známé cesty.

(A někde na nich, protože jsem po nich chodila hodně často sama, vznikla potřeba psát si a povídat si tak sama se sebou. Psát si a trošku vymýšlet...utíkat do příběhů, ve kterých je mnohdy o moc snažší žít.)


Na tom místě roste třešeň starší než já. Hrdý, i když zásahy tátovy pily poněkud zdemoralizovaný, přesto nádherný strom, nesoucí ovoce tak dokonalé, tak úžasné, lahodné chutí i na pohled, tak fantasticky šťavnaté, že jediné po čem až obsesivně toužíte , je nacpat si těch černých třešní plnou pusu, zalehnout do trávy a jen vnímat tu všudypřítomnou sladkost šťávy z srdcovek velikých jako míčky na ping pong..................

Není proč odolávat. A přesně v tu chvíli, kdy to udělám, kdy si nacpu pusu k prasknutí a dusím se těmi třešněcími misskami, v tu chvíli pro mě začíná léto. Končívalo právě v den, kdy jsem dostávala svou každoroční kytku růží. A i bez růží končí ten stejný den asi i dál. Pak sice předčasně, ale přesto přicházejí podzimní splíny a sladkobolná rozjímání, co by mohlo být, kdyby............................

Ale to je daleko.

Moje léto začalo teprve včera.

Piškotek hltal s vytřeštěnýma očima třešně stejně pažroutsky jako já, dusil se peckami, protože je blbečka a ještě nepochopil, že i tak dobrá a dokonalá věc může v sobě nést něco, na čem je možné vylámat si zuby.

S plnými kapsami jsme chodili lesními pěšinkami a to mě dojímalo a leželi jsme na pasekách a dívali se na mraky a on si začal vymýšlet, co mu který mrak připomíná aniž bych ho k tomu vyzývala a to mě dojímalo ještě víc a jako nic na světě jsem věděla, že chci být s ním pokaždé, když přijde na nějaký nový zázrak a že mu chci ukázat svět plný lahodných černých třešní a bílých plujících mraků, vzdálených obzorů a tajných zarůstajících pěšinek. Ale pak jsem si najednou nebyla jistá, zda tohle je svět, ve kterém bude nakonec žít a jestli by nebylo lepší říkat mu pravdu už od začátku.

Jenže v korunách stromů zase zaševelil vítr, co vyprávěl před pár desítkami let příběhy mým uším a musela jsem se usmát, protože kde jinde by měl žít někdo tak malinký, nezraněný a bezelstný uprostřed pohádek a třešní sladkých jako sen, než v mámině náručí. Vítr jsem poslechla a začala Piškotkovi vyprávět o pradědečkovi, co jsem se ho hrozně bála i když byl moc hodný a o kytkách růží a o tom, že spolu půjdeme každý rok za naší třešní a zahájíme léto. A slíbila jsem mu, že jestli to bude jen trošičku možné, budu chtít poslouchat zase já jeho příběhy kdykoliv bude mít chuť mi vyprávět. A že jestli bude někdy sedět na ořešáku, budu sedět VŽDYCKY vedle něj.

Někdo mi tam schází, že jo..............Tak Žížalek nás může dole jistit :-) – když je dnes ten den otců :-).

13.6.07

Zkouším lítat

balon.jpg

Zkouším lítat, protože lítat je snadný. Chodit po žhavým uhlí je taky snadný. Skákat z mostu, šlapat do kopců, potápět se hluboko pod hladinu....to všechno je snadný.

Snadný není žít každej den, jak jdou po sobě a vydržet sám se sebou.

Snadný není bejt dobrá máma.

Snadný není vědět, kdo jsem.

Snadný není odpouštět.

Snadný není udělat velkou tlustou čáru.

A já chci mít život snadnej. Tak lítám....................................

4.5.07

Na prvního máje….bez třešně a neradostně…..dala mi políbení Smrť


..............


Pod korunami kvetoucích opojně vonících trešní, kaštanů statných a vážených, pod nebem, co je v ten den hluboké a modré, pod slunkem, co svítí sice střízlivě, ale plné nadějí, na zemi, která ač vyschlá, voní hlínou a životem, líbají se, líbají a objímají, zalykají láskou a cítěnou nadějí, šeptají si z úst do úst budoucí my..................

Šťastní.

Já ležím tiše a pokorně a cítím, jak mě ne krutě a zle, ne záměrně a zákeřně, ale ledově a neústupně, dlouze a naléhavě líbá na ústa Smrť. Loučím se se Stelou Stolístkou, která pomalu odchází z mého těla spolu s tenkým pramínkem temně rudé krve, co vypaluje na stehně jizvu hlubokou jako svět a jakoby zpomaleně se tříští na dlažbě na stovku malých palčivých kapiček.

První máj................

Nemocniční chodba je dlouhá a na stropě jsou zářivky ve dvou řadách. Snažím se počítat čtverce, ale přes sůl v očích se to moc nedaří.

Teď to trošku píchne, mluví oči nad zelenou rouškou a já poprvé a naposledy řvu. Zoufale. Všechno se točí.

TMA.

A jsem jen já. Tiše a v sobě. Pokorná jako nikdy. Smířená jako nikdy. Sama jako nikdy předtím. Přesto cítím naprosto zřetelně přesně zacílené klišé přehlubokého žalu.

Nezlobím se. Neptám se, proč já.

*

„Ahoj maminko! ............ Ahoj v bžíšku miminko!......A ploč zůstalo v nemocnici? Ahoooj miminko!!!!.........A pšíde za náma ještě?????????

Přijde Piškotku, Stolístka jistě ještě přijde........................................

linkuj.cz

13.4.07

Je mi tak blbě, že nemám ani tužku....

Jestli jste žena v radostném očekávání nějakého radostného očekávání nebo jestli jste muž, co chce v nejbližší době vysemenit své geny a vytvořit pitomka, nečtěte dál.

Zatímco o mém prvním těhotenství nenajdete nikde ničeho nic, hodlám se druhým pěkně propsat do veselejších zítřků. Zatímco jsem při prvním těhotenství kvetla, papkala jako jihočeská vesnička střední velikosti a cítila nepopsatelné pocity dojetí a blaženosti, těhotenství druhé se projevuje poněkud zcela odlišně a tato odlišnost se jeví poněkud nesnesitelnou.


Zatímco při prvním těhotenství jsem se obklopila brožůrami "šťastné bříško" a "připrava na těhotenství, porod a šestinedělí", louskám nyní "paměti pařížských katů", "deset důvodů, proč tě nenávidím".

Je mi tak blbě, že musím číst při chůzi a sednout k počítači přihází v úvahu na malou chvíli až teď a to jen díky tomu, že můj zdecimovaný muž objel na svém motocyklu značky IÁ mahá celé Brno a KONEČNĚ DÍKY MU SVĚTCI!!!! sehnal zázvorová lízátka.

Kdo někdy napsal, že těhotenství patří k nejkrásnějším obdobím v životě ženy je postižený sadistický, případně masochistický idiot.

Musím dodat, že mé psychické rozpoložení je skutečně nevšední. Jsem ... jak to říct jedním slovem..... konfliktní? vzteklá? neústupná? fakt hustá? konečně svá????

Pokud krásnem obklopené vypapané těhotenství plné dojemných chvil přineslo do mého života Piškotka, pak počítám, že stolístka Stela (nechte mi alespoň chvíli iluzi, že to BUDE holčička) bude Xenou bojovnicí, mávající kolem sebe železnou tyčí již v kolébce. A holčička to zkrátka BUDE :-). Jen představa, že mi vrána přinese dalšího mužského střelce mě přivádí k potřebě požívání větších dávek sedativ.

Nicméně....na druhém těhotenství je pěkné, že nemáte čas brouzdat po úchylných diskusích hormony vyjařmených prvorodiček a nemáte chuť ani potřebu zjišťovat, co že vás to vlastně čeká a jakže to bude fungovat, protože to prostě víte. Po nevolnostech přijde nechutné prostorové rozeklání, otoky a snížená hybnost, ukončená dlouhými hodinami bolestného svíjení, na jehož konci čeká druhé první největší štěstí v životě. Je hezké , že přes varování lékařky poponášíte své šestnáctikilové dítě, protože to prostě jinak nejde a dítko je již v útlé míře přibližně 2,5 cm při každém poměrně častém odchodu z tělocvičny vychováváno myšlenkou, že když chce, prostě se musí udržet. Drží se. A dává mi to pěkně vyžrat :-)

A tak hýčkám piškotka, který zarytě odmítá přijmout skutečnost, že kdesi v mém lůně roste vetřelec, způsobující maminčinu častou nepřítomnost způsobenou halasným voláním do záchodové mísy a přijímám lichotky od nevědoucích, že jsem "moc hezky zhubla".

Mezi jedním a druhým zvracením bez konce si říkám, jestli mám tohle PROBOHA zapotřebí, ale pak vidím Piškota, jak vrtí prdelkou a zpívá "ať já budu vejká, bude ze mě sejka" a je mi jasné, že takový genetický potenciál by byl prostě hřích nevyužít.

Jen pevně doufám, že tam těch cvrčků není víc .... :-) Ono i při využívání je lépe brát vše s mírou..........

26.3.07

Jaro

Je to stejné, jako v březnu před třemi roky. Prožívám a nemám potřebu psát. Prožívám a usmívám se. Skoro pořád se usmívám. Je to stejné a přitom úplně, ale úplně jiné, než v březnu před třemi roky. Protože teď to není vykročení do neznáma. Teď tam není strach a nejsou tam zbytečné obavy, není tam nervozita a není tam skepse.

Není to hezčí. Je to zralejší. A hlubší. A méně očekávané. A je to zatím jen a jen moje :-)

22.3.07

Včera jsem slavila ...

Slavila jsem mezinárodní den spánku.

Protože se mi to vopravdu, ale vopravdu moc zalíbilo, dala jsem si dneska repete. Do postele jsem si vzala láhev dobrý vody, abych tak nějak nezapomínala i na ostatní mezinárodní dny a můžu říct, že oslava MDS mi vydrží klidně celej rok.

Teda pokud to EU nějakým pěkným výnosem brzo nezakáže :-)))))))))))))))))))))))))))))))))

20.3.07

Jděte s tím už do Bruselu!!!!!!!!!! Já chci svý máslo!

Tak nám vzali i pomazánkový máslo!!!!!!!!!!!! Jsem sice úplně blbá blondýna, ale když jedná ministr Gandalovič s půlkou ojro pomázanců a vymyslí, že nám zakážou název "pomazánkové máslo", mám chuť vzít sněhulky, ječícího piškota a vrhnout se s transparentem obsahujícím převážně vulgární názvy do ulic živého srdce Flander a ty místní figuríny zakurtovat do místního muzea komiksů.

Jděte mi s celou unií a jejími debilními starostmi už do Bruselu!!!!!

Šmarjájózef!!!!!!!!!!!!!!!

Pepani ještě nevystřízlivěli, kočky už jsou vykastrovaný, patřičná echt kýčovitá velikonoční výzdoba opanuje převážnou část obytné plochy našeho 3+kaká,

vyzdoba.jpg

okna oblepený zajícema, slépkama a vajcama v devětatřiceti různejch polohách, morana spláchnutá do pořádné opice

a zatímco malýho piškota zase v noci zmítaly zarděnkový horečnatý stavy, ve kterejch blouznil ještě šťavnatěji než obvykle a ještě perněji mě kopal na solar a pod pátý žebro, rozhodla se Perinbaba, že kašle na důchod.

zima.jpg

Nevím jak kdo, ale já už jí na to teda sejřím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Hnusnej, bílej, studenej, mokrej, slizskej blivajz do března prostě nepatří. A hotovo. Ještě, že mám důvod ležet celej den s piškotem v peřinách.

Čtu mu Stopařova průvodce po galaxii a pouštíme si Grrrrr!!!. Cpeme se jabkama a oříškama a celej byt rozvoněl vanilkovej cukr, co se mi připálil v troubě.

A najednou ten sníh nevadí, mám chuť vyměnit vajca za baňky a hodit si pár koled.

V peřinách je teploučko a skořicovej čaj nám pomalu zavírá oči.

Budu se opakovat....ale ..... je moc krásný nebejt na hnusnej bílej blivajz sám.

Brou noc

:-))))))))))))))))))))))

19.3.07

Bravo!!!!girl?????

Nestačila jsem se divit. Když jsem byla ve věku bujarého dospívání, mohla jsem si o časopisech typu Šťastná třináctka, Bravo girl nebo Top dívka nechat jen zdát. Zamyslela jsem se hluboce, abych si vzpomněla, co že jsem to vlastně před těmi drahnými lety četla a jak jsem vůbec proboha!!! mohla žít.............oblékat se...........pohybovat se............a později dokonce souložit!!!

Kromě Ohníčku, Čtyřlístku a ABC mladých techniků a přírodovědců jsem si nevzpomněla na nic. To jsem skutečně ve třinácti letech četla , až se to bojím říct, knihy??????????????

Mohu si gratulovat, že nyní, i když v pozdním věku, přece se mi dostaly do rukou informace, které mě usadily hluboko do židle. Vzhledem k tomu, že běžně periodika pro dospívající dívky nekupuji, unikaly mi do dnešního dne naprosto zásadní existenční problémy. Jsem ráda, že konečně vím, o čem ten život vlastně je a že se mi v mých třicetianěcoletech poštěstilo získat hřejivé osvícení.

Uchvácena titulky

20 triků pro sexy postavičku...

Chceš mít krásná prsa?

Jsi dost sexy? Pravda v deseti otázkách.

Deset triků pro dokonalý polibek!

jsem chmacla po prvním z časopisů, které pro pobavení přivezla kterási spolumatka a během dvaceti vteřin se dozvěděla , že mi prsa nevisí proto, že jsem kojila, ale proto, že jsem nenosila značková sportovní trička. Ovšem to nebylo všechno!

Díky dotazům čtenářek (Jitka 13) jsem konečně objevila krásy polohy 69, pro pobyt maminek s dětmi se poněkud zbytečně ubezpečila, že z líbání nemohu otěhotnět ale zhubnout (Karolína 14) , zjistila, že ne všichni chlapci ve věku šestnáct let dávají přednost velkým prsou ( Bára 12), což mě skutečně nadchlo a dostala praktickou radu, jak oplatit kamarádce zradu (promovaná psycholožka), kteroužto jsem si opsala a hodlám ji začít v příštím týdnu uvádět do praxe.

Psychicky již poměrně vysílena jsem ovšem narazila na naprosto dokonalý článek.

Deset super triků jak vypadat starší....

Toto jsem ihned vyzkoušela a co byste řekli? FUNGUJE TO!!!!!!!!!

Uvedených deset bodů jsem dotáhla k dokonalosti vlastním aktivně nápaditým přístupem. Kromě drdolu a přemalovných očí bych na první místa zařadila naprosto spolehlivá ostařovadla, kterými jsou hýření do tří ráno a dítě, vstávající v pět. Musím těmito svými poznatky obohatit redakční radu Bravo Gril, neboť se domnívám, že není možné tato zásadní fakta dívkám zamlčovat.

Triky se mi vryly pod kůži až neskutečně rychle. V jejich praktikování jsem od začátku vynikala. Koncem pobytu jsem vypadala tak na pětapadesát. Autorka by na mě mohla být hrda!!!!!!!!!

A nejen na mě. V této disciplině byly všechny dospělé účastnice "sluníčkového tábora" rozhodně bravurní. K pátku to vypadalo jako sokolský slet sester zakladatelek.

Pokusila jsem se vyhledat tyto rady na internetu a obohatit tak i vás, ovšem marně. Jak se zdá, zájem široké veřejnosti je vržen jiným směrem.

jak.jpg

(pro ty, co to nemohou přečíst ............to máte blbý :-)

18.3.07

A půjdeš tam se mnou?

Nemohu být jiná, než infantilní. Mám za sebou snový týden, trávený uprostřed 12 ječících dvouletých haranťat, jejich nervově stabilních maminek, spoustou dobrého jídla a naprosto úchvatného počasí.

Nemohu být jiná, než lehce zděšená, protože.........já vím, o svém dítěti to říká každá matka, ale zde to říkala každá matka o mém dítěti...........že totiž.........zkrátka že totiž je Piškot tak nějak J I N Ý.

pusa.jpg


Začalo to brzy. Ono ne každé dvouleté dítě pronáší tu a tam nečekaně věty typu "kočky si povídají jen občas" a "půjdeme cestou ke světlu"( z téhle věty mi naskočila husí kůže, budu muset vylustrovat pohádky).

Pokoušela jsem se tyto Piškotovi odlišnosti eliminovat svým bodrým humorem, ale ne vždy se mi to dařilo. A tak zatímco ostatní děti říkaly papat, bumbat, kakat a koko, kopaly do míče, strkaly se a šťouchaly, zapojovaly do společných her, Piškot všechny tyhle aktivity naprosto ignoroval, seděl tu jedné, tu druhé tetě na klíně, loudil jídlo a žoviálně rozprávěl. Pokud se někomu zdá, že se tím chlubím, nenechte se mýlit. Ono mě to krapítek děsí. Navíc Piškotova neochota zapojit se do jakékoliv společné aktivity pobyt na táboře trošku komplikuje. Když ovšem nejste já a nemáte brutální žížalkovu domácí průpravu. Mé verbální schopnosti jsou však také velmi rozvinuté, navíc oplývám i jinými donucovacími prostředky, proto nějaká ta společná akcička sem tam proběhla.

zavody.jpg

"Maminko, co je to svět?" zeptalo se mé drahé dítě, když jsme si lebedili v solné jeskyni. Vytřeštila jsem oči, Iva spadla z lehátka a dvě další se dusily slinami.

"Svět je, Vojtíšku, všechno kolem nás" pokusila jsem se o hbitou inteligentní odpověď.

" I teta?" ujišťoval se Piškot.

"I teta, i židlička, i nebe, i tráva, zvířátka, já, tatínek, jídlo....všechno to je svět." pokoušela jsem se vyjmenovat co nejvíc variant a zabořila se pohodlně do sedačky.

Piškot se chvíli hrabal v kamíncích soli a něco si brblal.

"Maminko a kde se vzal svět?"

(Ano, jsou mu jen dva roky a na tohle mám deset svědků :-))

UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUF.....................................

"To je moc složité, broučku" v hlavě zuřivě pátrám po zasutých informacích ze základní školy a kamarádky na mě visí očima......"máme doma takovou knížku, ukážu ti to."

Zabořila jsem se hlouběji do sedačky a pokoušela se dítě zabavit házením kamínků do korby náklaďáčku.

"Maminko a jsou i jiné světy?"

Ježišmarjá, na co se mě bude ptát v pěti letech???????????????????? Závistivě jsem pokukovala po ostatních robátkách, která radostně hýkala vyhazujíc do vzduchu hrsti solných kamínků.

"To záleží na tobě, Vojtíšku. Myslím, že tohle nikdo neví, ale když budeš chtít, tak můžeš mít spoustu dalších světů. Můžeš si je vymyslet, můžeš na ně věřit a můžeš v ně doufat..." jsem zvyklá odpovídat mu jako dospělému. Už odmalinka. Ostatní maminy na mě hleděly lítostivě a mírně užasle.

" A půjdeš tam se mnou?" upřel ně mě své čokoládové oči.

"Do těch světů? Když budeš chtít, tak moc ráda." Já ty svoje oči radši zavřela, protože mi se mi z nich začaly koulet slzy.

*

ada.jpg

Co si na výletě povídal s Adélkou, to nevím. Do toho světa mě totiž pouští jen moc a moc nerad:-)

13.3.07

MDŽ

MDŽ jsem si vopravdu řácky užila. Vzhledem k tomu, že dlouho dlouho dopředu plánovaná schůzka, jež mě měla vynést do hvězdné výšiny sereblit a lidí užívajících výsluní bulvárních časopisů s nákladem vyšším než Zlaté stránky, byla vynašečem odřeknuta den předem, nevytlačím zajisté plačící Vendulku jen tak brzy z prvních stran, pokud ovšem nevybiji půl vesnice a celý kurník, což se samozřejmě vyloučit nedá, ale vzhledem k mé přátelské holubičí povaze a vzhledem k tomu, že odjíždím, je to v příštím týdnu krajně nepravděpodobné.

Lomíc rukama zajistila jsem si na tyto dva dny hlídání tím, že jsem znásilnila piškotkova dědečka, tento si vybral dva dny řádné dovolené a já se mohla pracovně realizovat. Tedy mohla bych, kdyby.......


S myšlenkou, že má dovolenou zrušit, mě dědeček poslal někam a pyšně si ve čtvrtek ráno odvedl radostně hýkajícího piškota pryč.

Přede mnou se rozprostřelo období dvou dnů naplněných......................ničím!!!!!!!!

Zatajil se mi dech. Svěží vítr samoty mi rozevlál lokny a jeho síla třásla i oční bulvou.

Co teď? Co budu p r o b o h a dělat???? (uklízení, praní, žehlení a vaření jsem zamítla během 20 vteřin)

Co jsem dělala, než ................

Sprchovala jsem se!!!!!

Horká voda v deset dopoledne chutnala nevšedně. Umývat se za denního světla, se mi zdálo až hříšně nestoudné. Rozdováděla jsem se natolik, že jsem se po sprše i komplet natřela jakýmsi stuchlým tělovým mlékem. Štípalo jen chvíli....

Fénovala jsem se!!!!!!!!

Zvuk fénu mě zpočátku drobet vyděsil, ale za chvíli se mi vybavilo celé mládí. Mé vzpomínky šly tak daleko, že jsem použila jakési přípravky, které take nebyly nejnovější, ale rozhodně to na jejich schopnost tužit nemělo vliv.

Nosila jsem podpatky!!!!!!

Nejdřív jsem sehnala žebřík, poté vyhrabala u stropu krabici, kde bylo mezi srdíčky napsáno "lodičky" a poté se s každou pět minut laskala. Vybrala jsem si ty nejodvážnější, několik poslední pokusů o přejití celé chodby skončilo bez pádu, takže volba byla jasná. Oděna ve staronovém, překvapivě slušivém outfitku, vyrazila jsem do světa.

Ve dveřích jsem se srazila s Jaruškou. Ta mi tragicky a velmi šišlavě sdělila, že kromě toho, že nemá zuby a bude je mít až příští týden a nemůže tedy mluvit, dohodla si na následujících několik dlouhých týdnů brigádu a že tedy nebude většinu dne v našem společném domě přítomna a zda to zvládnu.

Svět se se mnou zatočil. Tohle nemůže být můj život!!!! Tolik štěstí najednou!!!!!!!!!!!!

Voňavá, namalovaná, usmívající se, nasedla jsem do vozu a vyjela vstříc radostné, radostnější a nejradostnější představě trávení MDŽ jako svobodná žena mající na sebe čas.

*

Tady bude pokračování.........

10.3.07

Hajzlovej poplach

Máme nabito ostrejma a zítra frčíme na sluníčkový tábor. Je to efektní název pro akci, kde se 13 matek, z toho 7 těhotných, s 13 dětmi ve věku 1,5-2,5 roku dobrovolně uchýlí na šest dnů do společného ubytování v naději, že dělají pro své robě to nejlepší. Pro mé dítě je zjevně nejlepší individuální program, ale já nedbám, neboť jsem tvor společenský a nenechám se přece svým synem a jeho otcem, introvertními střelci s vysokými nároky na své okolí, nikterak omezovat.

Že mi to dá robě řácky vyžrat je nasnadě. Má k ničení mé nervové soustavy zvláštní nadání. Tuším, že po otci. Trestá mě totiž, aniž bych mu cokoliv udělala.

*

Nebyli jste náhodou teď někdy na Sokoláku? Pro toho, kdo neví co to je, je jakékoliv vysvětlení zbytečné, pokud jste zde ovšem byli, mám jednu zásadní otázku.

Ještě tam ten hajzlík houkal???????

Abych to vysvětlila.....v rámci zušlechťování brněnské přehrady namísto jejího vyčištění od sinic bylo postaveno na místě hrdě zvaném "Sokolské koupaliště" veřejné WC. Muselo stát tak tři čtvrtiny ročního rozpočtu naší obce a je skutečně skvostné. Pokud přijedete do Brna například na veletrh, pak velmi doporučuji toto místo navštívit a označit jako poutní.

Stříbrný monolit mísy hrdě koresponduje se stříbrným monolitem umyvadla spojeného s mýdlenkou a fukarem, vše je velmi prostorné, samozřejmě přizpůsobno vozíčkářům, interier je ozdoben mnoha čudlíky, z nichž všechny mají navíc nějakou funkci.

Zkrátka umělecké dílo hajzlového architekta.

Můj syn tam velmi rád chodí, neboť podlaha klouže, splachovadlo je dotykové a zeď obsahuje četné dírky, z nichž vylézá tu sáček, tu papír, tu překvapení s nevšední vůní. Velmi rád pouští vodu a vzhledem k tomu, že ještě zcela neobjevil tajemství fotobuňky, dovádí jej "náhodný vodní proud" k radostnému výskání a výskokům na mísu.

Při poslední návštěvě se ovšem rozhodl poznat taje čudlíků. Trefil se již na první pokus. Když se jeho malý prstík dotkl červené plochy tlačítka, začal hajzl vydávat naprosto příšerné houkavé zvuky, které vzápětí přešly v plynulý, nervy a uši deroucí tón.

Trošku po mateřsku jsem si zanadávala a chtěla alarm vypnout. Nešlo to. Zkoušela jsem všechno možné, i modlitbu hlavou k jihu, ovšem alarm nekompromisně drtil dosud tiché prostředí odpočinkové zóny a drze nereagoval ani na jasné výzvy piškotovy "vypni se, vypni se , žíkám, seš hlucheeeeej???!!!".

Hrdě jsem se postavila před toaletu a vyčkávala, odkud přiletí záchranná mise, abych mohla vysvětlit důvod planého poplachu. Nepřijel ani hrdý policista na koni, ani údržbář záchodků ve slušivém oranžovém outfitku....zkrátka nestalo se nic, kromě toho, že jsem nasraným důchodcům musela pořád dokola vysvětlovat, kdo že jim to vyplašil pěničky.

Po dvaceti minutách, kdy mi hlava hodlala z toho brajglu explodovat, jsem se i s piškotem odplížila do bezpečné vzdálenost a co moje krátkozraké oči dovolily, sledovala, jak na hajzlové houkání reagují okolojdoucí. Připadala jsem si jako ve skryté kameře.

Pán se zastavil, paní ho tahala za rukáv pryč, cyklisté řádně šlápli do pedálů......no prostě kdybyste leželi na tom houkajícím hajzlíku s tržnými, bodnými, sečnými ranami nebo tam rodili, nebo si tam řezali žíly a pak si to rozmysleli....nebo kdyby vám prostě jen nešly otevřít dveře, nic nemačkejte. Zbytečně budete rušit pěnice a stejně vám nikdo nepomůže.

Piškot to ověřil naprosto spolehlivě.

Já jen pořád nemůžu pochopit, proč někdo dá na hajzl alarm.....................a nedá tam vypínač. Že by další předpis EU???????

Když se stmívalo, přestalo mě to bavit. To už měl odhoukáno 3 hodiny 47 minut a 15 vteřin.

Není nad to, mít při stolici pocit bezpečí..............................

6.3.07

Až budu se starým mužem....

Nevím proč, ale z nějakého nepochopitelného důvodu,naprosto nesmyslně a bezdůvodně, ovšem o to intenzivněji, přitahuji hubené muže mezi padesátkou a šedesátkou. Tedy to bylo před deseti lety. Teď je to mezi šedesátkou a stovkou.

Aniž bych se o to jakkoliv zasloužila, jsem objektem touhy několika jedinců výše uvedené charakteristiky. Zatímco sama slintám po obrovských, svalnatých a vypatlaných mongoloidních pětatřicátnících, kteří však o mě ani okem, natož jakýmkoliv výrůstkem nezavadí, stávám se múzou pozdních nočních polucí stárnoucích pánů.


"Já jsem ji potkal, ona se usmála...ta se ti usmívá, úplně mi rozzářila ráno..." posměšně mi recitovala spoluhýřička Z. slova jistého Š. , spadajícího pochopitelně do kategorie "pivní prostatik", která vyslovil na mou adresu poté, co se do mě neochvějně zakoukal ve chvíli, když jsem byla na maškarním za mrtvolu .

Rozšířil tak dlouhou frontu dědů s holemi, vyhlížejících mě skoro stejně často jako smrt .

Ovšem nedejte se mýlit! Já proti starším pánům nic nemám, právě naopak!

Takový zralý chlap už ví, co je pěkné a nedá se zlákat pozlátkem módních vlnek a stružek rachitismu. V lásce o co méně může, o to více umí a dokáže určitě pěkně ocenit dmoucí se obliny, které jsou jinak diktátem fešnu zapovězeny. Obvykle nemívá potřebu jít se v tom nejlepším stádiu vztahu hledat a i mindráky má většinou už vyřešeny. Hovoří laskavým, mírně lektorským tónem, takže si vedle něj taková pěkná třicátnice připadá jako holčička.

Já bych si dala říct, což o to.................nebýt SAMOZŘEJMĚ!!!! šťastně vdána a nebýt například Š. výpitek či ten předním F. úchyl přes ponožky a ten předtím K. divný slintal. Důvod jako důvod – vycházejme tedy z toho, že si zkrátka a dobře říct nedám.

Když spojím tento fakt, který nemusí být na první pohled patrný s faktem, který na první pohled patrný je (panečku, to je věta!), a to, že trpím absolutní a stoprocentní koketní idiocií, pak jednoduše nechápu samotný zájem těchto pánů a zejména pak nenávistné švihání bičíkem jejich parnerek po mých křehkých skráních.

Partnerka výpitka Š. po mě totiž nemetá jen nenávistné pohledy, ale už po mě vrhla dokonce i vajgla. Mí bojoví tchoři navíc zjistili, že i za mou úspěšnou karieru adresáta anonymů může naprosto stejný důvod.

Takže tady na tom místě místopřísežně prohlašuji....dámy!!!!! nebuďte krávy!!!! já jsem absolutně neškodná!!!!!!

Zatímco celý internet hýří barvami erotiky, které publikuje tu pubescentní dívka, tu uhrovitý mladík, tu stařka nad hrobem vydávající se za sexsymbol, já zastupuji mlčící většinu žen, které se ze sexu prostě zrovna podělat nemusí. A jsem na to dokonce hrdá! A co????? Je potřeba vykřičet konečně pravdu do světa!! I když je nepopulární!!!!!

To, že procházím právě jakýmsi obdobím, kdy je mi mužský dotek velmi příjemný ještě neznamená, že nejsem tak trošku frigidní či narcistická nebo prostě věci kolem penisu upřímně ignorující.

Jsou chvíle....jsou určití lidé....či určité situace...kdy snad...trošku....něco.......ale jak uvádím výše, mé libido jihne pouze, když vidí gorilího samce, který příliš nemluví a je schopen úderem zabít bizona, nebo velmi velmi drahé italské lodičky případně kvalitní velmi velmi drahou italskou trekovou obuv.

Nemohu za to . Je to genetické. Příroda to tak zařídila těsně po tom, co nechala tyto jedince mužského pohlaví, italské lodičky i trekovou obuv, vymřít a nahradila je stejné znaky vykazujícími jedinci ženského pohlaví a obuví od vietnamských obchodníků.

I když...možná se blýská na lepší časy. Pro mě a tím i pro paní od hubených pánů mezi šedesátkou a smrtí. Pro samotné pány však nikoliv....

Dnes, poté co jsme vyzvedli mé fauvé z opravy, pravil žížalek zvláštním, léta neslyšeným, tónem....ten tě TEDA hltal očima!!!

Když vezmu v úvahu, že takovou větu nepronesl asi sto let a že onen TEN neměl do gorilího samce daleko a také to, jak často demoluji svůj vůz...............................tak snad....trošku......něco :-)

5.3.07

Stará láska, Nerez a my

Tak ono nestačí, že si šamstra narazila moje osmdesátiletá babička. Ne, že bych jí to nepřála, ale před několika lety, kdy tahle podzimní romance propukla, byl dědek Hubert exemplář odrůdy "švihák lázeňský", plný života a fešný.

Není tajemstvím, že ženy našeho rodu likvidují muže celkem zdatně, rychle a spolehlivě, proto nechápu, co babička čekala. My čekali přesně to, co se stalo. Hubert seschl, zcrvrkl se a zpopelavěl, hulí jako tovární komín, téměř nemluví a čúrá do pytlíku. Babička je nasraná a po pěti nezdařených manželstvích se ve svých pětaosmdesáti letech rozhodla, že už to mastí a našla si kámošku.


A má recht. Já to asi brzo udělám taky.

Ale jak tuhle pravdu sdělit Jaruně?????

Totiž......když jsme se včera vrátila z ranče u červené Káji, kde jsem si z plna hrdla užívala tučné krmě, lihových nápojů, Zuzany Navarové a žížalkova údu a našla jsem v obýváku tchyně Jaruny rozpláclého jakéhosi tvora zcela zjevně mužského pohlaví, zbytek vlasů zčesán velkou spoustou laciného gelu.

Jaruš jen kvete. Nedávno si koupila omlazující krém od Víší denní a noční a těžko teda říct, jestli pučí z jarního vzduchu nebo venkovní či vnější chemií. Když jsem toho chlapa viděla, vsázela jsem na Víší, ale žížalek, zachmuřen a konsternován, snažil se vypátrat, cože za chlapa se mu somruje do máminy postele. Nebyl tady totiž poprvé ( v obýváku, v posteli nevím....)!! Jaruš se jen stěží snaží ukrývat kytice růží a dokonce jsem přebírala od donáškové služby růžové!!!! krajkové spodní prádlo.

Jaruška v růžových krajkách............................haguna matata

Já mám nyní stále dobrou náladu, neboť ozdravný víkend měl fatální účinky na mé libido, které jarně rozkvetlo do krásy a objemu a tchyni rozhodně přeji trošku toho erotična, které ji třeba zvedne ze záhonu a já tam v mezičase tajně naseji trávníček, ovšem vyšťavený žížalek (také fatálně) je poněkud znejistěn a nesvůj.

"Jestli jednou ten chlap ochutná, jak matka vaří, už se ho nezbavíme" pronesl tragicky večer nad ode mě s láskou připálenou topinkou.

Já jsem si zase představila, jak se za nějakých pár let starám o sexem zničenou tchyni a vyschlého tragéda čúrajícího do pytlíku a udělalo se mi blbě.

Ovšem co je moje nevolnost proti znovuzrozenému ženství mé tchyně oděnému v růžovém spodním prádle!!!!!

Myslím žížalku, že si oba budeme muset zvyknout! Tak ahoj, nový dědo...

:-)

2.3.07

Zelený zubařovo voko

Tramtadadá, máme to za sebou!

Dlouho, předlouho jsem hledala. Hledala zubaře. Jednak je jich nedostatek a jednak jsem byla nespokojená s jejich službami. Odmítaly (samé ženy) mě totiž předtím píchnout anestézii. A to je zlé, neboť já prostě bez příslibu neotvírám.

Svět ale nedávno zrůžověl. Jedna z cvičenek (další důkaz toho, jakým je sport přínosem) mi dohodila svého zubního kamaráda.


Do ordinace jsem vstupovala jako vždy, sanice pevně sevřené, nohy pevně podlomeny a hodnotu strašecí někde na úrovni 256%. Bílá jak zeď jsem se usadila na křeslo a tiše drkotala.

Najednou se nade mnou objevila rouška a nad rouškou ty nejkrásnější zelené oči (po těch mých), které jsem kdy viděla. Chvění nepřestalo, jeho důvod se poněkud změnil.

Pan doktor hovořil tichým tlumeným sexy hlasem a vysvětloval mi nedostatky mé ústní dutiny a přitom mi hleděl zhluboka do očí. Představovala jsem si různé věci související s vrtáním, zuby v tom ovšem hrály jen pramalou roli.

"Tak jdeme na to " pravil zubařský Adonis a vzal do ruky jeden z těch příšerných přístrojů, kterým zubaři oplývají, čímž mě katapultoval do reality.

Zřejmě katapultáž nebyla stoprocentní, neboť když chtěl, abych na úpravě svého chrupu alespoň minimálně spolupracovala otevřením úst vyhrkla jsem panicky "ale pane doktore, to mě budete muset předtím opíchat, to já vám jinak neotevřu!!!!".

Zornice se lékaři zúžily do úzkostných štěrbin, sestra za mými zády tiše prskala a já bořila v křesle hlouběji a hlouběji. Doktorovi se po chvíli přestala třást rouška a pravil tím svým sexy hlasem....."nejste první s touhle nabídkou, ale jsem zadán. Budete chtít anestézii?"

Co se dělo dál nevím, neboť jsem studem omdlela.

29.1.07

Takže...co se na mě nezměnilo???

Film mě dovedl k zamyšlení . A už to vím....co se na mě nezměnilo?

Už dlouho se za nic nestydím. A už dlouho říkám promiňte a omlouvám se, kdykoliv mám jen náznak dojmu, že je k tomu důvod.

Taky už dlouho nenosím hodinky.

Ne, že by mi snad naše finanční situace nedovolovala, nějaký ten pěkný tikající kousek pořídit. Jen mi zkrátka orloj tížící zápěstí připadá již drahnou dobu jaksi nepatřičný a v podstatě k ničemu.

Hodinky jsem definitivně odložila po jedné „poslední noci“. Byly pěkné. Stříbrné. S třpytivými kamínky připomínajícími, že je čtvrt nebo bylo půl. S ručičkami líně se klouzajícími po nápaditě měňavém povrchu ciferníku, jehož název byl poněkud nadnesený, neboť cifry byste na něm hledali marně. S řemínkem, vilně se pnoucím po mém zápěstí, leskem a tvarem lahodícím barvě, co mi na kůži vykouzlilo letní sluníčko.

Dodnes si vzpomínám, že když se tohle letní slunce rozhodlo zapadnout, zakrývala větší z ručiček ten největší z broušených sklíček. Já si rukou malinko stínila oči, aby mi neunikla ani vteřina z rudé, růžové, šarlatové a azurové nádhery, která na obzoru vybuchovala do nestoudně živelných obrazů a spolu s vůní přicházející letní noci tvořila tak nestoudný kýč, až to někomu méně zamilovanému mohlo připadat trapné.

Věděla jsem, že už ho víckrát neuvidím.

Zvláštní na chvílích, o kterých dopředu víte, že jsou poslední je, že vůbec nevíte, co si s nimi počít. Že se pokoušíte prožít naposledy to „největší a nejlepší“, ale úpornou snahou docilujete naprostého opaku. Snažíte se urvat si „vzpomínku na celý život“ a místo prožívání stále podvědomě porovnáváte realitu s vysněným očekáváním. Čím víc se bojíte konce, tím častěji kontrolujete, jak daleko od něj ještě jste.

Když ráno slunce bíle a zlatě vycházelo na druhé straně kopce za lesem, pamatovala jsem si místo pohledu jeho očí a chutě jeho úst, místo dlouhých polibků a očekávané intenzity posledního milování, jen každý detail měňavého povrchu ciferníku.

Už jsem byla sama, když větší z ručiček zase schovala největší z kamínků. Ten pohled mě zabolel natolik, že jsem velkým obloukem odhodila od sebe stříbrně se třpytící připomínku toho,že všechno jednou skončí.

Na zápěstí mi zbyl bílý obrys.

Slunko bylo milosrdné a do konce léta mi od něj odpomohlo. Čas byl také milosrdný, jak je mu ostatně vlastní, a do konce léta mě zbavil divného pálení v místech, kde obvykle bolívá trápení.

Ale hodinky už jsem si na ruku nevzala nikdy. Ani ty zlatobílé, které mi z lásky dal MUŽ. Ještě neví, že měřit čas je zbytečné. Pokusím se mu to vysvětlit, ostatně není kam spěchat, společného času máme dost a dost.

Málokdy jsem o něčem pevně přesvědčena. Ale myslím, že mé opovržení hodinkami jen tak něco nezmění.

Kdyby pro nic jiného, tak pro tu úžasnou možnost začít nevinnou konverzaci se sympatickým člověkem.

„Nezlobte se, nevíte náhodou, kolik je pro nás dva právě hodin?“

*

Ještě si můžete přečíst Evino jablko

28.1.07

Zkrácení rodičovské dovolené

Sice si seru do vlastního hnízda, ale jsem pro....

Ono není zbytí, stát na to nemá a sice by se mi líbilo, kdybych za osmičku byla doma ještě dva roky, ale co už. OVŠEM.....ovšem pevně doufám, že si naší milí zlatí hoši uvědomí jednu malou nepodstatnou věc.

Protože jsem kvalitní občanka, přečetla jsem si všechna ta lejstra, co vláda smolila ještě před tím, než dostala důvěru, takže mě ta šokující informace ve zprávách dnes skutečně nezaskočila, naopak já jsem v minulých dnech šokovala tímto sdělením nejednu spolumatku s tím, že jsem přesvědčena, že toto bude jedna z prvních věcí, které budou prosazeny.

A přesně z toho důvodu jsem se vrhla k zápisu do školky už před časem, protože pokud bych měla jít do práce ve třech letech dítěte, je nutné, aby toto mělo kde pobývat. Těžko ho můžu nechat samotného doma, i když je geniální.

A hele šok. Pic kozu do vazu.......bereme děti narozené pouze do listopadu 2004, nikoliv včetně. Přednostně bereme děti starší tří let. Obávám se, že vám ho nevezmeme, v září ještě nebude mít tři roky a máme děsný nával čtyřletých.................

No....a tak to by mě, kluci poslanečtí, zajímalo, jak tohle mám řešit. Zatnula jsem svou dělnickou pěst a radostně bych se vydala do procesu o rok dříve, ovšem chca nechca se mi zdá, že jsem se ocitla v jakési patové situaci......školek je méně, míst pro tříleté děti minimum, pro mladší v podstatě nejsou, platit paní na hlídání si vážně nemůžeme dovolit, stejně tak soukromou školku....takže možná bych ho mohla pašovat do práce v přenosné kleci pro kočky.

Máme s Vojtou trošku smůlu, že padáme zrovna do období trvajícího asi půl roku, kde tohle bude skutečně problém.

Nedalo by se jednou stanovit pravidla platící stejně od začátku do konce? Nedalo by se nechat na matčině rozhodnutí, zda bude za víc peněz doma kratší dobu, či zda chce být doma déle s tím, že ji bude stát podporovat minimálně?

Zdá se mi to, nebo je skutečně trošku nefér měnit pravidla hry v jejím průběhu s tím, že hráč nemá v podstatě žádnou šanci hrát tak, aby byli všichni spokojení?

Pro mě za mě si to navýšení mateřské nechte, on kdo chce, tak je schopen si přivydělat, ale proboha nestavte mě do neřešitelné situace, kdy se budu muset rozhodnout, jestli dám výpověď nebo přivážu dítě ke stojanu před samoobsluhou!

Vše o mé matce

Nerada srocuji slova kvůli obsahu filmu, nečekejte tedy nic konkrétního.

Předpokládám, že většina z vás kultovní film Pedra Almodovara z roku 1999 už stejně viděla, takže bych nosila dříví do lesa.

Horečnatému závazku dívat se na krásné filmy o krásných ženách jsem dostála naprosto. Co mě však na filmu překvapilo jsem byla já.

"Todo sobre mi madre" jsem viděla poprvé před tím, než se piškot narodil. Jako "nematka" jsem rozuměla všemu, dokázala jsem se ztotožnit, dokázala jsem vnímat laskavost Manuely i její hledání po smrti syna. Příběh jsem považovala za možný, reálný, chvílemi pro mé usazené české ženství poněkud bizarní, ovšem prožitelný. Chápala jsem nadsázku "nutnosti neustále předstírat" i emoce tryskající velmi střídmě pouze ve chvíli samotnosti.

Když jsem tenhle úžasný film viděla včera, díval se někdo jiný. Dívala se "matka". Příčilo se mi chápat Manuelin klid, oči které se neosvobodily pláčem a přesto viděly jasně, tichou pokoru, se kterou dál žije....sama, zcela sama poté, co ztratí jako svobodná matka svého sedmnáctiletého syna.

Ono příčení nebránilo tomu, aby mi tekly slzy jako hrachy a na duši se dělalo divné Almodovarské krásno. Zóna šnuptychelnosti se zvýšila adekvátně představám o možné ztrátě krve své krve....ale!

Ale z roviny reálna, i když poněkud bizarního, jsem si tento snímek přesunula někam těsně vedle Alenky v zemi za zrcadlem. Ze země srdcervoucích "vopravdickejch příběhů", které někdo – jakkoliv vzdálený – prožívá, do oblasti vyprávěnek rodících se v hlavě geniálního scénáristy.

Manuela se mi z reálné nádherné ženy stala fikcí. Stále nádhernou, nicméně fikcí.

Jakkoliv se mohu snažit být pro svět lepší, jakkoliv si mohu rozumově zdůvodňovat nereálno nenávisti vůči "viníkům", přesto se tomu pocitu mohu jen těžko ubránit. Zkoušela jsem se, ještě rozjitřena, zahledět hluboko do sebe a analyzovat svou schopnost odpouštět.Skončila tam, kde začala ta divná, bezbřehá, bezdůvodná a obrovská mateřská láska.

Dokážu odpustit velmi mnoho – nedotýká-li se to mého syna.

Z celého srdce doufám, že si nikdy nebudu moci ověřit své skutečné reakce na podobnou situaci.

A z celého srdce žasnu, jak dokáže tříkilový poměrně nevzhledný ječící uzlík, změnit velkou a názorově poměrně stabilní ženskou nejen úplně, ale i do naprostých detailů.

Zkusím na sobě najít něco, co se nezměnilo....................

Sníh se třpytí

Sníh se třpytí. Sluneční paprsky pomaličku odpařují jeho kůži a těsně nad bělostí se dělá hedvábná duha.

Starý ořešák, libující si pod studenou peřinou, mžourá do nečekané spousty lednového slunce a pomalu, líně a spokojeně pohupuje větvemi v rytmu větrného dechu.

Nebe je blankytně modré a na konci louky polyká její bělost.

Je třeskuto. Je bílo. Je nádherně.

Vzduch má nejspíš vůni šíje Sněhové královny. Vůni bílých pusinek. Chuť pomalu loučících se krápníků.

Jenže....

...jenže to já nevím. Nevím, protože to všechno sleduji s horečnatou uslintanou držkou připlesklou na dithermu svinsky velkých dveří. Slzavě toužím proběhnout se s piškotkem po té bílé nádheře a lehknu z představy, že se má kůže bude chladit vprostřed závěje.

Akorát hovno.

Vy LIDÉ, co tyhle pocity nemáte jako já pár dnů kvůli pár kucknutím, ale nemoc vám bere život týdny, měsíce nebo roky, máte můj hluboký obdiv a velikánské přání, ať v sobě nacházíte sílu vydržet to, dokud to bude třeba. Protože mě i těchto pár dnů mrzí. Chybí mi. A ta nemožnost je prožít je hrůzostrašně zbytečná.

Já nevím, asi je to klišé. Ale když jsme zdraví (jako že já jsem, za NEMOC považuji nepoměrně horší věci), měli bychom držet hubu, neremcat pořád o kdákovinách a usmívat se na svět. A vážit si ho.

*

Světe vážím si TĚ!!!!!!!!!!!!! Usmívám se, jak jen mi to ruplý koutky dovolí!!!!!! Tak se smiluj a vydrž ještě pár týdnů s tímhle cukrovým počasím!!!!!!!!!!!!!!!!!! DÍK......

24.1.07

Lhala jsem vám!!!!!!

V předchozím článku jsem v dobré víře uvedla nepravdu.

Opravuji tedy. Ne, chlastat nemá cenu, ani Vénovu slivovici. Bacil vás stejně totiž nakonec dostane. V této chvíli vypadá neutěšená situace v našem řadovém domečku asi tak, že mládě jako nejzdravější z nás je deportováno u Jarušky, aby nebylo vystaveno dalšímu náporu bacilů a virů a já chcípám. Doslova chcípám.

Můj nedoléčený zápal plic se rozhodl, že to jen tak nevzdá.


Naopak dal se hbitě do díla a podnítil mou tělesnou schránku produkovat teplůtku posazenou velmi blízko číslu čtyřicet.

Dlouho jsem neměla zimnici. Včera v noci ano. Házelo to se mnou v kadenci absolutně neuvěřitelné a to několik poměrně nekonečných hodin. Nevím proč, ale po celou tu dobu mě napadalo, jestli už někdo zkoušel využít zimničných stavů při natáčení hard porna. Kdyby mě včera žížalek pronajal, mohlo vzniknout několik skutečně nosných a kvalitních snímků, v nichž by žena (já) jednoznačně hrála rytmický prim.

Koukám na haldu pilulek, co je mám polykat po jídle a před jídlem a mezi jídlem a koukám na kalendář, kde mi kamarád MUDr. zatrhl červenou tužkou datum, před kterým nesmím opustit lůžko. Je to neskonale depresivní.

A tak ejchuchu ejchuchu, sleduji vodnatým okem, jak za oknem chumelí a konečně se dělá zima. Z postele to vypadá velmi romanticky. Ti, co dleli vně sice tvrdí pravý opak a nadávají a kopou do svých nabouraných automobilů, já si však nenechám své válení znechutit a budu se dál kochat chumelením za okny a bílou jiskřivostí, která pokrývá dosavadní odívanou hněď.

Už jsem zahájila masivní letákovou kampaň, bych zdrcené cvičenky informovala o tom, že jsme na dlouhou dobu docvičily. Mnohý místní muž, těšící se, že žena vypadne a doma bude klid, mě za to rozhodně nepochválí, ale zkrátka není každý den posvícení.

Jediný, kdo bude radostně obíhat kolem bude žížalek, neboť mé večerní absence v prostoru mezi šporákem a postýlkou ho zasahovaly den ode dne víc a více a konečně mě tedy má tam, kde mě chtěl již dlouho dobu mít. Doma v posteli.

Mně v této situaci nezbývá, než zkrátka opět přežít tu dobu nemohoucnosti, abstinence a nejrůznějších nechutných projevů dušení se. Hodlám tak učinit pomocí knih a filmů o úspěšných ženách plných sil, bojujících proti nepřízni osudu, zejména o těch, které na konci nezemřou.

Ovšem i přes takto orientovanou četbu si sama již na hrdinku hrát nehodlám. Budu ležet a ležet, dokud se nevyležím do bezvědomí. I bacil bude tak znechucen nicneděláním, že odejde k nějakému aktivnějšímu jedinci.

Pan doktor, co se k nám dnes opět prohazoval lopatou, měl totiž pro mě už úplně poslední varování. Zazlobíš, přivážu tě ke kovovce na plicním.....

Mám sice ráda přivazování, ale nemám ráda bílé kovové postele a ještě méně mám ráda nemocniční pach. Tentokrát budu opravdu hodná........

*

A abych si to ulehčila, naordinovala jsem si na každý den jeden krásný film s krásnou ženou.

Dnes to byly "Příliš dlouhé námluvy". Jestli někdo spolehlivě zvýší spotřebu šnuptychlů na minutu, pak je to Audrey Tautou. Možná je tak bezvadná proto, že se narodila "skoro" stejně jako já. :-) Zítra si pochopitelně pustím po třistapadesáté Amélii a strhnu smrkací rekord.

Inu, dobrých zpráv je stále méně, je tedy třeba na těch špatných hledat cosik pozitivního.

Přesto věřím, že se někdy....v budoucnosti...třeba dočkám toho, že ocitneme v jedné chvíli já, piškot i žížalek zdrávi. Vím, je to neskromné a poměrně odvážné přání, ale odvážným přeje štěstí, tak snad.....jednou...........................

22.1.07

Dva moji žhaví muži....

Nějak mi to v sobotu ujelo. Místo plánované kulturní akce s výstupní známkou 9,7, mnou od počátku bojkotované, tak řečeno tancevačky pod taktovkou Třetích zubů, jsem trávila večer v příjemné náruči sedací soupravy a australského červeného vína kamarádky Z.

Žížalkovi se totiž udělalo (zaplaťpánbu, pánbu mě netrestej) večer nevolno a místo do blízkého městyse vjel naprosto vyčerpán do lůžka a moje další aktivity mu byly zjevně lhostejné.


Využila jsem toho a přes blízký lesík, boty notně okopány, obličej se známkami několika výživných pádů, dorazila jsem na pěkný dívčí pokec za přítelkyní.

Měla jsem štěstí.

Její můž pinkal kdesi ve velkoměstě tenis a ona opuštěna a tím více nadšena mojí přítomností, nešetřila na občerstvení a tudíž se večírek skutečně vydařil a navíc byl ukončen zpěvy pěkných kotlíkářských hitů v místní nálevně.

To mi budiž omluvou, že jsem dorazila – opět mírně otlučena – domů za zpěvu časného ranního ptactva v poněkud velmi excentrické náladě a svého muže našla, k dost velkému zděšení, vylepeného na dlažkách v předsíni.

"Sakra , máme hypotéku" proběhlo mi hlavou a jala jsem se jej oživovat na svůj stav s naprostou bravurou. Tiše jsem doufala, že zemdlel žalem a oživí jej pouhý pohled na mé lepé tílko, ovšem číselník teploměru ukazující 40.2 celsiových stupňů mi tuhle naději odebral.

A tak, ožratá jak zákon káže, balila jsem již podruhé za život svého bezvládného zákonitého muže, tentokrát ovšem do mokrých prostěradel notně politých domácí slivovicí, což je prý zaručený lék na snížení stavů horečnatých.

K ránu přestal s podporou globálního oteplování a jeho teplota k mému údivu vykazovala 35,5.

Měla jsem jakési výčitky svědomí, že jsem jej podchladila záměrně "ježiši, ta hypotéka" . To a poměrně silná slivovice strýce Vény ze Strhářů mě nenechaly usnout.

Piškota jsem vyfasovala od Jarušky o brzké deváté hodině a měla být jak dobrou matkou, tak dobrou ošetřovatelkou. Možné nebylo ani jedno. Zbytky mozku mě správně upozornily, že mám-li se zbavit jednoho bříměte, bude jednodušší udat dítko, neboť horečnatého muže někam strčím jen stěží. Vždy ochotná záchranná ruka dědečkova nezklamala ani tentokrát a já se tak mohla mezi výměnami slivovičných prostěradel trošku prospat.

Netušila jsem ovšem, co mě čeká.

Včerejší noc a dnešek jsem trávila obkládáním slivovičných prostěradel na tílka obou svých mužů, neboť jak známo, muži nic nevydrží a podlehnou kdejakému flusu.

Musím říci, že piškotek s horečkou 39,7 trvající převážnou část noci a dne, mi vháněl do očí slzy a do rukou bezmoc a do srdce velkou potřebu vzít to za něj a ta něha se přenesla i na nebohého stonajícího tiše hýkajícího manžížalka, a tak jsem přestala přemýšlet nad hypotékou:-)) a střídavě běhala z jednoho pokoje do druhého a plnila vše , co jsem jim na očích viděla. Naštěstí je měli oba převážně zavřeny. A naštěstí má péče způsobila jejich momentální příznivý stav.

Nemohu si pomoci, ale po těchto zkušenostech musím oponovat prohlášení, že alkohol je metla lidstva. Myslím, že jedině to kvalitní naložení do lihu mě uchránilo před chcípáním v prostředním pokoji. Myslím, že strhářská slivovice způsobila, že jsem skutečně kvalitní a výkonnou ošetřovatelkou, současně milující ženou a matkou s poměrně pevnými nervy a sice třesoucí se, nicméně laskavou hladící dlaní.

Jsem přesvědčena, že reklama na Actimel je klamavá.

Jsem přesvědčena, že pokud stojí za to podnikat nějaký čtrnáctidenní test, pak jedině test s kvalitní slivovicí.

Pokud budete někde poblíž, můžeme to rozhodně vyzkoušet. :-)

20.1.07

Mým čtenářům

:-)

několik (velmi mnoho) slov na vysvětlenou, spojených s uvedení několika faktů o autorce stránek :-). Kdo zaregistroval hodnotné ohlasy z posledních dní , bude asi více v obraze. Určeno víceméně pouze pro "mé čtenáře".

Možná, že všechno zlé je pro něco dobré. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy dostatečně nezdůraznila, jak jsem ráda, že ztrácíte čas četbou tohoto „deníčku“. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jste se ozvali a podpořili mě a já vás prostě zase odbyla.

Asi to tak občas nevypadá, ale jsem moc ráda, že vás bavím. Jsem moc ráda, že pár minut svého života trávíte čtením života mého. A jsem moc ráda za každý váš názor, za každý komentář, vzkaz nebo mail. Pochopitelně s výjimkou těch, které stály u zrodu této děkovné zdravice.

Proto se cítím povinována trošku víc se představit a zodpovědět některé z vašich dotazů a připomínek i přesto, že by možná bylo rozumnější nechat to plavat.

Takže jedeme:

1)Mé jméno není těžké zjistit, vzhledem k tomu, že jsem je plné uvedla v první knize, vydané spolu s Kostějem, Mirunem a Georgem K. Stejně tak zjistit mé bydliště je poměrně snadné. Nevidím důvod, proč bych to měla nějakým způsobem tajit, nestydím se za to, kdo jsem. :-) Faktem tedy je, že kdo mě oslovuje jménem a jasnovidně používá zmínky o vísce a Zoo, zcela jasně pouze vyčtené, mě ještě nemusí nutně znát osobně.

2) I když jsem se nechala unést a na poznámky o své fyzické podobě reagovala vystavením své fotky , což bylo velmi dětinské, nemyslím si, že by pro čtenáře těchto stránek bylo až tak důležité, jak vypadám. Naopak mám za to, že ten, kdo to neví, si může svobodně představit někoho, kdo tu ventiluje své radosti i strasti. Nebudu ale zastírat, že mě udivilo, jak donekonečna opakovaná poznámka evidentně nešťastného člověka může způsobit ovlivnění něčího názoru. :-) Navíc o skutečnosti, na které dle mého mínění zkrátka nezáleží. Ne na každém šprochu vždy něco je.
Fakta v tomto bodě? Faktem je, že jsem akreditovanou cvičitelkou, páchající svou praxi momentálně suma sumárum 5 hodin týdně, a to se specializací pilates, body form, ZTV a P-class. Cvičení mě baví poslední dobou o něco víc než psaní, zejména vzhledem ke skutečnosti, že odezva je intenzivní, okamžitá a pozitivní. A jednoznačně jsem v tom také lepší. Diskusi o tom, co je pěkná postava, nechám fundovanějším týpkům. Jsem žena a tudíž budu vždycky nespokojená ….

3) Má absence reakce na určitou fenomenální formu komunikace v podobě opravdu šťavnatých napadení není způsobena tím, že by mi to snad vyhovovalo a tento fakt chci zdůraznit. Nicméně není poprvé a ani naposledy, co se něco takového děje a můj reakční vývoj na toto procházel fázemi rozhořčení-sebeobviňování-bránění se a mnoha dalšími a dospěl k fázi současné, kterou je prostě ignorace.

Trvalo mi to opravdu dlouho, konečně však vím, že každý anonymní výpad má pouze takovou sílu, kterou mu sami přiřknete. Anonymní nenávist nelze pochopit, neexistují k ní žádné důvody, nemá to žádnou oporu v realitě, je to zkrátka jako záprdek. Smrdí to, zasviní to celý dům, ale je to neškodné. Jsem přesvědčena, že současné výpady nemají cokoliv společného s kýmkoliv z mé minulosti, protože i když v tomto směru dříve něco proběhlo, nikdo z těch odhalených – dříve zúčastněných – by si nedovolil dělat narážky na mé dítě. Jsou hranice, které ani ubohá Jindřiška zkrátka nepřekročí.
Můj názor je, že je lépe, napadá-li onen chorý mozek v této fázi mě, než by se vrhl na některého začínajícího psáče a tímto intenzivním nátlakem ho s největší pravděpodobností odrovnal. Upřímně říkám, že být to před pěti lety, už se hroutím :-).

4) Ano, i přesto mi to stojí za to. Těžko se to vysvětluje. Psaním si třídím myšlenky, mám radost, když máte se mnou radost, mám radost, když jste se mnou smutní. Vím, že občas plodím bludy a někdy jsem k uzoufání nudná. Přesto mi skládání slov dělá velkou radost, udržuje mi slovní zásobu, což je na mateřské dovolené velmi záslužné a v neposlední řadě je to jakýsi zvláštní způsob seberealizace. Těší mě to. A dělat, co člověka těší, je vážně fajn :-)

Ano, stojí mi to za to. Kvůli sobě i kvůli vám.

*
Chci se tímto omluvit, že na čas zakážu komentáře. Opravdu to snad není proto, že by se mě mohly donekonečna opakované výkřiky podle scénáře –jsi tlustá, manžel tě podvádí, tvé dítě je ošklivé, jsi prostě ubožačka a (pozor) tvůj fanklub nemá více než pět členů (tady bych viděla skutečné jádro pudla) – dotknout. Zakážu je proto, že zkrátka nechci, abyste byť i malinkou část svého času věnovali čtení těch divných výlevů nebo snad reagování na ně. Ty, na které nebylo reagováno, jsem vymazala. Bylo jich dost a stálo to dost času. Jakoukoliv diskusi na téma, zda je vhodné mazat komentáře, v tomto případě odmítám :-).

Budu ale dál moc ráda za každou vaši reakci, klidně i věcně kritickou, pro které můžete použít funkci vzkazů nebo mail. Jsem ráda, že mě čtete a jsem ráda, když dáte najevo, že tam někde jste.

A jestli tam jste a čtete to tu rádi, pak slyšte že faktem je, že mám nádherného úžasného syna, trpělivého muže, který je jako každý chlap občas k zulíbání a občas na zabití, mám úplně obyčejný život uprostřed dvorku se slepicemi, bývám často smutná a sklíčená a taky často veselá a mám spoustu starostí, o kterých nikdy psát nebudu a spoustu radostí, o kterých budu psát o to méně. Jako každý jsem ráda, když mě má někdo rád a když je hezky a když mi něco vyjde.

A mám-li být upřímná, tak mám pocit, že mi psaní zatím většinou vychází (nekladu si vysoké cíle:-). A taky mám pocit, že není tak špatné ve třiceti vědět, co vás v životě baví a bavit bude a dělat to – a dokonce tím i něco málo vydělat.

A pokud to s sebou přináší daň v podobě blbečka, co utrácí svůj život pokusy otrávit cizí život nebo ublížit nebo kdo ví co to vlastně má být, tak tu daň ráda dám.

A ještě jednou…..DÍKY VÁM VŠEM…………. A myslím to upřímně :-)

16.1.07

Úterý je oddychovým dnem

Úterý je jediným dnem, kdy ve večerních hodinách nepodléhám šílenství fyzických aktivit a v hodinách dopoledních aktivit mateřských. Úterý mám fixováno jako den pohody, obžerství, popíjení levných alkoholických nápojů a nezávazné zábavy s díťatem.

Dnešní úterý mi však bylo pokáleno hned zčerstva, neboť jsem ke své hrůze zjistila, že v masérské škole, kam jsem se pod vlivem přihlásila, proběhl jakýsi převrat a kvalitní jedinci byli odejiti. Jediný, který zůstal a tedy by mě měl eventuelně vyučovat, je jakýsi odbarvený suplementy přervaný výpotek, což jak jistě uznáte, není nic pro blond křehkou duši.

I zrušila jsem svou přihlášku a podala přihlášku novou. Briskně a nekompromisně. Nebudu se přeci zaobírat myšlenkou, že by snad TOHLE mělo být nějaké znamení, že všude dobře, v kanclu nejlíp. Naopak. Zabojovala jsem a prosadila si místo víkendového intenzivní kurz, což znamená, že budu v průběhu tří týdnů fungovat jako téměř bezdětná osoba.....až se děsím, jak se těším!

Náladu mi nezkazila ani vidoucí vědma, která ve snídani s Novou věštila, věštila a vyvěštila, že jestli se má letošního roku skutečně někdo bát, pak jsou to panny a ryby. To bylo z karet. Z křišťálové koule, ve které se profi odráželo logo TV Nova pak věštila tak intenzivně, že se jí téměř smekla paruka a vyvěštila, že teda panny hotovo, hirošima hadra, hustý...prostě humus rok. Nejhorší rok za posledních 50 let. No řekněte....co mě se tak může stát? Vzhledem k tomu, že moji oba muži na tom mají být úžasně, můžu tak maximálně umřít nebo se zase zamilovat do blížence. Nic horšího se mi stát nemůže a co mě nezabije, to mě posílí. Já zkrátka budu masérka, ať si věští třeba z lógru!!!!!!!!!!!!! Jaký si to udělám, takový to budu mít.....

Tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem valila Piškota po návsi jako že na zdravotní procházku. Tvářila jsem se u toho nadšeně a bojovně, takže první půlka kolečka (okruh kolem kapličky a prasečáku) proběhla v tichu a radostném výskání mého díťátka.

Pak se díťátko pochcalo. No nic, člověk nemůže mít všechno. Honem domů.....U prasečáku se díťátko šprajclo a předvádělo super jedna á hysterák, co o něm pan doktor Matějíček píše, že za něj nemáte dítě trestat, bo to souvisí s vývojovým obdobím a že to prostě nedělá schválně. Tak jsem ho netrestala a snažila se ho co nejlidštěji mu vysvětlit, že musíme domů, protože má počurané a tudíž mokré kalhoty a jestliže budeme postávat další hodinu, je vysoce pravděpodobné, že zkrátka opět nastydne a budeme muset být doma...blablabla....díťátko ječelo čím dám tím víc a jalo se mlátit sebou o zem, tak jsem ho Matějíček neMatějíček čapla a vlekla dědinou, ječícího a vzpouzejícího se o to víc, čím víc měl diváctva.

U kapličky jsem ho Matějíček neMatějíček ztřískala před zraky půlky obecního zastupitelstva. Na naši už tak pochroumanou pověst toto bude mít zcela jistě zdrcující dopad.

Navíc jsem s hrůzou zjistila, že příští týden je zápis do školky a ač tam mimínek bude nastoupen nejdříve za rok, je nutné k tomuto zápisu jít. Až mě oblilo, jak ten čas letí............mám kluka, co půjde k zápisu do školky.......

Opět mě zachvátila existenční panika. Mám sice vysoké IQ, ovšem úměrně tomu mám nízko postavenou paniční laťku. Choulíc se do křesla, naléla jsem si něco z domácí produkce a podnikla průzkum množství své podnikatelské odvahy. Po odhalení její míry jsem si naléla druhou sklénku, neboť jsem ji našla krčící se v koutku hned vedle odvahy otevřeně řešit konflikty. Obě byly malinké, špinavé a ustrašené.

Takže pod vlivelm třetí sklénky padlo další rozhodnutí.

To druhé dítě rozhodně chci!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nikdy jsem neměla daleko k sebemrskačství....................................

14.1.07

Obsluhoval jsem anglického krále

Dříve, než jsem se rozhodla napsat něco o tomto velmi brutálně inzerovaném fenoménu, pokoušela jsem se najít související názory. Většinou totiž, pokud je můj pohled totožný nebo podobný těm směleji vykřikovaným, nemívám potřebu vnořit se do houfu halasících hlasů a své oduševnělé postřehy si nechám pro sebe. Když mi ale na gúglu vyjel jako třetí tento odkaz , rozhodla jsem se zadout do trub silou nevšední.

Sice nejsem úplným optimistou a s některými částmi poměrně negativních kritik se částečně ztotožňuji, nicméně zdaleka nehodlám být tak kritickou a místo vši v kožichu chci snad poněkud naivně vyjádřit své uspokojení. Těžko lze ode mě očekávat objektivitu, neboť i kdyby mi Menzel pouštěl 120 minut do čivových ústrojů nepřetržité zrnění, neodcházela bych z kina zklamána.

Nemusela bych totiž sledovat lepé děvy s perfektně depilovanými okončetinami a silikonovými rty, kterak švitořivě víří vzduchem a zneškodňují jednoho maskovaného útočníka za druhým, nemusela bych se nechat masakrovat nadlidmi, případně drtit neustálým zaostřováním na mou potencionální rudou minulost, popřípadě rasistickou budoucnost čili sjednoťme si to – českou malost.

Nelze se divit týnejžrům, kteří dávají pět hvězdiček filmům jako "Rychle a zběsile" případně "Buffy, lovkyně upírů", že odcházejí z kina hladoví a poměrně velmi rozladěni. Nelze se snad ani divit Hrabalofilům, kteří sledují každý chybný krok páně režižérův a oč napjatěji, o to zbytečněji očekávají tu "svou" oblíbenou scénu prezentovanou přesně v tom duchu, ve kterém ji pochopili sami.

Zkusím se na chvíli na film podívat zelenýma očima, které jsou daleky očekávat cokoliv a které lační po odpočinku, odpoutání a krásnu a pokusím se představit si, že tyhle oči nejsou zatíženy četbou knihy.

Ty oči odcházely z kina spokojené, snad trošku rozpačité z příliš a podivně bleskového závěru toho poměrně vláčného a nikam nespěchajícího vyprávění. Ne, neodcházely však ani nadšené ani okouzlené, zmámené a o to méně buličí.

Ale mé oči nejsou očima filmového kritika. Jsou to oči konzumního diváka, které často hledají právě tu tolik ostouzenou "laskavost", které mají dost trčení ukazováku na "vlastní malost", tolik typického pro Hřebejkovy (i když velmi líbivé) filmy a které už unavuje neustálé rozebírání toho, že černá je bílá, rudá je černá a bílá ať je jaká chce, vždycky má nějakou špatnou vlastnost v postavě muže A, zatímco muž B je čistý a bezúhonný, ovšem semlen nepřízní osudu.

Možná právě proto mi vyhovuje Menzelův pohled na Hrabalova Jana Dítě. Možná proto mi nijak nevadí přeměna hloubky na poetiku. Snad kvůli tomu mě neuráží barvité opulentní hodování ani prvorepubliková krása a půvab dívek, které na rozdíl od těch denně vídaných , mají pel a dráždivou ženskost. Osvěžuje mě absence hledání viníků a prezentace života běhu v podobě poetických, něžně barevných a velmi často laskavých obrazů.

Snad proto chci nevidět některé nepříliš vyhovující mi aspekty filmu, jakými podle mého názoru jsou velmi rozporuplné spojení Ivana Barneva a Oldřicha Kaisera (Ivan Barnev mi přiznám se chvílemi lezl dost na nervy), až očividná potřeba některých "komických" scének zaujmout a již uváděný závěr.

Jestliže filmu někdo vyčítá "magii pivní pěny a poetiku malých lidí", stejně jako to, že je prostě "jen hezký", pak já to vidím spíš jako klad – samozřejmě pokud zde není naléhavá potřeba srovat film s knižní předlohou, což je podle mě zkrátka něčím nesrovnatelným.

Jak jsem již řekla, míra nadšení a zklamání závisí na míře očekávání. A zde zcela zjevně magalomanská propagace spíše uškodila než pomohla. Zda bude film viděn více mýma očima nebo zda vě většině shodující se převážně negativní kritiky budou mít pravdu ukáže čas.

V každém případě si dělejte co chcete :-). Pokud se rozhodnete na film zajít, rozhodně tam nechoďte hladoví a v žádném případě s někým, kdo si vžívá do role filmových kritiků. Zkuste výjimečně zajít do mešního kina, prostory multikina jakoby filmu malinko škodily a vkládaly mu podivný pitoreskní punc zejména dvaceti minutami absurdních reklam a upoutávek na filmy plné mrtvol a UFA. Uvidíte. A když se vám film líbit nebude, můžete mít za své peníze a čas alespoň dobrý pocit, že máte stejný vkus jako většina českých filmových kritiků.

12.1.07

Stará žena

Až budu starou ženou, nebudu číst staré knihy ani lisovat mladé víno. Budu pít stará vína a psát mladé knihy. Budu sedět u okna v přízemí a sledovat roční obdbobí, střídající se na malém náměstí. Budu moudrá, vyrovnaná, osamocená a trošičku zatrpklá. Můj cynismus se bude bít v prsa na výsluní a cit, dobře schovaný, ale pořád tak spalující, se bude choulit někde v trávě pod kopcem. Na klíně mi bude vrnět kočka a na křesle druhá. Na židli možná třetí a koťata budou v krabici pod stolem. Budu krapet zapáchat, ale konečně to budu já.

Teď jsem sice mladá duchem, ovšem momentálním nedostatkem pohybu výrazně utýraná tělesně. A ne, že bych nezapáchala....

Zlomilo mě to tak, že jsem byla nucena navštívit masérku-psycholožku.

"Vždycky večer si zhodnoťte den a za něco se pochvalte" řekla ta paní když mi drala trapézy.

U krční vyhodnotila vliv sebelásky na celkovou fyzickou kondici člověka a při bederní mluvila cosi o frustrujícím pocitu nedostatku intimity.

Večer jsem začala intenzivně pracovat na své sebelásce.

Rozvalila jsem se do postele a toužíc po cigáru, snažila se vyjmenovat všechna pozitiva toho dne.

Eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee

Tak jsem zvolila cestu zvýšení množství intimity.

Ježišnechtohojánemůžudejchatjemiblběfaktnechámetonajindyjo?

Odtáhla jsem se od něj a koukala střešním oknem, jak nad mou hlavou černé mraky plují a neptala jsem se, proč se lidé nemilují, ptala jsem se, co budu PROBOHA! dělat po zbytek svého života.

Zachvátila mě existenční panika.

Pak jsem zjistila,že přesně vím, co budu dělat, až budu stará. Zbývalo ještě zjistit, co budu dělat od teď do šedesáti, což je zhruba třicet let.......

Ježišmarjá, do kanclu já už se nevrátím!!!!

To byla nosná myšlenka, která mě naplnia až po okraj. Je výborné, když vím, co dělat nebudu!!!!!!!! Přemýšlela jsem ještě dlouho a pak mě napadlo, že na sucho na to asi nepřijdu. A tohle významné přemýšlení chtělo zvláštní tekutinu.

I nalila jsem si zelenou vílu sídlící v něžné lahvi Absinthu a netrvalo dlouho a ................najednou to bylo jasné.

Budu masérka!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Vždyť je to nasnadě! Ke svým tělocvičným aktivitám si přidám ještě tyto a budu šťastná a drobná podnikatelka.

Výborně!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zelená víla se lišácky smála a já si ještě ten večer vyplnila všechny možné přihlášky a nalinkovala tím svůj osud naprosto jiným směrem, než byl namířen dosud.

Inu, uvidíme.

Myslím, že pokud to vyjde, budu mít na sklonku života rozhodně o čem psát.

:-)

11.1.07

Všude dobře, doma manželka

Prášky, co mám, jsou fakt bezva. Ty s tím efedrínem. Vůbec nechápu, jak je možné, že je taková věc legální. Kromě mírně změněných stavů vědomí a poměrně častých výpadků krátkodobé paměti si vážně nemůžu stěžovat. Svět zrůžověl a když žížalek nastudoval poté, co jsem se na něj plných 10 minut šťastně usmívala, podrobně příbalový leták, také se šťastně usmál a prohlásil...letos budme mít pěknýzačátek roku.

Neměl tak úplně pravdu, protože i když efedrin vykonává své s mým přístupem k životu, ony výše zmiňované výpadky krátkodobé paměti nejsou právě praktické.

Moc nevím, jak to popsat co nejvtipněji. Ono na tom totiž nic vtipného není. Žížalek si tedy rozhodně nesmál.

Když odcházím z domu, tak obvykle

1) a) vyjdu ze dveří

b)zasunu klíč do zámku a zamknu naše vchodové dveře

c)vyndám klíč ze zámku

2) spustím se dolů, kde

a)projdu zadními dveřmi tchyně, které zamknu (pokud není doma) klíčem jež setrvává v zámku trvale

b) projdu chodbou

c)zasunu klíč do zámku

d)odemknu si přední dveře tchyně

e) vyjmu klíč ze zámku

f) vyjdu ven

g) vložím klíč do zámku a zamknu přední dveře tchyně

h) vyjmu klíč ze zámku a mohu se radostně vydat vstříc nevšedním dobrodružstvím

Bohužel a nejsem na to hrda, jsem vynechala z tohoto seznamu jeden bod. Co to je, jeden bod v tak výživném výčtu, řeknete si.

Inu, pokud je to bod 2e), stávají se nesplnitelnými i body 2g) a 2h) s tím, že bod 2f) zůstává nedotčen.

Krátce a stručně řečeno......................ocitnete se před domem, který je zcela zamčen a v jehož všech zámcích zeje zevnitř nějaký klíč.

Jste poměrně spoře oděni a vedle vás cupitá nemocný batolín, se kterým jste měli v původním plánu jet k lékaři. To nemůžete, neboť klíče od auta máte pochopitelně na jednom a tomtéž kroužku, na kterém se uvnitř zamčeného domu houpou i vaše ostatní klíče.

Co si počnete?

Pokud jste blond, podniknete jako první věc marný útok na vnitřní ochozy domu, přehodíte dítě přes plot, ten následně přelezáte způsobem ne právě hodným komentářů. Když se vám konečně podaří, za cenu zničené Adídas bundy, setřepat se z drátů, zjistíte, že jste skutečně poctivý debil a zamkli jste opravdu všechno. První, co vás napadne, je rozmlátit tchyni okno v přízemí, neboť tudy je cesta ke klíči nejkratší, ovšem máte jakousi posvátnou úctu z matky svého muže a tím pádem vezmete majzlik a tyčku a začnete se naprosto zcestně pokoušet páčit dveře v jakémsi chorobném domnění, že je to lepší cesta.

Nutno podotknout, že manželův bratr je sklenář, takže původní nápad byl jistojistě tím pravým....kdyby ovšem nebyly v daném okně dithermy a kdyby.............................no kdybů je moc, je poměrně zima, dítě začíná být nervozní, protože se těšilo na jízdu vozem, které se hlasitě domáhá.

Mobilní telefon máte...............pochopitelně bezpečně uzamčen ve vnitřních prostorách budovy.

Takže opět přehodíte, nyní již vzpouzející se dítě přes plot, i vy sami podniknete jeho další opravdu komické zdolání a vydáte se loudit drobné na telefon.

Když se vám tyto podaří vyžebrat od místního opilce zjistíte, že veřejná budka nefunguje.

Potupně zajdete na místní úřad a domáháte se možnosti, zavolat...................................když je vám toto umožněno, najednou zjistíte, že nevíte komu.

A tak jako ta pipina, místo abyste zavolali zámečníka nebo sklenáře, voláte manžela. Budiž vám omluvou, že jste na práškách s efedrínem a tudíž vážně nemáte schopnost myslet jakkoliv, natož prakticky.

Manžel přijede – ostatně kvůli tomu jste si ho brala, aby přijel na zavolání!!!!!

Přijede a k vašemu údivu nerozbíjí okno, ale snaží se vyrazit přední dveře. Vráží svými nebezpečně se dmoucími šedesáti kily do naprosto nehybných zárubní a v tu chvíli těžko říci, v co doufá, že udělají. Vám je jasné, že neudělají nic, ale držíte hubu, bo je zima a máte hlad a chcete to mít za sebou.

Abyste se na to nemusela dívat, jdete se na chvíli projít. Když se za půl hodiny vrátíte, najdete svého muže tentokrát na zadní straně domu zapřeného do elektrické vrtačky, kterou se snaží zneškodnit zámek. U nohou mu leží tři zlomené vrtáky a z úst vycházejí slova, která vám mají naznačit, že radost jste mu tentokrát rozhodně neudělala.

Po dvou hodinách máte své klíče, vděčně padáte muži k nohám, ten odjíždí hartusící, neboť má v práci frmol.

Zapalujete si cigárko a pohazujete si klíči v radostném nadšení ze shledání s nimi.........................

......................................................................

a ty klíče vám padnou do kanálu.

***

Jsou věci, které zkrátka nevysvětlíte.

Jsou ženy, které si zkrátka neměl nikdo brát ................................

9.1.07

Testovací!!!! Mají blondýny Íkvé??????

Protože ve stavu nemocných se uklízí jen stěží, knihy už jsou všechny přečteny a já, absolutně vysílena péčí o dítě, když toto usíná, padám hubou na klávesnici ve snaze mentálně si odpočinout, mám nepoměrně více času na surfování než v jiných, zejména slunečných dnech. A tak, postižena dutinami zcela zanesenými a tím pádem pocitem bezbřehého hnusu, v touze přiblížit se svému idolu, zašla jsem své nebohé ego zmučit nejrůznějšími testy a vyčkat tak Ženatého se závazky , jediné světélko v tmách.

První test-test IQ není zadarmo, poplatek Vás bude stát 79,--Kč za odeslanou registrační sms a myslím, že nebudete zklamáni. Když tento test zařadil zasmrkanou blondýnu bez tužky a kalkulačky do poloviny kategorie 120 – 130 velmi vysoká inteligence – 8% populace (mám screen, ale neumím ho sem dát :-)))))))))))))hehe), pak nepochybně ztepilí muži plní sil budou končit někde vysoko v oblastech geniality.

Udělala jsem si IQ test a mám hned lepší den. Jen mě mrzí, že mi dosažený výsledek neumožňuje plnohodnotnou konverzaci s internetovými sereblitami honosícími se magickými iniciálami RH, odmítajícími komunikovat s nikým, kdo nemá IQ vyšší než 130. Právě kvůli NĚMU!!! jsem obětovala 80,--Kč za sms, protože ač jsem ve světě internetu ignorant a o jeho existeci vím teprve týden, nesmírně obdivuji jeho zralý přístup k problematice mezilidské komunikace a stal se mi vzorem a otěckem. Možná že kdybych si vzala tužku a kalkulačku........ale co už nadělám.

Nicméně pokud si myslíte, že právě VY byste snad měli šanci, můžete to ještě zkusit:

Veřejné testování IQ

Aktualizované termíny testování IQ pro veřejnost: testovani.mensa.cz

pravidelné testování v Praze, Brně, Plzni, Pardubicích, Hradci Králové
  • Brno 10.1. v 16.00 a v 17.00, DDM JUNIOR, Dornych 2
  • Chomutov 11.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Klášterec n. O. 12.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Praha 13.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Praha 14.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • Holice 16.1., Gymnázium, vstupní testy Mensy od 14.00 (od 9 let)
  • Bystřice pod Hostýnem 18.1. – ZŠ Bratrství, vstupní testy Mensy od 14.00 (testy od 6 let)
  • Kroměříž 19.1. – ZŠ Sýpky, vstupní testy Mensy od 9.00 (od 2,5 roku)
  • Kroměříž 20.1. – ZŠ ZACHAR, Den Plný Her, vstupní testy Mensy od 9.00 a 10.00 (testy od 9 let)
  • Zlín 20.1. Diagnostický den (testy od 2,5 roku)
  • více na testovani.mensa.cz

Pokud třeba zjistíte, že nejenže nejste dost vrozeně inteligentní na komunikaci s RH, ale navíc snad blbější než blondýny, nezoufejte, můžete si hodit například tento testík, protože citlivější, než mé 3 body budete určitě:-).

Jestliže ani to nepomůže, pak možná zkuste zaběhnout na chvíli sem a uvidíte.

A když ani to nepomůže a budete pořád v depresi, pak by snad pomohlo pánům a dámám aspoň tohle.

Připadá mi, že jsem po dlouhé době konečně vložila příspěvek, který může váš život skutečně obohatit a tak mohu s velmi vysoce dobrým pocitem tyto tipy ukončit a jít psát objednávky :-).

Vaše VIB

Velmi inteligentní blondýna