A jak tak sedím a čichám do plic sytě vonící tmu, zavírám do ní oči a ještě vidím jiná voňavá místa a šlápoty v trávě, uplakané hlasitou a démonickou bouřkou.......
Neumím říct...jelo se tam tamtudy a potom doprava...a projížděli jsme tím a tím ........proto říkám – to město mělo široce rozevřené oči, bylo přátelské a velmi útulné. U sloupku pošty na rohu byl přivázaný takový oříšek flekatý a holčička, co spadla v parku z kola měla oči modré a hluboké jako nebe. A silnice, po které jsme jeli, se točila až k nebi jako vydrážděná hrdá kobra. Hory byly bílé a spanilé. A těch vůní! Sytá země, kámen, co praská něžnými kořínky hořců a kopyty na hrubo okovaných koní tahajících klády vyrvané lesu................
Nemám z cest vzpomínky, mám z nich dojmy...a vůně....a trhavé postřehy úzkostlivě se bránící vyvětrání. Mám z nich radost. A klidný večer, když sedím, dívám se na ořešák a do plic čichám sytě vonící tmu.....
Žádné komentáře:
Okomentovat