Nevím, kam na návštěvu....

Po děsně dlouhé době se brouzdám internetem jen tak pro zábavu. A s hrůzou zjišťuji, že nemám pomalu kam jít. Mé milované ženy jsou všechny obdařeny velkými rostoucími břichy a dvěma různě rychle tlukoucími srdci a já se bez mučení přiznávám, že i když jsem nečekala, že s tím mé ujařmené ženství bude mít problém, tak má. Píší krásně, upřímně a šťastně. A já, ačkoliv jim to z celé šířky svého serdce přeji, přece jen žaludek to nějak špatně nese.

Nevím, proč musí být těhotné všechny...... :-)

Mnou navštívení muži mají jako vždy články kvalitní a k zamyšlení, nic se nezměnilo, řeší se, měří se pinďoury, přebíjí se argumenty a vyskakuje se, kdo že je víc nad věcí....ale já bych si chtěla číst. Neřešit, nepřepínat, jen tak číst, co je zameteno do koutka, co tiše přede pod nohama...jen tak číst něčí příběhy, bez pointy, bez ambicí....jen tak číst a za pár dní si připadat jemu či jí důvěrně známá.

Že bych, do kosmu, musela utíkat nakonec do knihovny??????????????????

Když ráj, tak ráj.....

Někdy prostě nejde bejt smutnej.

Někdy má Štěstí zlatý vlásky a tlustej zadeček, na pubescentní, železnými cvočky prorostlé slečny živě diskutující v parku pokřikuje "klávy klávy jak si vlastně povídáte, klávy klávy, jakou máte žeč?" a pak se celé odpoledne vyptává, pročpak slečny zvedaly "plostšední plstíček".

Jestli se mi, sakrapes, v životě ještě aspoň jednou v životě něco TAKHLE POVEDE, tak jsem nežila nadarmo :-)))))))))

Troška retrospektivy

Psaním jsem se vždycky ventilovala. Vypadalo to asi tak, že jsem šťastně žila a veškerou tíhu hrůz, kterými zahleňovaly bouřlivé emoce mou nebohou hlavu, jsem vypsávala a papír modral a zelenal a občas se samovzňal. Poté jsem objevila radostnou virtuální existenci a počala obcovat s písmenky na klávesnici. Zprvu nenápadné písání se postupem doby vyvinulo v cosik řízeného a mým vrcholem byl tuším rok 2003, ze kterého pochází skutečné perly mé tvorby.

Od té doby mě nejrůznější porody a potraty a jiná hormonální nadělení zbavila veškerého umu skládat písmenka a já to vím, ne že ne, nezlobím se za to....tedy na Vojtu se nezlobím, tam se to zřejmě šikovně předalo, ale na Stelu se teda trošku zlobím.....takhle mě vyšťavit a zabalit to, to se prostě nedělá.... Nicméně skutečnost, že že spísovatelkou v nejbližších 30 letech rozhodně nebudu jsem přijala a na důkaz toho roztrhala kousek po kousku v rozpoložení o objemu asi tak jedno a půl promile celý již šikézně dokončený a sic nepříliš tučný, zato velmi obsažný rukopis. Tuto skutečnost není třeba komentovat.

Psaním se nadále hodlám ventilovat, neboť je to po házení kamení po slepicích, plivání z mostu na automobily značek AUDI a BMW a bafání zpoza rohu na hubené vysoké dívky nesoucí se na převysokých podpatcích ta čtvrtá ze všech nejmilejší zábava, protože člověk sedící u počítače nebo mumlající něco do diktafonu není vystaven požitku společensky konverzovat o častosti močení své ratolesti případně o vlivu termálního koupaliště na rozvíjející se libido miminovo.

Psaním se tedy budu nadále ventilovat, což nutí klást si otázku, co tedy budu dělat jinak? Čím se budu proboha

ž i v i t??????????????

Tuto otázku jsem si kladla ihned po vystřízlivění...tedy asi tak čtrnáct dnů po krvavém prvním máji....neustále. Trápilo mě to, když jsem po sedmnácté za den za zpěvu Hany Hegerové...a dost už toho kouzla co opíjí mě jak psí víno........... vytírala podlahu v obývacím pokoji a šudlila stokrát vyšudlenou kuchyňskou linku .(Kromě absence literární inteligence mě totiž hormonální přelud dostal ze stavu BB – bohémský bordelář, do stavu UU – úklidový úchyl). Nesnáším to. Nesnáším pořádek, protože je nudný a nenutí vás přemýšlet a jednat akčně. Navíc jsem už čtrnáct dnů nehledala klíče. To prostě není život!

Člověk má jít za svým snem a mým skutečným snem je být...........Peggy Bundovou. To je má modla, můj vzor, má hvězda planoucí v tmách poklidného vesnického života.

Ale jsem k sobě upřímná.

Já zkrátka nemám na to, dosáhnout jejích kvalit ani při vyvinutí jakékoli snahy...........jediné co tedy mohu, je se této esenci ženství přiblížit co nejvíce.

Takže...............takže jsem začala prodávat boty.

Dětské boty.

Desítky bot.....stovky bot................................

Kdyby vám teď bylo umožněno nahlédnout za má záda, uviděli byste regál až k prasknutí naplněný botičkami, sandálky a bačkůrkami všech možných tvarů a velikostí.

Já totiž, když něco začnu, dělám to zkrátka pořádně.

Problém, který mě poněkud zaskočil je, že já mohu dělat sebepořádněji, ovšem kde není kupec, je průser.

Své pečlivě nastřádané úspory, doslova vydřené v potu a krvi na hodinách ejrobíku a pilátesu, jsem vrhla do lůna svého nového podnikání a toto způsobilo, že v současné době disponuji sice 250 páry bačkůrek, ale na hotovosti mám přesně v tomto okamžiku třináct korun padesát haléřů.

Nezoufám.

Jsem roztomile optimisticky naladěna, přibrala jsem si cvičební hodiny, takže nyní potím krev ne tři, ale šest hodin týdně, mé čtyřmi měsíci těhotenství poněkud rozpuklé tělo to kvituje s povděkem, mé klouby o něco méně, ale život je zkrátka boj.....

Díky bohu Žížalek má pro můj boj o zrno zjevné pochopení a podporuje mě nejrůznějšími slogany, jako například....."Tak co Elle, jak to šlape?" "Vojta byl moc hodný, kolik bačkůrek mu dnes přidělíš?" popřípadě "dnes si dáme k večeři vzor dvanáct nula nula v červené na másle nebo s oblohou?"

V takových chvílích pouštím velmi nahlas "...já vím že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií, když pořád meleš mám tě rád tak to mě ubíjí...." a kreslím svým novým mopem na lesknoucí se podlahu sprosté obrázky.

Večer pak přepočítám bačkůrky, vzdychnu a jdu spát.

Myslím, že být věrnou kopií Ella Bundy se mi vcelku podařilo.

Cesta z města

I když nám pár metrů za okny kokrhá kohout a auto projede jednou za hodinu a když se pár metrů za domem vnoříte do lesa, můžete se brouzdat v listí a několik hodin nepotkat člověka, je zde blízkost města a množství lidí denně vídaných pro mě čas od času nesnesitelné, protože se bez vlastního chtění a bez příčiny víc a více stávám vlkyní samotářkou, vztekle vrčící na cokoliv se schopností verbálně komunikovat, láskyplně olizující a tlapou převalující své jediné přeživší mládě.

Proto jsem kvitovala s povděkem, když se Žížalek rozhodl zakoupit obrovský stan, který je nyní ve zkušebním provozu na dvorečku, na kterém tím pádem není místo již pro nikoho jiného :))), a nafukovací matraci úžasné šíře. Tu oceňuji obzvlášť, neboť si matně vzpomínám, jak jsme v loňském roce prováděli poměrně náročný trek v Mrtvých horách a mé stárnoucí tělo nebylo zničeno ani tak třináctihodinovým šlapáním s absolvováním převýšení o výšce téměř současného letopočtu, ale ráno se budilo naprosto nepoužitelné , kdy tu vtlačen kořen, tu vpíchnut kámen, vypadala jsem malinko jako poměrně výrazně deformovaný android nevalné kvality a stejně tak se celé dopoledne pohybovala.

Inu táhne mi na Kristovy roky, to se nedá nic dělat. Nároky rostou, nerudnost také a dobré věci ze života prchají, jako by se začínaly bát omezené trvanlivosti nositele.

Na všem špatném je ale potřeba nalézt něco dobrého.

Dávnějším výpravám na Žížalkově motocyklu, kdy vybaveni pouze žhavou vášní, jedním spacákem a lahví něčeho ostřejšího definitivně odzvonilo a nyní vypadají naše výlety do přírody spíše jako stěhování nomádské vesnice střední velikosti včetně dobytka, ale pohodlí takto získané je nepochybně pozitivum přebíjejícím částečnou ztrátu romantiky vznikající při nedostatku drogistických přípravků a čistého oblečení.

A tak v pátek vyrážíme. Nejdříve díky mému několikatýdennímu škemrání k ažúrovému móři a potom Žížalka nervově opravit do vysokých hor, jejichž vrcholky šimrají oblohu a jeho múžo prahnoucí po dobrodružství.

Těším se. Těším se, protože své nově nabyté střehy vlčí samice budu moct odložit stejně jako vrčením unavenou hlavu a péči o mládě přenechám samci, na kotec pak pověsím ceduli stejnou, jaká zdobí jeden výběh v ZOO a která je, jak se mi zdá, velmi inspirativní.

"PROSÍM CHOVEJTE SE TIŠE, VE VÝBĚHU JSOU ČERSTVĚ VYLÍHNUTÁ KUŘÁTKA!!!

SAMICE EMU HNĚDÉHO BYLA DOČASNĚ PŘEMÍSTĚNA DO VÝBĚHU KLOKANŮ, ABY SAMCE NERUŠILA PŘI PÉČI O POTOMKY."

Začalo léto

Čím jsem starší, tím víc mám potřebu hledat a uchopovat něco, co je ve mně zakořeněno z dětství. Jsou to útržky vůní, kousky prošlapaných lesních pěšinek, známý tón hlasu v oslovení, chuť plynoucí po jazyku......

A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že mi to všechno nějak uniká.

Ale ještě je jedno místo, kde jsem trávila každé prázdniny. Je jedno místo, kde se mi vybaví narozeninové ráno, ve kterém mi pradědeček rok co rok donesl velikou kytici růží, kde jsem hodiny a hodiny vysedávala vysoko na ořešáku, protože tam bylo blíž k nebi, protože vítr co se přihnal od pšeničného lánu si tam chodil odpočinout a šeptal mi, co všechno za celý den prožil a protože mi bylo moc smutno a vyhlížela jsem, kdy se v zatáčce za osikami objeví auto přivážející mámu a tátu. Je ještě místo, kde hledám na mezích důvěrně známé cesty.

(A někde na nich, protože jsem po nich chodila hodně často sama, vznikla potřeba psát si a povídat si tak sama se sebou. Psát si a trošku vymýšlet...utíkat do příběhů, ve kterých je mnohdy o moc snažší žít.)

Na tom místě roste třešeň starší než já. Hrdý, i když zásahy tátovy pily poněkud zdemoralizovaný, přesto nádherný strom, nesoucí ovoce tak dokonalé, tak úžasné, lahodné chutí i na pohled, tak fantasticky šťavnaté, že jediné po čem až obsesivně toužíte , je nacpat si těch černých třešní plnou pusu, zalehnout do trávy a jen vnímat tu všudypřítomnou sladkost šťávy z srdcovek velikých jako míčky na ping pong..................

Není proč odolávat. A přesně v tu chvíli, kdy to udělám, kdy si nacpu pusu k prasknutí a dusím se těmi třešněcími misskami, v tu chvíli pro mě začíná léto. Končívalo právě v den, kdy jsem dostávala svou každoroční kytku růží. A i bez růží končí ten stejný den asi i dál. Pak sice předčasně, ale přesto přicházejí podzimní splíny a sladkobolná rozjímání, co by mohlo být, kdyby............................

Ale to je daleko.

Moje léto začalo teprve včera.

Piškotek hltal s vytřeštěnýma očima třešně stejně pažroutsky jako já, dusil se peckami, protože je blbečka a ještě nepochopil, že i tak dobrá a dokonalá věc může v sobě nést něco, na čem je možné vylámat si zuby.

S plnými kapsami jsme chodili lesními pěšinkami a to mě dojímalo a leželi jsme na pasekách a dívali se na mraky a on si začal vymýšlet, co mu který mrak připomíná aniž bych ho k tomu vyzývala a to mě dojímalo ještě víc a jako nic na světě jsem věděla, že chci být s ním pokaždé, když přijde na nějaký nový zázrak a že mu chci ukázat svět plný lahodných černých třešní a bílých plujících mraků, vzdálených obzorů a tajných zarůstajících pěšinek. Ale pak jsem si najednou nebyla jistá, zda tohle je svět, ve kterém bude nakonec žít a jestli by nebylo lepší říkat mu pravdu už od začátku.

Jenže v korunách stromů zase zaševelil vítr, co vyprávěl před pár desítkami let příběhy mým uším a musela jsem se usmát, protože kde jinde by měl žít někdo tak malinký, nezraněný a bezelstný uprostřed pohádek a třešní sladkých jako sen, než v mámině náručí. Vítr jsem poslechla a začala Piškotkovi vyprávět o pradědečkovi, co jsem se ho hrozně bála i když byl moc hodný a o kytkách růží a o tom, že spolu půjdeme každý rok za naší třešní a zahájíme léto. A slíbila jsem mu, že jestli to bude jen trošičku možné, budu chtít poslouchat zase já jeho příběhy kdykoliv bude mít chuť mi vyprávět. A že jestli bude někdy sedět na ořešáku, budu sedět VŽDYCKY vedle něj.

Někdo mi tam schází, že jo..............Tak Žížalek nás může dole jistit :-) – když je dnes ten den otců :-).

Zkouším lítat

Zkouším lítat, protože lítat je snadný. Chodit po žhavým uhlí je taky snadný. Skákat z mostu, šlapat do kopců, potápět se hluboko pod hladinu....to všechno je snadný.

Snadný není žít každej den, jak jdou po sobě a vydržet sám se sebou.

Snadný není bejt dobrá máma.

Snadný není vědět, kdo jsem.

Snadný není odpouštět.

Snadný není udělat velkou tlustou čáru.

A já chci mít život snadnej. Tak lítám....................................