Čím jsem starší, tím víc mám potřebu hledat a uchopovat něco, co je ve mně zakořeněno z dětství. Jsou to útržky vůní, kousky prošlapaných lesních pěšinek, známý tón hlasu v oslovení, chuť plynoucí po jazyku......
A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že mi to všechno nějak uniká.
Ale ještě je jedno místo, kde jsem trávila každé prázdniny. Je jedno místo, kde se mi vybaví narozeninové ráno, ve kterém mi pradědeček rok co rok donesl velikou kytici růží, kde jsem hodiny a hodiny vysedávala vysoko na ořešáku, protože tam bylo blíž k nebi, protože vítr co se přihnal od pšeničného lánu si tam chodil odpočinout a šeptal mi, co všechno za celý den prožil a protože mi bylo moc smutno a vyhlížela jsem, kdy se v zatáčce za osikami objeví auto přivážející mámu a tátu. Je ještě místo, kde hledám na mezích důvěrně známé cesty.
(A někde na nich, protože jsem po nich chodila hodně často sama, vznikla potřeba psát si a povídat si tak sama se sebou. Psát si a trošku vymýšlet...utíkat do příběhů, ve kterých je mnohdy o moc snažší žít.)
Na tom místě roste třešeň starší než já. Hrdý, i když zásahy tátovy pily poněkud zdemoralizovaný, přesto nádherný strom, nesoucí ovoce tak dokonalé, tak úžasné, lahodné chutí i na pohled, tak fantasticky šťavnaté, že jediné po čem až obsesivně toužíte , je nacpat si těch černých třešní plnou pusu, zalehnout do trávy a jen vnímat tu všudypřítomnou sladkost šťávy z srdcovek velikých jako míčky na ping pong..................
Není proč odolávat. A přesně v tu chvíli, kdy to udělám, kdy si nacpu pusu k prasknutí a dusím se těmi třešněcími misskami, v tu chvíli pro mě začíná léto. Končívalo právě v den, kdy jsem dostávala svou každoroční kytku růží. A i bez růží končí ten stejný den asi i dál. Pak sice předčasně, ale přesto přicházejí podzimní splíny a sladkobolná rozjímání, co by mohlo být, kdyby............................
Ale to je daleko.
Moje léto začalo teprve včera.
Piškotek hltal s vytřeštěnýma očima třešně stejně pažroutsky jako já, dusil se peckami, protože je blbečka a ještě nepochopil, že i tak dobrá a dokonalá věc může v sobě nést něco, na čem je možné vylámat si zuby.
S plnými kapsami jsme chodili lesními pěšinkami a to mě dojímalo a leželi jsme na pasekách a dívali se na mraky a on si začal vymýšlet, co mu který mrak připomíná aniž bych ho k tomu vyzývala a to mě dojímalo ještě víc a jako nic na světě jsem věděla, že chci být s ním pokaždé, když přijde na nějaký nový zázrak a že mu chci ukázat svět plný lahodných černých třešní a bílých plujících mraků, vzdálených obzorů a tajných zarůstajících pěšinek. Ale pak jsem si najednou nebyla jistá, zda tohle je svět, ve kterém bude nakonec žít a jestli by nebylo lepší říkat mu pravdu už od začátku.
Jenže v korunách stromů zase zaševelil vítr, co vyprávěl před pár desítkami let příběhy mým uším a musela jsem se usmát, protože kde jinde by měl žít někdo tak malinký, nezraněný a bezelstný uprostřed pohádek a třešní sladkých jako sen, než v mámině náručí. Vítr jsem poslechla a začala Piškotkovi vyprávět o pradědečkovi, co jsem se ho hrozně bála i když byl moc hodný a o kytkách růží a o tom, že spolu půjdeme každý rok za naší třešní a zahájíme léto. A slíbila jsem mu, že jestli to bude jen trošičku možné, budu chtít poslouchat zase já jeho příběhy kdykoliv bude mít chuť mi vyprávět. A že jestli bude někdy sedět na ořešáku, budu sedět VŽDYCKY vedle něj.
Někdo mi tam schází, že jo..............Tak Žížalek nás může dole jistit :-) – když je dnes ten den otců :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat