Řecké fíky

...se jmenoval jeden pornáč, co měl táta schovaný hned za kazetama s šípkovou růženkou a věčnou angelikou a kterej jsem sjížděla, když mi bylo tak třináct, možná čtrnáct a co na mě zanechal trvalý následky, protože ta holka, co tam hrála ve vodorovce byla fakt moc hezká a vůbec nebyla podobná těm divným, co u nás hekají 24 hodin denně na kanále 15 a už to není vůbec vzácný a schovaný a vzrušující .... ale o tom jsem mluvit nechtěla, ono to vlastně má být celý o počasí.

Totiž – vrátili jsme se z dovolený. Z dovolený vysněný a radostně očekávaný, z dovolený co podle katalogu měla bejt plná sluníčka, protože přece smaragd v egejským moři nemůže zklamat zvlášť, když v září je tam přece STABILNÍ počasí.

K tomu jen dodám, že výraz stabilní dostal minulých 14 dnů nový ba až zvrácený rozměr.

No ta zase nadělá, fňukna! řeknete si logicky, přece na dovolený prší občas každýmu. A máte pravdu. Každýmu občas něco nevyjde............a já fňukna to tady zase rozmazávám....ale tož děcka!

Orkán? Kroupy? Skvrlukací potrubí a 15 metrů životního prostoru pro dva lidi a chuantorénu????

Já vím, v africe je hlad. Na blízkým východě válka. Ale proč kurva musí být v řecku jak v listopadu na sibiři místo aby tam bylo jako v tom přírodopisným filmu uváděným na začátku...?????



Když jsem dočetla druhý den všechny dostupné díly Červeného trpaslíka, seděla jsem a smutně koukala, jak kapky deště pomalu stékají po skle (tohle klišé fakt nikdy neomrzí), zatímco piškot důsledně demoloval skrovné zařízení toho pokojíčku pro panenky a přijímala sms jaké je u nás krásné babí léto, ale že my se teda máme určitě líp. JOJO!!!! Mít se líp ještě o trošku, zdechnu na virus štěstí.

CVAK

Když už se konečně blížil odjezd a já si v další z bezesných nocí říkala, že ten poslední den snad přežiju, překvapilo mě ráno třpytivé a průzračné jako sen, slunce vlahé, teploučké a hladivé, voňavý vzduch a moře hladké a něžné, písek jemný a kameny bíle se zajíkající v jeho náručí..................čekal mě Piškot radostně vřískající na klíně vln..............čekal mě RÁJ.

Co dělat, když se do jednoho dne zhmotní všechny člověčí nízké, primitivní, malé, šosácké a světnezlepšující krátkodobé pidisníčky? Dvě hodiny jsem přemýšlela a mlela o tom, jak by bylo fajn, kdyby TOHLE – přesně TOHLE bylo celých těch 12 dnů a jak je nespravedlivé, že...................blabla

A pak jsem se koukala do toho opojného zázračného a úžasného slunce, pak zavřela oči a dýchala, zhluboka dýchala vzduch bohatý svobodou nekonečné mořské dálky a zařvala na sebe DOOOST!!!!

Je pro mě tak svůdné pořád dokola brečet nad tím, co by bylo, kdyby..................a tak těžké dělat to nejpřirozenější – prostě si užívat :-)

Ale zvládla jsem to.

Nakonec mě ta nádhera přemohla.

A když jsem koukala za pár hodin z okýnka letadla, bylo ve mně děkuju za ten JEDEN KRÁSNÝ DEN.........

**

(No ale když to beru zpětně, tak příště pojedeme do Pejhřimova :-) ) 

Pábení

Miluju vůni ořechů, ulpívajících spolu s tou nesmyvatelnou hnědí na konečcích prstů a za nehty. Miluju slunko hrající si v koruně ořešáku a miluju chuť čerstvě oloupanýho miminka od stroma. Možná proto, že jsem se zase po roce mohla topit ve vůni svých prstů, možná proto, že jsem si mohla dnes radovat s Radunkou, možná proto, že jsem se včera nechala Zuzi ukecat k nočnímu povídání nad burčákem v nálevně na kopci, možná proto, že ačkoliv nemám hudební sluch, to kytarový sólo a zpěv mi až bouřlivě připomenul něco doma pořád slýchanýho a já si říkala – to není možný krucinál, kdo tady v tý díře umí zahrát Claptona a Hendrixe – možná proto, že poslední dobou chodí a vracejí se do mýho života lidi s jedním společným rysem – srdcovitostí – možná pro to, že jsem včera poprvý v životě potkala pravýho a nefalšovanýho pábitele.....

.... možná pro cokoliv jinýho nebo taky pro nic jsem se dneska kolem dvanáctý odrazila ode dna.

Moje divně se špulící psychika zamotaná bez vážnýho důvodu doprostřed velký kaluže žluklýho medu se vzepjala a výskokem to vzala nahoru až někam nad čapí hnízdo a mně se – opět bezdůvodně – rozsvítilo sto bledě modrech lampiček a růžovejch srdíček a příval všehosmíření a kolemlásky.........a usmívám se jak blbá.

Ráno sotva jsem otevřela oči, začala jsem žížalovi vykládat o úžasným chlapovi, co jsem ho potkala. Co hrál Claptona a pak jsem si s ním povídala hodně přes půlnoc a oči mi tancovaly po jeho trošku opilým obličeji a já po chvíli hltala jeho slova a nemohla jsem se neusmívat, protože to byl přesně ten člověk, kterýho hledám. Hledám, abych mohla konečně udělat něco pořádnýho. Hledám, abych mohla špetku jeho alkoholovýho dechu hodit na papír jako souhlásky a samohlásky a být jen průvodce jeho vzpomínek na zaflusaný bary i nóblový podniky, na koncertní sály v Německu a půlrok za polárním kruhem, na opilou smetánku a kámoše, co s nima chodí na ryby.

Žížal si ze mě dělal srandu. Ty seš tak hezky nadšená, říkal. To víš, že jo, svýho pábitele potkáš tady v tý prdeli ožralýho na stánku. Ale je to pěkný, vidět tě zas po takový době živou.

Jo, cejtím se živá. Mám s v ý h o p á b i t e l e !!!

Nechceš to sepsat, cejne? vylítla z mýho vždycky se podceňujícího krku někdy kolem půlnoci nečekaná otázka.

Pak následovalo něco, co kdybych popsala, zavánělo by to kýčem, tak jen napíšu, že chtěl. A jestli si to nerozmyslí, až vystřízliví – a jestli mě zase nepřemůže ten děsnej pocit, že na to nemám, jestli se neukáže, že měl přece jen žížal pravdu a celý pábení spočívá jen v tom jednom rumu navíc, tak budu sedět a povídat si s člověkem, co mu srdce leze z očí a pod prsty se kaje každej tón a kterej hraje Claptona v Německu za těžký prachy o něco hůř, než pod stromem v nálevně na kopci. A o kterým možná jen já vím, že je vzácnej. Protože každou zatracenou chvíli prodělanou něčím musným v každým z nás kousek pábitele umírá. A strašně málo z nás dokáže žít v chatě na kopci a celej život hrát nebo psát nebo snít – jen proto, že to prostě milujeme a nemůžem bez toho být.

A jestli ještě dokážu mít lidi za něco ráda a žasnout nad nima, pak je to přesně pro tohle. Je hrozně pěkný, mít komu naslouchat.