Řecké fíky

...se jmenoval jeden pornáč, co měl táta schovaný hned za kazetama s šípkovou růženkou a věčnou angelikou a kterej jsem sjížděla, když mi bylo tak třináct, možná čtrnáct a co na mě zanechal trvalý následky, protože ta holka, co tam hrála ve vodorovce byla fakt moc hezká a vůbec nebyla podobná těm divným, co u nás hekají 24 hodin denně na kanále 15 a už to není vůbec vzácný a schovaný a vzrušující .... ale o tom jsem mluvit nechtěla, ono to vlastně má být celý o počasí.

Totiž – vrátili jsme se z dovolený. Z dovolený vysněný a radostně očekávaný, z dovolený co podle katalogu měla bejt plná sluníčka, protože přece smaragd v egejským moři nemůže zklamat zvlášť, když v září je tam přece STABILNÍ počasí.

K tomu jen dodám, že výraz stabilní dostal minulých 14 dnů nový ba až zvrácený rozměr.

No ta zase nadělá, fňukna! řeknete si logicky, přece na dovolený prší občas každýmu. A máte pravdu. Každýmu občas něco nevyjde............a já fňukna to tady zase rozmazávám....ale tož děcka!

Orkán? Kroupy? Skvrlukací potrubí a 15 metrů životního prostoru pro dva lidi a chuantorénu????

Já vím, v africe je hlad. Na blízkým východě válka. Ale proč kurva musí být v řecku jak v listopadu na sibiři místo aby tam bylo jako v tom přírodopisným filmu uváděným na začátku...?????



Když jsem dočetla druhý den všechny dostupné díly Červeného trpaslíka, seděla jsem a smutně koukala, jak kapky deště pomalu stékají po skle (tohle klišé fakt nikdy neomrzí), zatímco piškot důsledně demoloval skrovné zařízení toho pokojíčku pro panenky a přijímala sms jaké je u nás krásné babí léto, ale že my se teda máme určitě líp. JOJO!!!! Mít se líp ještě o trošku, zdechnu na virus štěstí.

CVAK

Když už se konečně blížil odjezd a já si v další z bezesných nocí říkala, že ten poslední den snad přežiju, překvapilo mě ráno třpytivé a průzračné jako sen, slunce vlahé, teploučké a hladivé, voňavý vzduch a moře hladké a něžné, písek jemný a kameny bíle se zajíkající v jeho náručí..................čekal mě Piškot radostně vřískající na klíně vln..............čekal mě RÁJ.

Co dělat, když se do jednoho dne zhmotní všechny člověčí nízké, primitivní, malé, šosácké a světnezlepšující krátkodobé pidisníčky? Dvě hodiny jsem přemýšlela a mlela o tom, jak by bylo fajn, kdyby TOHLE – přesně TOHLE bylo celých těch 12 dnů a jak je nespravedlivé, že...................blabla

A pak jsem se koukala do toho opojného zázračného a úžasného slunce, pak zavřela oči a dýchala, zhluboka dýchala vzduch bohatý svobodou nekonečné mořské dálky a zařvala na sebe DOOOST!!!!

Je pro mě tak svůdné pořád dokola brečet nad tím, co by bylo, kdyby..................a tak těžké dělat to nejpřirozenější – prostě si užívat :-)

Ale zvládla jsem to.

Nakonec mě ta nádhera přemohla.

A když jsem koukala za pár hodin z okýnka letadla, bylo ve mně děkuju za ten JEDEN KRÁSNÝ DEN.........

**

(No ale když to beru zpětně, tak příště pojedeme do Pejhřimova :-) )