Pábení

Miluju vůni ořechů, ulpívajících spolu s tou nesmyvatelnou hnědí na konečcích prstů a za nehty. Miluju slunko hrající si v koruně ořešáku a miluju chuť čerstvě oloupanýho miminka od stroma. Možná proto, že jsem se zase po roce mohla topit ve vůni svých prstů, možná proto, že jsem si mohla dnes radovat s Radunkou, možná proto, že jsem se včera nechala Zuzi ukecat k nočnímu povídání nad burčákem v nálevně na kopci, možná proto, že ačkoliv nemám hudební sluch, to kytarový sólo a zpěv mi až bouřlivě připomenul něco doma pořád slýchanýho a já si říkala – to není možný krucinál, kdo tady v tý díře umí zahrát Claptona a Hendrixe – možná proto, že poslední dobou chodí a vracejí se do mýho života lidi s jedním společným rysem – srdcovitostí – možná pro to, že jsem včera poprvý v životě potkala pravýho a nefalšovanýho pábitele.....

.... možná pro cokoliv jinýho nebo taky pro nic jsem se dneska kolem dvanáctý odrazila ode dna.

Moje divně se špulící psychika zamotaná bez vážnýho důvodu doprostřed velký kaluže žluklýho medu se vzepjala a výskokem to vzala nahoru až někam nad čapí hnízdo a mně se – opět bezdůvodně – rozsvítilo sto bledě modrech lampiček a růžovejch srdíček a příval všehosmíření a kolemlásky.........a usmívám se jak blbá.

Ráno sotva jsem otevřela oči, začala jsem žížalovi vykládat o úžasným chlapovi, co jsem ho potkala. Co hrál Claptona a pak jsem si s ním povídala hodně přes půlnoc a oči mi tancovaly po jeho trošku opilým obličeji a já po chvíli hltala jeho slova a nemohla jsem se neusmívat, protože to byl přesně ten člověk, kterýho hledám. Hledám, abych mohla konečně udělat něco pořádnýho. Hledám, abych mohla špetku jeho alkoholovýho dechu hodit na papír jako souhlásky a samohlásky a být jen průvodce jeho vzpomínek na zaflusaný bary i nóblový podniky, na koncertní sály v Německu a půlrok za polárním kruhem, na opilou smetánku a kámoše, co s nima chodí na ryby.

Žížal si ze mě dělal srandu. Ty seš tak hezky nadšená, říkal. To víš, že jo, svýho pábitele potkáš tady v tý prdeli ožralýho na stánku. Ale je to pěkný, vidět tě zas po takový době živou.

Jo, cejtím se živá. Mám s v ý h o p á b i t e l e !!!

Nechceš to sepsat, cejne? vylítla z mýho vždycky se podceňujícího krku někdy kolem půlnoci nečekaná otázka.

Pak následovalo něco, co kdybych popsala, zavánělo by to kýčem, tak jen napíšu, že chtěl. A jestli si to nerozmyslí, až vystřízliví – a jestli mě zase nepřemůže ten děsnej pocit, že na to nemám, jestli se neukáže, že měl přece jen žížal pravdu a celý pábení spočívá jen v tom jednom rumu navíc, tak budu sedět a povídat si s člověkem, co mu srdce leze z očí a pod prsty se kaje každej tón a kterej hraje Claptona v Německu za těžký prachy o něco hůř, než pod stromem v nálevně na kopci. A o kterým možná jen já vím, že je vzácnej. Protože každou zatracenou chvíli prodělanou něčím musným v každým z nás kousek pábitele umírá. A strašně málo z nás dokáže žít v chatě na kopci a celej život hrát nebo psát nebo snít – jen proto, že to prostě milujeme a nemůžem bez toho být.

A jestli ještě dokážu mít lidi za něco ráda a žasnout nad nima, pak je to přesně pro tohle. Je hrozně pěkný, mít komu naslouchat.