Vše o mé matce

Nerada srocuji slova kvůli obsahu filmu, nečekejte tedy nic konkrétního.

Předpokládám, že většina z vás kultovní film Pedra Almodovara z roku 1999 už stejně viděla, takže bych nosila dříví do lesa.

Horečnatému závazku dívat se na krásné filmy o krásných ženách jsem dostála naprosto. Co mě však na filmu překvapilo jsem byla já.

"Todo sobre mi madre" jsem viděla poprvé před tím, než se piškot narodil. Jako "nematka" jsem rozuměla všemu, dokázala jsem se ztotožnit, dokázala jsem vnímat laskavost Manuely i její hledání po smrti syna. Příběh jsem považovala za možný, reálný, chvílemi pro mé usazené české ženství poněkud bizarní, ovšem prožitelný. Chápala jsem nadsázku "nutnosti neustále předstírat" i emoce tryskající velmi střídmě pouze ve chvíli samotnosti.

Když jsem tenhle úžasný film viděla včera, díval se někdo jiný. Dívala se "matka". Příčilo se mi chápat Manuelin klid, oči které se neosvobodily pláčem a přesto viděly jasně, tichou pokoru, se kterou dál žije....sama, zcela sama poté, co ztratí jako svobodná matka svého sedmnáctiletého syna.

Ono příčení nebránilo tomu, aby mi tekly slzy jako hrachy a na duši se dělalo divné Almodovarské krásno. Zóna šnuptychelnosti se zvýšila adekvátně představám o možné ztrátě krve své krve....ale!

Ale z roviny reálna, i když poněkud bizarního, jsem si tento snímek přesunula někam těsně vedle Alenky v zemi za zrcadlem. Ze země srdcervoucích "vopravdickejch příběhů", které někdo – jakkoliv vzdálený – prožívá, do oblasti vyprávěnek rodících se v hlavě geniálního scénáristy.

Manuela se mi z reálné nádherné ženy stala fikcí. Stále nádhernou, nicméně fikcí.

Jakkoliv se mohu snažit být pro svět lepší, jakkoliv si mohu rozumově zdůvodňovat nereálno nenávisti vůči "viníkům", přesto se tomu pocitu mohu jen těžko ubránit. Zkoušela jsem se, ještě rozjitřena, zahledět hluboko do sebe a analyzovat svou schopnost odpouštět.Skončila tam, kde začala ta divná, bezbřehá, bezdůvodná a obrovská mateřská láska.

Dokážu odpustit velmi mnoho – nedotýká-li se to mého syna.

Z celého srdce doufám, že si nikdy nebudu moci ověřit své skutečné reakce na podobnou situaci.

A z celého srdce žasnu, jak dokáže tříkilový poměrně nevzhledný ječící uzlík, změnit velkou a názorově poměrně stabilní ženskou nejen úplně, ale i do naprostých detailů.

Zkusím na sobě najít něco, co se nezměnilo....................