Sice nejsem úplným optimistou a s některými částmi poměrně negativních kritik se částečně ztotožňuji, nicméně zdaleka nehodlám být tak kritickou a místo vši v kožichu chci snad poněkud naivně vyjádřit své uspokojení. Těžko lze ode mě očekávat objektivitu, neboť i kdyby mi Menzel pouštěl 120 minut do čivových ústrojů nepřetržité zrnění, neodcházela bych z kina zklamána.
Nemusela bych totiž sledovat lepé děvy s perfektně depilovanými okončetinami a silikonovými rty, kterak švitořivě víří vzduchem a zneškodňují jednoho maskovaného útočníka za druhým, nemusela bych se nechat masakrovat nadlidmi, případně drtit neustálým zaostřováním na mou potencionální rudou minulost, popřípadě rasistickou budoucnost čili sjednoťme si to – českou malost.
Nelze se divit týnejžrům, kteří dávají pět hvězdiček filmům jako "Rychle a zběsile" případně "Buffy, lovkyně upírů", že odcházejí z kina hladoví a poměrně velmi rozladěni. Nelze se snad ani divit Hrabalofilům, kteří sledují každý chybný krok páně režižérův a oč napjatěji, o to zbytečněji očekávají tu "svou" oblíbenou scénu prezentovanou přesně v tom duchu, ve kterém ji pochopili sami.
Zkusím se na chvíli na film podívat zelenýma očima, které jsou daleky očekávat cokoliv a které lační po odpočinku, odpoutání a krásnu a pokusím se představit si, že tyhle oči nejsou zatíženy četbou knihy.
Ty oči odcházely z kina spokojené, snad trošku rozpačité z příliš a podivně bleskového závěru toho poměrně vláčného a nikam nespěchajícího vyprávění. Ne, neodcházely však ani nadšené ani okouzlené, zmámené a o to méně buličí.
Ale mé oči nejsou očima filmového kritika. Jsou to oči konzumního diváka, které často hledají právě tu tolik ostouzenou "laskavost", které mají dost trčení ukazováku na "vlastní malost", tolik typického pro Hřebejkovy (i když velmi líbivé) filmy a které už unavuje neustálé rozebírání toho, že černá je bílá, rudá je černá a bílá ať je jaká chce, vždycky má nějakou špatnou vlastnost v postavě muže A, zatímco muž B je čistý a bezúhonný, ovšem semlen nepřízní osudu.
Možná právě proto mi vyhovuje Menzelův pohled na Hrabalova Jana Dítě. Možná proto mi nijak nevadí přeměna hloubky na poetiku. Snad kvůli tomu mě neuráží barvité opulentní hodování ani prvorepubliková krása a půvab dívek, které na rozdíl od těch denně vídaných , mají pel a dráždivou ženskost. Osvěžuje mě absence hledání viníků a prezentace života běhu v podobě poetických, něžně barevných a velmi často laskavých obrazů.
Snad proto chci nevidět některé nepříliš vyhovující mi aspekty filmu, jakými podle mého názoru jsou velmi rozporuplné spojení Ivana Barneva a Oldřicha Kaisera (Ivan Barnev mi přiznám se chvílemi lezl dost na nervy), až očividná potřeba některých "komických" scének zaujmout a již uváděný závěr.
Jestliže filmu někdo vyčítá "magii pivní pěny a poetiku malých lidí", stejně jako to, že je prostě "jen hezký", pak já to vidím spíš jako klad – samozřejmě pokud zde není naléhavá potřeba srovat film s knižní předlohou, což je podle mě zkrátka něčím nesrovnatelným.
Jak jsem již řekla, míra nadšení a zklamání závisí na míře očekávání. A zde zcela zjevně magalomanská propagace spíše uškodila než pomohla. Zda bude film viděn více mýma očima nebo zda vě většině shodující se převážně negativní kritiky budou mít pravdu ukáže čas.
V každém případě si dělejte co chcete :-). Pokud se rozhodnete na film zajít, rozhodně tam nechoďte hladoví a v žádném případě s někým, kdo si vžívá do role filmových kritiků. Zkuste výjimečně zajít do mešního kina, prostory multikina jakoby filmu malinko škodily a vkládaly mu podivný pitoreskní punc zejména dvaceti minutami absurdních reklam a upoutávek na filmy plné mrtvol a UFA. Uvidíte. A když se vám film líbit nebude, můžete mít za své peníze a čas alespoň dobrý pocit, že máte stejný vkus jako většina českých filmových kritiků.
Žádné komentáře:
Okomentovat