Lhala jsem vám!!!!!!

V předchozím článku jsem v dobré víře uvedla nepravdu.

Opravuji tedy. Ne, chlastat nemá cenu, ani Vénovu slivovici. Bacil vás stejně totiž nakonec dostane. V této chvíli vypadá neutěšená situace v našem řadovém domečku asi tak, že mládě jako nejzdravější z nás je deportováno u Jarušky, aby nebylo vystaveno dalšímu náporu bacilů a virů a já chcípám. Doslova chcípám.

Můj nedoléčený zápal plic se rozhodl, že to jen tak nevzdá.

Naopak dal se hbitě do díla a podnítil mou tělesnou schránku produkovat teplůtku posazenou velmi blízko číslu čtyřicet.

Dlouho jsem neměla zimnici. Včera v noci ano. Házelo to se mnou v kadenci absolutně neuvěřitelné a to několik poměrně nekonečných hodin. Nevím proč, ale po celou tu dobu mě napadalo, jestli už někdo zkoušel využít zimničných stavů při natáčení hard porna. Kdyby mě včera žížalek pronajal, mohlo vzniknout několik skutečně nosných a kvalitních snímků, v nichž by žena (já) jednoznačně hrála rytmický prim.

Koukám na haldu pilulek, co je mám polykat po jídle a před jídlem a mezi jídlem a koukám na kalendář, kde mi kamarád MUDr. zatrhl červenou tužkou datum, před kterým nesmím opustit lůžko. Je to neskonale depresivní.

A tak ejchuchu ejchuchu, sleduji vodnatým okem, jak za oknem chumelí a konečně se dělá zima. Z postele to vypadá velmi romanticky. Ti, co dleli vně sice tvrdí pravý opak a nadávají a kopou do svých nabouraných automobilů, já si však nenechám své válení znechutit a budu se dál kochat chumelením za okny a bílou jiskřivostí, která pokrývá dosavadní odívanou hněď.

Už jsem zahájila masivní letákovou kampaň, bych zdrcené cvičenky informovala o tom, že jsme na dlouhou dobu docvičily. Mnohý místní muž, těšící se, že žena vypadne a doma bude klid, mě za to rozhodně nepochválí, ale zkrátka není každý den posvícení.

Jediný, kdo bude radostně obíhat kolem bude žížalek, neboť mé večerní absence v prostoru mezi šporákem a postýlkou ho zasahovaly den ode dne víc a více a konečně mě tedy má tam, kde mě chtěl již dlouho dobu mít. Doma v posteli.

Mně v této situaci nezbývá, než zkrátka opět přežít tu dobu nemohoucnosti, abstinence a nejrůznějších nechutných projevů dušení se. Hodlám tak učinit pomocí knih a filmů o úspěšných ženách plných sil, bojujících proti nepřízni osudu, zejména o těch, které na konci nezemřou.

Ovšem i přes takto orientovanou četbu si sama již na hrdinku hrát nehodlám. Budu ležet a ležet, dokud se nevyležím do bezvědomí. I bacil bude tak znechucen nicneděláním, že odejde k nějakému aktivnějšímu jedinci.

Pan doktor, co se k nám dnes opět prohazoval lopatou, měl totiž pro mě už úplně poslední varování. Zazlobíš, přivážu tě ke kovovce na plicním.....

Mám sice ráda přivazování, ale nemám ráda bílé kovové postele a ještě méně mám ráda nemocniční pach. Tentokrát budu opravdu hodná........

*

A abych si to ulehčila, naordinovala jsem si na každý den jeden krásný film s krásnou ženou.

Dnes to byly "Příliš dlouhé námluvy". Jestli někdo spolehlivě zvýší spotřebu šnuptychlů na minutu, pak je to Audrey Tautou. Možná je tak bezvadná proto, že se narodila "skoro" stejně jako já. :-) Zítra si pochopitelně pustím po třistapadesáté Amélii a strhnu smrkací rekord.

Inu, dobrých zpráv je stále méně, je tedy třeba na těch špatných hledat cosik pozitivního.

Přesto věřím, že se někdy....v budoucnosti...třeba dočkám toho, že ocitneme v jedné chvíli já, piškot i žížalek zdrávi. Vím, je to neskromné a poměrně odvážné přání, ale odvážným přeje štěstí, tak snad.....jednou...........................