Tak nám skončily svátky klidu a míru.
U nás doma proběhly málem skutečně a naprosto beze zbytku nekonzumně, neboť jsem já blbá dala letos před Ježíškem přednost České poště.
První z balíčků, obsahujících dárky, které se obvykle nadělují pod strom na Štědrý večer , dorazil právě dnes, druhého ledna. Příště si opět napíšu o dárky Ježíškovi, neboť u něj je fakt, že budete mít pod stromkem naprosté hovno, předpokládán a tudíž není pro zklamání důvod.
Nemohu ovšem popřít, že adrenalin z výhrůžného pořvávání v poštovní budově v pátek 22.12. s následnou inzultací pracovníka balíkové služby dal svátkům klidu a míru jiný rozměr. Násilím vyvedena z pošty, stála jsem na chodníku, mávala rukama a nohama a vyhrožovala všem, kteří svým oděním byť pouze vzdáleně připomínali poštovní doručovatele. Na jejich poznámky o tom, že i balíčky si chtějí užít cestování jsem odpovídala sprostými slovy.
Pak se ovšem objevil pomocný dělník Václav P., nabídl mi placatku a utěšil mě i slovesně –dyšvánocepřecijťnésouvotěchdárkách mladá paní, déte si a serte na to, dárkybudómybudemprdětdohlíny-
Tak jsem si dala, srala na to a začala dítě připravovat na skutečnost, že Ježíšek i s přilehlými pomocníky byl letos velmi zaměstnán a že je možné, že dárečky dostanou přednostně děti z Afriky a Dálného Východu, které jsou opuštěné a hladové a není nutné si případným pláčem a dupáním vynucovat něco, i kdyby to bylo stokrát slíbené…..protože přece hlavní radostí člověka je dávat a nikoliv dostávat a že Piškotek dárečky pro všechny vyrobil a tudíž může být klidný, protože z toho radost určitě pocítí….a že rozkrojíme jablíčko a pustíme svíčky po vodě a že je hlavní, že se máme všichni rádi a že já a tatínek přece také nemáme žádné dárečky……a projevila jsem při tom obrovskou dávku duševní zralosti, pokrytectví a alibismu.
Poté, co syn obodoval můj proslov plný empatie slovy „blbej jedíšek“, nemohla jsem si nevzpomenout na podstatu pohádky „Císařovy nové šaty“ a před hlubokou úvahou nad tím, kde je vlastně pravda, mě zachránila placatka Václava P., který se opět objevil nablízku.
Slivovice mi mocně kolovala v žilách a dala propuknout nevšední invenci.
I přišlo mi vhod, že se děd v rámci poskytnutí absolutního blaha vnukovi rozhodl navléci na Štědrý večer do oblečku Santa Klause. Tím mi přímo vložil do úst vysvětlení, že se Ježíšek Santa Klause bojí, protože ten má obrovský plný pytel a nadváhu a když tedy bude u nás, Ježíšek nepřijde a dárečky nedonese.
Bohužel tato teorie se zhroutila jako domeček z karet ve chvíli, kdy prarodiče naváželi dary pro vnuka dvoukolákem .
Ježíšek to letos u Piškota prohrál na body. I vzpomněla jsem si na slova pomocného dělníka Václava P., zavdala jsem si a srala na to.
Starobylé vánoční tradice jsem však udržela, neboť stromek byl nazdoben pouze velmi střídmě převážně papírovými Piškotem vlastnoručně vyrobenými ozdobami . Pro větší autenticitu jsem jej ověnčila prskavkami, neboť v době mého mládí se vyskytovalo elektrické blikající osvětlení pouze ve filmech západní produkce a tudíž mám Štědrý večer neodmyslitelně spjat nejen s vůní jehličí, ale i vůní plamene svíček a prskavek.
Letos jsem si obojí vůně skutečně užila ! Nebudu zde rozpitvávat historku o hořícím stromku, neboť je to téma příliš zprofanované. Jen sebekriticky uvedu, že největší chybou bylo, když jsem ve snaze vykřiknou hoří vyprskla alkoholický obsah svých úst směrem k ohni. Nikdy bych nevěřila, že mohou být švestky tak výbušné.
Po uhašení stromu jsem chvíli na tradici rezignovala. Z reproduktorů ječely šmoulí vánoční hity a kupy dárků začal rozdávat děd potící se v červenobílém oblečku, olepen spečeným bílým umělohmotným plnovousem. Moje indigo, můj andílek se choval jako standardní dítě, rval jeden papír za druhým a vykřikovalo etě dáeček, etě dáeček….
Proto jsem se vzepjala a snažila se rodinu přimět 1. k odlévání olova a 2. pouštění oříškových lodiček.
K tomu prvému jsem je díky výraznému odporu ožehlého děda nepřemluvila, k tomu druhému ano.
Že to není dobrý nápad jsem pochopila ve chvíli, kdy se lodička naší pětadevadesátileté babičky po deseti vteřinách kolísavé platby potopila a její plamének syčivě pohasl.
Babička byla od té doby mírně nostalgická. Vzpomněla jsem si na pomoc Václava P., pokradmu jí nalila do grepového džusu notně slivovice s tím, že radu ať na to sere si nechám na později.
Později jsem ji však již uplatnit nemohla, neboť poté, co jsme rozkrájeli jablíčka a babička jako jediná objevila místo očekávané hvězdičky kříž, dostoupila její nostalgie – notně podpořena mnou aplikovaným alkoholem – vrcholu a babička započala razantně bilancovat svou životní cestu. Když asi po hodině intenzivního monologu, právě ve chvíli, kdy se dostala někam k pečení komisárku na konci první světové války, vysílena usnula, všichni jsme si úlevně oddychli.
Štědrý večer splnil po dlouhé době má očekávání. Rodina byla spolu a stmelena společným hašením ubezpečena, že k sobě všichni patříme. Piškot mě svými bezelstnými reakcemi utvrdil v přesvědčení, že tklivé vyprávění o chudých šťastných Vánocích zařadím do oblasti výučných pohádek a kupodivu i babička, poté co se probrala, vypadala šťastně a prohlásila, že stejně matně tuší, že jednou umře a že je zbytečné se tím zabývat, neboť letos to zkrátka být nemůže, protože ještě nebyla v Oslo.
Zavdala jsem si a jsem ráda, že je mám!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat