Nějak mi to v sobotu ujelo. Místo plánované kulturní akce s výstupní známkou 9,7, mnou od počátku bojkotované, tak řečeno tancevačky pod taktovkou Třetích zubů, jsem trávila večer v příjemné náruči sedací soupravy a australského červeného vína kamarádky Z.
Žížalkovi se totiž udělalo (zaplaťpánbu, pánbu mě netrestej) večer nevolno a místo do blízkého městyse vjel naprosto vyčerpán do lůžka a moje další aktivity mu byly zjevně lhostejné.
Využila jsem toho a přes blízký lesík, boty notně okopány, obličej se známkami několika výživných pádů, dorazila jsem na pěkný dívčí pokec za přítelkyní.
Měla jsem štěstí.
Její můž pinkal kdesi ve velkoměstě tenis a ona opuštěna a tím více nadšena mojí přítomností, nešetřila na občerstvení a tudíž se večírek skutečně vydařil a navíc byl ukončen zpěvy pěkných kotlíkářských hitů v místní nálevně.
To mi budiž omluvou, že jsem dorazila – opět mírně otlučena – domů za zpěvu časného ranního ptactva v poněkud velmi excentrické náladě a svého muže našla, k dost velkému zděšení, vylepeného na dlažkách v předsíni.
"Sakra , máme hypotéku" proběhlo mi hlavou a jala jsem se jej oživovat na svůj stav s naprostou bravurou. Tiše jsem doufala, že zemdlel žalem a oživí jej pouhý pohled na mé lepé tílko, ovšem číselník teploměru ukazující 40.2 celsiových stupňů mi tuhle naději odebral.
A tak, ožratá jak zákon káže, balila jsem již podruhé za život svého bezvládného zákonitého muže, tentokrát ovšem do mokrých prostěradel notně politých domácí slivovicí, což je prý zaručený lék na snížení stavů horečnatých.
K ránu přestal s podporou globálního oteplování a jeho teplota k mému údivu vykazovala 35,5.
Měla jsem jakési výčitky svědomí, že jsem jej podchladila záměrně "ježiši, ta hypotéka" . To a poměrně silná slivovice strýce Vény ze Strhářů mě nenechaly usnout.
Piškota jsem vyfasovala od Jarušky o brzké deváté hodině a měla být jak dobrou matkou, tak dobrou ošetřovatelkou. Možné nebylo ani jedno. Zbytky mozku mě správně upozornily, že mám-li se zbavit jednoho bříměte, bude jednodušší udat dítko, neboť horečnatého muže někam strčím jen stěží. Vždy ochotná záchranná ruka dědečkova nezklamala ani tentokrát a já se tak mohla mezi výměnami slivovičných prostěradel trošku prospat.
Netušila jsem ovšem, co mě čeká.
Včerejší noc a dnešek jsem trávila obkládáním slivovičných prostěradel na tílka obou svých mužů, neboť jak známo, muži nic nevydrží a podlehnou kdejakému flusu.
Musím říci, že piškotek s horečkou 39,7 trvající převážnou část noci a dne, mi vháněl do očí slzy a do rukou bezmoc a do srdce velkou potřebu vzít to za něj a ta něha se přenesla i na nebohého stonajícího tiše hýkajícího manžížalka, a tak jsem přestala přemýšlet nad hypotékou:-)) a střídavě běhala z jednoho pokoje do druhého a plnila vše , co jsem jim na očích viděla. Naštěstí je měli oba převážně zavřeny. A naštěstí má péče způsobila jejich momentální příznivý stav.
Nemohu si pomoci, ale po těchto zkušenostech musím oponovat prohlášení, že alkohol je metla lidstva. Myslím, že jedině to kvalitní naložení do lihu mě uchránilo před chcípáním v prostředním pokoji. Myslím, že strhářská slivovice způsobila, že jsem skutečně kvalitní a výkonnou ošetřovatelkou, současně milující ženou a matkou s poměrně pevnými nervy a sice třesoucí se, nicméně laskavou hladící dlaní.
Jsem přesvědčena, že reklama na Actimel je klamavá.
Jsem přesvědčena, že pokud stojí za to podnikat nějaký čtrnáctidenní test, pak jedině test s kvalitní slivovicí.
Pokud budete někde poblíž, můžeme to rozhodně vyzkoušet. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat