Co je maminka naše???????

Tak jsme zašli do picérky. No ono to chce po takové dřině se trošku zformovat pomocí nenasycených mastných kyselin a dostatečného množství sacharidů do původní rozmanitosti. Protože nejsme hnusové, šli jsme samozřejmě i s piškotkem.

Tento, jak se mu blíží druhý rok, stává se v oblasti verbální stále více a více podobným svému otci. To je na jedné straně dobře, neboť můj muž rozhodně oplývá větší slovní zásobou než jiní (všichni) obyvatelé našeho domu, to znamená, že pokud by piškotkova verbalita měla být po babičce tak to nás potěš klobás, protože ta letitým působením v mateřské škole získala skutečně nestandardní schopnost označovat vše jedním zájmenem, a budu soudná a objektivní, když zde prohlásím, že ani slovní zásoba jeho matky, dříve tak úžasně jazykově zdatné, není zdaleka to co bývala a to to ještě vyjadřuji velmi jemně. Svou pokročilou demenci jsem si uvědomila nedávno ve frontě v bance, když pánovi přede mnou vypadla z ruky peněženka a ve stejném momentu, kdy dutě dopadla na zem jsem já prohlásila na celou aulu "bác". Naštěstí prý mateřská debilita časem pomíjí.

Ale vrátím se do picérky.

Po skutečně nezbytném sdělení otce synovi, že jdeme na pizzu (jako by nestačilo ham ham), jsme brouzdali přilehlým maloměstem a táhli za sebou dítě, jež nadšeně a zdatně vyřvávalo "píííčááááá .... píííčááááá" a budilo tak dost velkou nelibost důchodců a ostatních matek. Přítomní týnejžri nevypadali vůbec pohoršeně, naopak vypadali, že začnou skandovat s piškotem a musím říci, že od toho okamžiku jsem názoru, že s naší mládeží to zase tak špatné není.

Číšník se po synově objednávce "píčááá vejikáááá" ani nezačervenal a hledě na piškota ledově se otázal, s čím že to bude chtít. Ten, neboť je indigo :-), s otcovskou nápovědou dal dohromady něco jako ťunka, tír a ťajámek a vrchní, neboť byl zjevně též indigo, tiše pokýval a odešel.

Picérka se začala plnit a piškot k mé velké radosti přestal komentovat sortiment jídelního lístku.

Radostně jsme se pustili do jídla, Vojtíšek tiše chroupal, usmíval se a oslňoval důchodce na pravoboku.

"Jsem úplnej magor" pronesla jsem v zápalu vyprávění jakési košilaté historky a následně se zakuckala zákeřnou ančovičkou.

"Vojtíšku, že není maminka magor?Že máme maminku rádi? Copak je maminka? zeptal se výchovně žížalek v očekávání obvyklé naučené odpovědi "mijáček" popřípadě "ťuníťko" a podával piškotkovi další sousto. Ten upřel své čokoládové oči na důchodce na pravoboku a sebevědomě a výrazně pravil "piča" (není pravda,že batolata neumí vyslovit š a č. Umí!).

Zchátralejšímu důchodci vypadla protéza do špaget. Já jsem pečlivě studovala vzor na ubruse a žížalek se pomalu sbíral v utuchajícím záchvatu smíchu ze země. Piškot radostně žvýkal kus "oného" a neustával v opakování zapovězeného slůvka.

No zkrátka a dobře – někdo si na to musí počkat do doby, kdy je jeho potomek v hluboké pubertě. Já – již ocejchovaná – mohu v klidu a míru tiše doufat, že žádné horší označení již nepřijde.