Čo to žíkáš!!!!!!

Mám sto chutí, ale i když je středa, nebudu rozebírat sranda články na Novinkách , protože mám prostě takový nepopulární názor, že něco jako "spokojenost" v oblasti ložnic je pojem velmi ošidný, neboť s jídlem roste chuť a za plotem je vždy tráva zelenější, a spokojenost u ženy jako druhu je veličinou – já se to nebojím říci – absolutně nekonstantní. Uváděných 70% si může tedy radostně pro těchto deset minut hýčkat svou spokojenost, já však, jak se mi blíží Kristovy roky, mám potřebu zabývat se spíše výsledky aktu, než akty samotnými. A když je ten výsledek navíc geniální...!!!!!

Ano, já to nebudu zastírat a nebudu neskromná. Říkám to s velkou hrdostí a radostí. Můj syn je celý já!

Nejenže jako já vypadá, on i projevuje ta zvláštní nadání, kterými bezesporu oplývám.

Jak jsem nemohla radostně pokřikovat "už chodí, podívejte on už chodí" dříve než ostatní matky, v podstatě ani současně s ostatními matkami, protože piškotek si dlouze rozmýšlel, než se vydal na pochod, mohu s úžasnou dávkou sebeuspokojení sledovat blednoucí tváře rodičů mnoha (i mnohem starších) dětí, uchvácených piškotkovým verbálním projevem.

Když v čekárně u lékaře plynule odveršoval 20 slok Karkulky, přidal žertovnou rozprávěnku o bedle co štrikuje svetr a pak se mnou vedl oslňující diskusi o potřebnosti kapek do nosu, dmula jsem se pýchou jako pávice a musím říct, že takový ten naprosto nepochopitelný pocit vlastní dokonalosti, dostavující se rodičům v okamžiku excelování jejich potomků, mě zaléval skutečně celou.

Pokud mu to vydrží, vykecá se z ledačeho.

Jaké ale bylo moje překvapení, když na mě Piškot začal chrlit něco jako "háromset, serertlek...."ani vyslovit to nejde, natož napsat.

Znejistěla jsem.

Když pak začal přidávat "kvadrat, trikutnik a zvězda", chytla mě mírná panika, neboť vzhledem k tomu, že má mé dítě bacil, nedostane se mimo domov a tudíž jak se zdá máme zde buď Maďara a Slovince pod postelí, nebo je můj geniální syn s nimi v jakémsi mimosmyslovém spojení.

Pokoušela jsem ho podrobit výslechu i uplatit, ovšem marně.

Byla jsem bezradná.

Až do dnešního rána, kdy se z dětského pokoje ozýval jekot "čo to žíkáš!!! čo to žíkáš! nežíkej to! žíkám ti, nežíkej!!!!" Poté duté rány, poté opět vzteklé výhružky mého syna....

Vyběhla jsem z postele a letěla chodbou jako vítr – jak tak může někdo s nadváhou těsně po probuzení a s mravenci v nohách vítr připomínat – a vskočila do dětského pokoje s válečným pokřikem v očekávání spatření přinejmenším ducha.

Místo ducha jsem spatřila Piškota, kterak pohlavkuje mluvící hrnec a ten mu zarytě odpovídá anglicky. Piškot zjevně angličtinu nenávidí už teď. Byl vzteklý a křičel "žekni háromset!!!!!! žekni seretlek!!!!!" Hrnec však zabejčile opakoval anglická slovíčka.

Problém jsme vyřešili, hrnec uvedli k rozumu a uložila manželovi zakoupit maďarštinu pro nejmenší, neboť, jak se zdá, nedbá piškot na všesvětovou potřebu znalosti anglického jazyka a jde za hlasem svého srdce.