Páteční večer

Rozkošnicky jsem se protáhla na posteli. Teploměr ukázal 38,4 a já měla tak alibi na další dlouhé hodiny. Nemusím.............nemusím jít na oslavu. Nemusím být máma. Nemusím se snažit a mám třicetosm a kus alibi k tomu, abych to nemusela vysvětlovat.

Byl páteční večer. Dlouhatánský, vanilkový, osvětlený pár svíčkami, kakaopostelový, knihomolný a úplně nevšední.

Když se zabouchly dveře za dědečkem zachraňujícím mě od piškotkovy všeobjímající neutuchající lásky, ulehčeně jsem vydechla. Když se pak o několik hodiny později zabouchly i za žížalkem, jdoucím oslavit své požehnané narozeniny a byt se ponořil do ticha a tmy, tolik nezvyklých v posledních třech letech, nadýchla jsem vůni eukalyptu plížící se pomalu z lůna vůňové lampičky.

Byla jsem sama.

Byla jsem krásně a konečně sama.

Tma byla přívětivá a moje myšlenky chvíli neklidně pobíhaly zákoutími "musů", dokonce nejednou narazily na potřebu předvánočních úklidových radovánek, ale naštěstí mi horečnaté tělo dávalo dostatečně na vědomí, že ležet a nechat se laskat naducanou peřinou je to jediné možné dělání pro tuhle dlouhou chvíli.

Kdysi v obdobích lovů a nezávazných páření byla představa pátečního večera tráveného jen sama se sebou něčím zoufalým.

Dnes, v období splétání hnízda a hýčkání všech ostatních je to představa nanejvýš lákavá. Laskavá. Lahodná a líbezná.

Nenaplněná už dlouhé tři roky.

Tři roky!

Tisíc večerů....................

Mnula jsem si unavené tělo, olizovala zakázané látky a nechala se unášet mnoha hodinami bezduchých dialogů filmů, které jsou v páru tabu.

Neuklízela jsem slupky od pomerančů a navlékla si ten nejhuňatější a nejošklivější ze všech svetrů, co jich doma máme a (pokračování rozepsaného po třech dnech) nesundala ho až do dneška, do úterního dneška, kdy tohle píšu.

Všechno je relativní.

Mé páteční nadšení z nemoci tak nějak kalí vědomí, že nemoc neodchází, ba naopak se prohlubuje, já se plazím po domě téměř po čtyřech k velké radosti piškotkově, který okamžitě nasedá na má rozbolavělá záda a vykřikuje "hýjééééé mamino lychléjí...taxís"

Mám před očima divné barevné mžitky a má snaha soustředit se na vývoj dítěte končí obvykle tím, že pustím dývídý s nějakým kvalitním snímkem.............včera už jsem padla tak hluboko, že nechala na dítě pokřikovat čtyři dementní postavičky s anténkami na hlavách, pořád dokola.....bude puding!bude pudingbudepuding...a říkám si, že je to pořád lepší, než když syn odříkává "od desíti do desíti" a jiná moudra odposlechnutá z TV reklam.

Když byl piškot nemocný a já zdravá, bylo to smutné. Kombinace dítěte plného sil a totálně vyřízené matky také není k zahození.

Má to i pozitivní stránky. Zatímco všichni žvaní o tom, že Vánoce ztratily své pravé kouzlo a že oni...právě oni jsou ti, kteří nepodlehnou nákupní horečce, jsem naprosto pevně přesvědčená, že jsem jediný člověk v tomto státě, který nebyl již 3 týdny v jakémkoliv nákupním zařízení a ani se do žádného do Vánoc nepodívá.

Zkrátka odkopeme špinavé prádlo pod postel a místo nadílky si rozkrojíme jablíčko.

Pokud se do té doby neudusím, nebo po čtyřech týdnech domácího vězení s dítětem po boku nebudu převezena do nějaké pěkné vypolstrované místnůstky, která je trvale pod dohledem statného ošetřovatele. Už teď mi chvílemi cuká oko a divně slintám.

Začínám vážně uvažovat o tom, že je skutečně lepší být bohatý a zdravý, než být já.