„ Chodíš cvičit? Děvče nezlob se, ale vypadáš příšerně. Já chodím v pondělí na aerobik, ve středu na spinning, v pátek na squash a o víkendu beru saunu. Nevěřila bys, jak úžasně to člověku zvedá sebevědomí. Ženská v našem věku o sebe zkrátka musí dbát. Kdy sis naposled koupila něco nového na sebe?"
Neměla jsem dojem, že vůbec čeká na nějakou odpověď. Snažila jsem se ty její žvásty brát s nadhledem a veškerou svou pozornost soustředila na osvobozující zmrzlinu se šlehačkou.
„ Podívej Terezo, budu teď nějakou dobu ve městě. Můžu ti pomoct. Můžu z tebe zase udělat hezkou ženskou. Dělám teď pro jednu firmu poradce na výživu. Příště s sebou vezmu katalog a vybereme ti nějaké úžasné výrobky na hubnutí. Zajdeme si zacvičit a uvidíš, že za pár týdnů z tebe bude úplně jiný člověk."
Slastně jsem polkla poslední sousto zmrzliny a ucítila nutkavou potřebu vrhnout se na Kateřinu přes stůl a vymáchat její dokonalý mejkap v martini. Byla pořád úplně blbá. Ano, byla blbá. Ale byla taky upravená. Byla samostatná. Nezávislá. Přesvědčivá.
Urputně jsem se snažila sesumírovat si v hlavě cokoliv alespoň částečně duchaplného, co by mohlo odvrátit Kachninu péči.
„Víš Kateřino, rozdíl mezi námi je v tom, že já mám děti a ty squashovou pálku. Nezlob se, tohle asi nepochopíš, ale ženská s dětmi přemýšlí jinak. Já občas nemám čas jít občas ani sama na záchod. Tohle je první chvilka po půl roce, kdy jsem se dostala sama ven a pochybuju, že se bude v následujícím půl roce opakovat. Takže dealerská schůzka asi nepřipadá v úvahu."
Snažila jsem se tvářit spokojeně, ale vřelo to ve mně. Podařilo se jí otevřít třináctou komnatu hodné pilné ženušky.
„Terezo já to chápu. To je jasné. Tak víš co? Já se někdy stavím k vám! Aspoň uvidím Honzu děti. Třeba v pátek? Jasně, pátek se hodí. Takže stavím se v pátek v osm."
Zakuckala jsem se. To ta ženská nemá nic jiného na práci, než mě zachraňovat? To jí tedy nezávidím! Mozek mi šrotoval ve snaze rychle vymyslet nějakou přesvědčivou výmluvu. Ale nebyl na tyhle příležitosti trénovaný, už tak ze sebe vydal dost a zkrátka selhal.
„Jasně Katko, stav se. Honza bude určitě rád. Já už musím letět, musím vyzvednout děti. Tak se měj hezky a budu se těšit."
Vystřelila jsem od stolu. Prý „budu se těšit"! No, to jsem si dala. Už teď se mi dělalo nevolno z představy komentářů, kterými bude svatá Kateřina komentovat náš holobyt. Ještě by chybělo, aby si padla do oka s tchýní a začaly si notovat, jak jsem nadsamci Honzíčkovi zkazila život.
-pokračování-
Žádné komentáře:
Okomentovat