Ploužila jsem se k rodnému hnízdu a snažila se nevidět pobavené úsměvy kolemjdoucích dospívajících rachitiček s povětšinou perfektní hřívou. Zarazila jsem hlavu hlouběji mezi ramena, nasadila výraz nejhorší formy mentálního postižení a střídavě jsem se věnovala úvahám, zda mám k iluzi dokonalého dementa přidat ještě trošku slintání nebo zda by bylo lépe zvolit nějaký způsob sebedestrukce a když tak, který je nejrychlejší a nejméně bolestivý.
„Terezo.......Terezo počkej, Terezo jsi to ty?" zaslechla jsem kdesi za zády. Přidala jsem do kroku a přitvrdila dementní výraz. „Terezo, stůj prosím tě." Pro -prosím tě- jsem měla vždycky slabost. Děti mě za ty roky nacvičily, že kouzelné slůvko -prosím- se zkrátka musí respektovat.
Zastavila jsem se, stála na chodníku, zírala před sebe a čekala, co bude. O rameno se mi otřela mužská ruka a před očima se mi objevila čtverečkovaná kravata. Pomalu jsem zvedala oči. Dlouho. Tušila jsem, co přijde, ale pořád jsem věřila, že svět zkrátka nemůže být tak zlý. Svět není zlý. Je ještě horší. Zhruba ve dvou metrech nad zemí jsem se potkala s jeho očima.
„Terko, přece jsi to ty. Jak se máš? Co děláš? Jsem tak rád, že tě vidím!"
Chci umřít! Chci se vypařit! Tohle přece nemůže být pravda! Ježišmarja, je tak krásnej! A je rád, že mě vidí!!! Vidí vůbec? Jak mě poznal?
„Jak jsi mě poznal?" vyhrkla jsem.
Smál se.„Jsi pořád krásná" řekl. Vytřeštila jsem na něj oči. Kdybych teď umřela, nemohl si osud vybrat lepší chvíli. Zbláznil se nebo je slepý? Tep se mi zrychloval.
Pohladil mě po rameni. „Jak se máš, T-e-r-e-z-i-č-k-o?" zeptal se hrozivě něžně.
Terezičko mi nikdo neřekl tisíc let. Nikdo na mě tisíc let nepromluvil něžně. Nikdo mě tisíc let takhle nepohladil.
Stála jsem tam s vražedným tupé na hlavě, lapala po dechu, do očí se mi draly slzy a jestli jsem si někdy v životě připadala bezbranná a absolutně nemožná, bylo to právě teď.
„Terezko nemáš chvilku čas? Hrozně dlouho jsem tě neviděl. Kdybys chtěla, mohli bychom zajít na kávu a trošku si popovídat. Můžeš?"
Jestli můžu? Kdyby se mě teď zeptal, jestli nechám vybuchnout Zemi a odletím s ním na Mars, udělala bych to. Sakra, máš dvě děti, dvě děti, dvě...............jo kruci. Mám. A taky mám jedno odulý tělo, zmučený srdce a opuštěnou duši. A nikdo mi neříká Terezičko. Tak.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat