Evino jablko

Kdysi dávno jsem slíbila dát k lepšímu několik historek z minula, týkajících se seznamování s cizími muži. Přes internet. Za účelem nejrůznějším. Velká škoda je, že jsem neměla šanci psát ty akutní skutečnosti již v době jejich vzniku, neboť s patnáctiletým zpožděním jistě opomenu mnohá úžasná fakta, což je na jedné straně škoda, ovšem zase ty historky, které mi v paměti po tak dlouhou dobu utkvěly, jsou nepochybně nezapomenutelné.

Kdyby se mě někdo zeptal, na jednoho si vzpomenu hned. Šlechtitel.......

Šlechtitel jablek.

Šlechtitel tělem i duší.
______________

"Já mám čaj. Dáš si čaj?" zašeptal uprostřed hlučné restaurace.

"Kafe" zařvala jsem " a dvě mlíka".

Šlechtitel se zajíkavě ohlédl za sebe a svraštil obočí.

Asi bych neměla řvát, řekla jsem si a zapálila cigaretu.

"Kouříš?" Ta otázka se mi zdála poměrně zbytečná, vzhledem ke skutečnosti, že mi z plic právě táhlo asi kilo dehtu.

"Piješ?" zeptala jsem se na oplátku a jemným pousmáním docenila jako jediný u stolu svůj smysl pro humor.

"Čaj" odvětil on. Tak bujnou konverzaci jsem nečekala!

"Hmmmm" na to já.

"Hmmmmm" na to on.

"A co děláš? Tedy když nepiješ čaj..." jakýkoliv můj pokus o vtip narazil na svraštělé obočí.

"Dělám do jablek" zašeptal a rozhlédl se kolem sebe.

"Ják jako do jablek? Pěstuješ? Trháš? Prodáváš???"

Nervózně si poposedl na židli, přiložil ruku na ústa a zašeptal ještě tišeji "neměl bych o tom mluvit".

To mě rozrajcovalo. Tajemný chlapy miluju!!!

"Co děláš s jabkama? Řekni!!!!!!" zařvala jsem přes půl hospody a Šlechtitel se málem zhroutil ze židle.

"Nekřič prosím tě!!!! To není legrace!!!"

"Nebudu křičet, ale musíš mi říct, co s těma jabkama děláš!" Vydírání je můj majstrštyk.

"Šlechchchchchchcchch" přirdoušeně vyrazil Šlechtitel s oběma rukama na ústech.

" A na to se napijeme!!!" Zařvala jsem zase a přes jeho odpor objednala dvakrát Jelzin jabko. (Fakt mám smysl pro humor)

"To sou jabka, to musíš..." nutila jsem toho chudáka do druhého, třetího a čtvrtého panáka. Udělala jsem dobře. Ať si kdo chce co chce říká, alkohol zkrátka bourá komunikační bariery a lidi co jedou v čaji si v životě tak nepokecají.

Šlechtitel zrůžověl, přestal se vrtět a ohlížet a rozpovídal se.

Po dvou hodinách rozebírání šukání žlutejch jablek s červenejma jsem měla hlavu jak vodní meloun. Šlechtitel začal střízlivět a zase nervózně poposedal na židli.

"Já...víš...já bydlím s maminkou....ale ty....ty seš vopravdu fajn holka.....tobě já to řeknu!!!"ˇ

Teď jsem začala nervózně poposedávat já. Vzhledem k tomu, že za tři hodiny schůzky jsem pronesla dohromady asi 15 slov a už jsem fajn holka, čekala jsem po úsměvu nějaké vyznání.

"Já.....já....já nevím, jestli ti to ale můžu říct.....no....já jsem....vůbec nevím, co na to řekneš, je to vážně bomba.........vyšlechtil jsem právě ........novou odrůdu!"

Tiše jsem zírala.

Byla to vážně bomba.

Nedokázala jsem tu informaci zpracovat.

"A na to se napijeme" zašeptala jsem a objednala si fernet.

Šlechtitel nejistě těkal očima. "Neřekneš to nikomu, viď? To.....já ti to neměl říkat! Nesmíš to nikomu říct!!!"

"Ještě nevím" řekla jsem tvrdě a kopla do sebe fernet. "Možná mě budeš muset zabít!"

Šlechtitel neměl zjevně smysl pro nadsázku. Jeho oči se viditelně zúžily a ta myšlenka mu naprosto zřetelně začala vrtat v hlavě. "Doprovodím tě domů, chceš?" zeptal se velmi divným tónem.

Začala jsem se bát. Spěšně jsem se rozloučila a jsa střízlivější než on, rychle vyběhla z kavárny.

Pak jsem schovaná za stromem sledovala, jak Šlechtitel pomocí přískoků opouští restaurační prostor a velmi kreativní formou mate případné pronásledovatele prahnoucí po receptu na super šťavnatou odrůdu. Nehledal mě. Snad si není mou fyzickou likvidací zcela jistý......když jsem ta fajn holka!

Večer ale nebyl úplně ztracený. Náhodou jsem potkala Rudlu a – v mládí jsem poměrně hojně konzumovala alkohol - pěkně jsme se spolu opili.