Myšlenky koketující s postupným vyhlazením celé manželovy rodiny mě doprovodily až před školu. Se zalíbením jsem sledovala Honzíka juniora, běžícího ke mně. Přesný odlitek svého otce. Chytrý, krásný, cílevědomý – sobec.
„Ahoj mámo, prosím tě, proč jsi pro mě přišla? Říkal jsem ti stokrát, že půjdu domů s klukama. Nebo příště aspoň čekej za rohem. Oni se mi kluci smějou."
Tak to je fajn, že to vím. A to je mu teprve sedm. Jestli to tak půjde dál, bude si jeho otec muset najmout nějakou společnici na reprezentaci, aby se všichni v tanečních neumlátili smíchy . Ať počítám jak počítám, při setrvání současného trendu ročního růstu mého váhového indexu bude tohoto chlapce doprovázet na společenské události spojené se zahájením sexuálního života již téměř 120 kilové monstrum.
„Proč pro mě nejezdíš autem?"
„Protože auto potřebuje tatínek."
„Na co, když sedí celý den v kanceláři?"
No to by mě taky zajímalo. Možná, aby se neunavil před squashem. No jo, to si budou mít s Kateřinou o čem povídat. To bude pěkný večer. Můj krásný muž bude vesele rozprávět s mou blbou upravenou spolužačkou o nástrahách squashového podání a já si budu po vzoru zavržených žen sypat v kuchyni na hlavu popel. Do toho bude tchýně opakovaně hýkat své oblíbené fráze o zničeném životě svého jediného syna, který by byl udělal lépe, kdyby mě ihned po početí prvorozeného prodal do afrického nevěstince.
„Nevím Honzíku, budeš se muset zeptat tatínka."
Další otázky svého zvídavého štěstíčka jsem ignorovala. Moje nálada byla „zcela nepochopitelně" vidinou radostného pátečního večera na bodu mrazu. Snažila jsem se vymyslet nejrůznější výmluvy od vymření poloviny rodiny, přes živelnou katastrofu až po morovou ránu. Nevymyslela jsem nic. Honzík vesele žvatlal něco o mouše, utržených nožkách a záchvatu „pančitelky z čejáku", ale nezmohla jsem se ani na ekologicky – výchovnou přednášku. Síla mého ega zůstala utopená ve zbytku zmrzlinového poháru.
Žádné komentáře:
Okomentovat