Možná to nevíte, ale Freud to věděl. Každý tlachá o kastračním komplexu, Oidipovském komplexu, Elektřině komplexu a přitom málokdo zná komplex, kterým jsme postiženi všichni. Komplex dikobrazí.
Já to pochopila po svém blondýnním, takže pokud některému sofistikovanému šťouralovi nebude zatěžko dohadovat se o původně míněném smyslu říkám mu tady a rovnou, ať se jde hádat jinam, neb moudřejší ustoupí a to od blondýny lze zkrátka čekat jen stěží. Nemusíte se mnou souhlasit, ale mám krátký a stručný výklad problému i jeho originální řešení.
Tak tedy Freud to věděl. Jsme jako banda zmrzlých dikobrazů (nejsem si teď zcela jistá, jestli to nebylo snad jiné ostnaté zvíře, ale nebudeme puntičkářští, že?).
Freud měl prý na svém stole sošku dikobraza – popřípadě toho jiného ježatého zvířete, v dalším to prostě BUDE dikobraz – a když se stěhoval, bral si ho vždy s sebou. Proč? Aby mu připoměl, co jsme.
Dikobraz usíná sám a je mu zima. Je mu taková zima, že si hledá jiného dikobraza, ke kterému se v chladné noci přimkne a co jiného – popíchá se o něho. Zraněn odchází a pokouší se usínat sám, je mu ale zima, tak hledá dalšího dikobraza a věří, že právě o toho se nepíchne.
Popíchá a zraní se vždycky.
A přesto pořád chodí nocí, třesoucí se zimou, a hledá. Pořád hledá.
Nemůže si pomoci.
Stejně jako si nemůžeme pomoci my.
Ale řešení je přitom tak prosté!!!!!!
................................
NEPÍCHAT!
Já to praktikuji dlouho a úspěšně i v praxi. Myslím, že Freud by byl na svou nadšenou blondýnu právem hrdý!
Žádné komentáře:
Okomentovat