Terezka - část pátá

Je pátek. Vzhledem ke své vlastní neschopnosti odvrátit ataky těžko zdůvodnitelné Kateřininy empatie budu mít místo tradičního pohodlí teplákové soupravy, brambůrek a radostného výskání televizních celebrit zkušební program vlastní sebekontroly.

Přece to zvládnu! Porodila jsem dvě děti. Ne, že by to bylo zárukou schopnosti inteligentní konverzace, ale rozhodně to dává velké šance odolat zvýšenému náporu stresu a naučilo to člověka trpělivosti. Taky vím, že všechno zlé je pro něco dobré a i to, co dobré není, musí jednou skončit.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Dobrý bože, za co mě trestáš! Zírala jsem chvíli na obraz té nevzhledné cizí tváře v zrcadle a přistihla se, že místo úvah, jak nanést co nejúčelněji na bezvýrazný podklad alespoň trošku přijatelný obličej, přemýšlím o co nejúčinnějším čistidle na zaplivaná zrcadla.

Tak dost. Musí to přece nějak jít. Vždyť se říká, že každá žena je krásná – přesvědčovala jsem sama sebe. Odsunula jsem podbradek. No vidíš, hned je to lepší. Rozcuchala jsem se a zatvářila se jako svůdnice. Výsledný efekt byl mírně řečeno velmi směšný. Začala jsem propadat úzkosti. To nezvládnu. Nejsem čarodějka. To chce zásah šikovné ruky odborníka.
Když selhal i můj třetí pokus nasoukat se do riflí, zoufale jsem uchopila dostatečně elastické tepláky, zkontrolovala stav jednotlivých potomků, tchýni (trošku pomstychtivě) zadala odpovědnost za přežití drobotiny a její námitky odrazila odůvodněním, že měla přece pravdu a já se sebou musím něco dělat a velmi svižným krokem se vydala do kdysi tak hojně navštěvovaného „salonu krásy". Takto honosně se nazývalo zaplivané kadeřnictví, kde již několik století vládly zlaté ručičky Františkovy.

I zlato koroduje.

„Ale vy jste se nám spravila, mladá paní" šveholil poslední z titánů, pamětník starých zlatých časů a mával mi nůžkami kolem hlavy. „A že jste tu tak dlouho nebyla.....no ty vlásky, to je hrůza, mladá paní. Chtělo by to barvičku, už nám šedivíte. A také zábaleček by se šikl..."

Zavřela jsem oči a prováděla uklidňující dechová cvičení. Dobrá příprava na večer. Oči jsem otevřela až ve chvíli, kdy se ozvalo nadějné „...no to je jiná, zase jste pěkně šik..."

„Ježišmarjá........." vyklouzlo mi. Pevně jsem zavřela oči a znovu je otevřela. Nezdálo se mi to. V zrcadle se odrážela jakási příšerná natupírovaná matróna ostříhaná podle poslední módy konce předminulého století. „Panebože, co jste to.............."

„Krása paninko, viďte? To víte, na moje zlaté ručičky je spolehnutí! Tak to bude pětsetdvacetkorunek..."

Vysolila jsem šest stovek a vypotácela se na vzduch. Tohle ne. To nemůže být pravda. Sáhla jsem si na zlakovanou hlavu a zhodnotila, že jako odpuzující zbraň pro případ teroristického útoku se to ještě může hodit.