Nedělní ráno
Dupeho fotka až příliš připomíná místo, kde jsi zemřel...
Vojtěch sešlápl plynový pedál. .......
Stěrače pomalu olizovaly ze skel podzimní pláč a světlo reflektorů se zakusovalo do ranní mlhy.
Zapálil si cigaretu, vyměnil kazetu v přehrávači a promnul si oči. Chtělo se mu strašně spát, ale musel se vrátit. A musel to udělat hned. Vždycky byl horká hlava. Nejdřív střílel a pak mířil.
Teď ale chce být s ní. Ví, že mu odpustí. Ví, že ho miluje. Možná právě kvůli tomu, že to ví na ni včera tolik křičel. Co čekala, proboha? Že bude rád? Má přece spoustu plánů, nechce se ještě vázat…..nakonec kdo ví, s kým to má…..co si myslí, že mezi nimi je?
Vztah? Ne.
Vztah to pro něj začne být, až bude sedět v pátek večer u televize, poslouchat její vzlyky a nebude mu to vadit. To bude vztah. To, že se spolu občas vyspí a zajdou na večeři přece nemůže nikdo považovat za start pro šťastnou rodinku.
„Zdechni parchante…“ křičela za ním, když běžel po schodech.Rozzuřený sedl do auta u ujížděl kamsi. Když mu asi po dvacáté volala, vztekle praštil mobilem o zem. Někdy kolem půlnoci zaparkoval. Dýchal listopadovou noc, sledoval stíny tančící mezi ojíněnými stromy a snažil se myslet na sebe. Na svoje plány.
Vztek pomalu ustupoval a místo „já“ se mu vkrádala do myšlenek „ona“. Snažil se vybavit si její smích a ucítil hrozný strach , že ho už neuslyší. Najednou věděl, že se o ni bojí víc než o sebe. Věděl to tak jistě, jako nic na světě. A stejně tak věděl, že ji chce.
Chce je oba.
Sedl si do auta a snažil se na chvíli usnout. Začalo svítat. Otevřel oči a usmál se. Už dlouho neviděl svítání.
Vrátí se k ní a slíbá všechna slova, která na ni včera křičel. Zůstane s ní. S ní a s tím maličkým. Těžko říct, jestli bude dobrý táta…………………………….
Vojtěch sešlápl plynový pedál. Stěrače pomalu olizovaly ze skel podzimní pláč a světlo reflektorů se zakusovalo do ranní mlhy, která za obzorem ukrývala konec.
Smrt vyrušila tiché ráno.
Zvuk brzd, tříštění skla a rány narušil klid černých ptáků, kteří se rozzlobeně vznesli nad stromy.
Smrt nespěchala. Nechala Vojtěcha bojovat. Nechala ho vyslovit poprvé „miluju tě“ a nechala ho litovat, že jí to nikdy neřekl. Nechala ho přemýšlet o barvě očí jeho syna. Nechala ho přemýšlet o tom, jak moc ublížil a co všechno by udělal jinak, kdyby…...
Za pár desítek minut se Smrt začala nudit. Znala dobře tu zoufalou touhu žít a povědět nevyřčené. I proto věděla, že není tím nejsmutnějším na tomhle příběhu………
*
(Děkuji Dupemu za souhlas s uveřejněním a použitím jeho fotografie, který mi dal 20.2.2004:-), a který považuji stále za aktuální...)
Žádné komentáře:
Okomentovat