Tereziny trampoty - 7 část

Můj mozek se pokusil vyvinout jakousi aktivitu. Honza už bude doma. Děti jsou v bezpečí, drak nepřiletí. Přiletí jen Kateřina na koštěti. Jak přiletěla, tak odletí. A jestli je na světě nějaká spravedlivost, tak jí podtlakem ve výškách prasknou silikony

„Potí se mi ruce a jak točím skleničkou ze strany na stranu, zůstává na ní divná mastná skvrna. Snažím se soustředit pohled na ty podivné vydechlé obrazce na tapetách přede mnou a nezírat lačně na jeho oči, hnědé jako tabulka zapovězené lahodné milované sladké svůdné čokolády...............

„ Dáte si ještě jednu paní?" hlas nechutně hubené servírky mě vytrhl z příjemných zakázaných opulentních úvah. Váhám. Alkohol jsem už pár let nepila a třetí sklenička by ve mně mohla vzbudit špatně ovládnutelné hovězí pudy.

„Jasně" vyhrkla jsem hned, když jsem si uvědomila význam slova „pudy". Začala jsem ho převalovat na jazyku a chutnalo stejně, jako čokoláda. Bylo zapovězené, sladké, lahodné a svůdné.....

Podívala jsem se na něj. Už pár hodin jsem se snažila vnímat co říká, ale nějak mi to pořád splývalo ve slovo čokoláda. Pořád mluvil. Před chvílí jsem zaslechla něco jako „...moje žena mi nerozumí...", ale to otisk významu té věty nezůstal moc hluboko. Hýbal rty. Růžovými rty, které kdysi chutnaly jako čokoláda.

Nikdy bych si nemyslela, že motat jazyk se může člověku i při myšlení. Je čas se rozhodnout. Zatím jsem ustála hodnou slušňačku, co naslouchá dávnému příteli. Jestli tohle dopiju, pomoz mi všichni svatí.

Rozhodla jsem se a pevně uchopila skleničku. Rychle jsem se napila. Obří doušek dal nehoráznou zvučnost slovům „...žádná nebyla jako ty...". Při dvou dětech a všudypřítomné „královně matce" mě naštve málo co. Málo co kromě blbých ponižujících laciných nedůvěryhodných tuctových lichotek, urážejících samou podstatu mého inteligentního, i když momentálně poněkud destabilizovaného ženství.

Zlatavý alkohol s divným jménem vlétl při mé snaze ohradit se proti těmto způsobům nehodným nás obou přesně do středu dýchací trubice.

Dusím se kašlem ve snaze nevyloučit ze svého těla již zabydlenou whisky a moje záchvaty pomalu přecházejí do smíchu. A najedno je mi jedno, že vypadám jako blázen. Je mi jedno, že mám na hlavě vražedné tupé, že se mi smíchem třese břicho kypící z kalhot i to, že mi tuk pod bradou vytváří pěkný ochranný vak. Je mi to jedno. Je mi jedno, že se celá hospoda otáčí a je mi úplně jedno, co si ten namyšlený panák naproti mně, se kterým jsem ještě před několika hodinami chtěla uletět na Mars, myslí.

Jako by mi mozek vystřízlivěl. Jako by se mi najednou rozsvítilo. Dívala jsem se na něj a viděla svého muže, který v pečlivě vyžehleném obleku a ležérní kravatě právě říká na naší květované sedačce mé příšerné spolužačce Kateřině „moje žena mi nerozumí".

Bylo to směšné. Ale ne tak, jako dřív. Nebylo to přesvědčování sebe sama, že o nic nejde, ani snaha přehodit výhybku z trpkosti na nadhled.. Prostě to bylo opravdu směšné.

Takhle jsem se nezasmála snad sto let. Plácala jsem se do kolen a nemohla přestat. Tím strašlivým hýkáním jako by ze mě vyprchávaly dlouhé dny plné trpkého čekání na krásného úspěšného manžela, noci strávené o samotě u dětských postýlek a tupá prázdnota, pomalu a jistě opanující mé prostorově výrazné tělo.

Pomalu jsem se zvedla z křesla.

„Zaplatíš to, viď? Podivuhodně svižným krokem vyšla před hospodu.

Byla jsem opilá. Opilá a svobodná.

Nedokázala jsem si ten pocit vysvětlil. Bylo to, jako když ohýbáte pružné dřevo tak dlouho, že už o možnosti jeho prasknutí ani neuvažujete. A ono si pak v té nejnemožnější chvíli rupne a vystřelí vám oko. A vy už ho neslepíte.

Vzduch voní jinak než před pár hodinami. Já voním jinak. Trošku po whisky a hodně něčím, co nedokážu popsat. Nemám potřebu plížit se podél zdí ani být neviditelná. Chce se mi ječet na všechny ty roky.

Rozhlížím se kolem sebe, zhluboka dýchám noční tmu a můj bojový pokřik se rozléhá parkem jako vítězné ječení hunských hord chystajících se vyplenit kvetoucí a šťastně vypadající město.