Ježíši, on to fakt dělá s manželkou!!!!!!!!

Blahoslavena buď Pekárna !!!! Když zmírám metána mateřskými povinnostmi sem a tam, když se zdám být konečně dobrou hospodyní a s netušenou vervou se vrhám do přípravy čokoládových rolád....když se ihned po cvičení vracím do náruče domova a má špatná povaha se projevuje pouze a jen tak, že bez mentorování naslouchám kamarádce opěvující novost a šťavnatost momentálně hojně pěstovaného mimomanželského sexu, když je tedy všechno jak má být a je to tak moc dlouho, dostaví se podivná potřeba zkaženosti.

A to já pak místo podvazků a balení neznámého čérnovlasého chlapína nalistuju program Pekárny a narvu se do riflí, seberu zákonitého a šupajdíme na blues. A šupajdili jsme i tuto sobotu.

Napájela jsem se červeným v báru houstl dým a muzika hrála, místnost byla plná postarších dlouhovlasých charismatických flájbojů s počínající pleší a mladou přítelkyní, servírka byla neobyčejně milá a rozlévané červené nezvykle dobré.

A tak nám plynul čas a s každou dvojkou nabíral Žíža na přitažlivosti a kolem desáté večer, když už koncert končil, byl přitažlivý přímo šíleně, dokonce tak, že jsem se smála jeho vtipům a hluboce mu hleděla do očí, když jsem na ně dokázala zaostřit.

A pak jsme sedli do auta a mě se nechtělo domů a já začala dělat takové ty věci, co rozhodně nemají v bodovacím programu České policie své místo, ovšem rozhodně by tam být měly, protože to rozhodně odvádí řidičovu pozornost o něco málo více než telefonování.

Žížalek byl poněkud poplašen, neboť totok zažil naposledy (se mnou) řádově před mnoha lety a přejížděl z pruhu do pruhu v poměrně nekontrolovaných intervalech, tak moc neváhal a našel opuštěné místečko v přilehlém háječku.

Jak tak zpracováváme genetické informace, objeví se za okénkem světélko. A druhé světélko. Pak se ozve smích a já provádím výsmykný pohyb, díky němuž se zasouvám kamsi hluboko do lůna vozu mezi zadní a přední sedadla, nohy u kolen pevně obemknuty černým krajkovým prádélkem.

Žížalek hluch, tak jak to u mužů při práci na budoucnosti světa bývá, nereagoval na smích, ale dvéřka otevřel až na ťukání, když si předtím zmateně upravil zevnějšek do podle něj jakési nenápadné přijatelné podoby.

"Dobrý večer, pane řidiči, kontrola dokladů" slyším v mrákotách a vidím odlesky policejních čapek.

"Do-do-do-brý" koktá žížal cosi neidentifikovatelného.

"Jste v pořádku" vrhá orgán dotaz zjevně na část mého těla, která kouká zpod sedadel.

"Jasně" pípám zmutovaně a snažím se nějakým způsobem vysoukat své svršky i spodky na alespoň přijatelnější místo a současně se plazím směrem vzhůru. Myslím, že pohled na mě policistu právě nerozněžnil.

"Můžete mi ukázat občanku? ptá se výrazněji strohým tónem. Ten chlap si myslí....on si myslí....on si snad myslí.........ON SI MYSLÍ, ŽE TO DĚLÁM ZA PENÍZE!!!!!!!....že by mi za to někdo zaplatil....to je úžasné!!! nejsem ještě ztracena!!!!

"já ...... jsem.....manželka....jeho....jsem ....já"

Orgán má na tváři takový ten úsměv, co má říkat, že není blbec. Bere do ruky mou kartičku, dlouze ji studuje, poté si bere od kolegy žížalovu kartičku, dlouze ji studuje, poté dlouze studuje obě kartičky vedle sebe, poté se dlouze zadívá na mě, následně naprosto nevěřícně zírá na žížalka a pronáší zhnuseným, překvapeným hlasem plným pohrdání..."ten chlap to tu snad fakt dělá s vlastní manželkou!!!!!!!!!!!!"

To žížal nevydržel a vyprskl smíchy.

Mě do smíchu není. Já si připadám strašně. Nepatřičně. Destruktivně. Neslušně. Oči se mi zabodávají hluboko do země , jak se stydím. Neměli jsme se brát!!! Nepřišel by na to, že k sobě patříme!

Poučila jsem se!!! A proto tady slavnostně přísahám.

Příště v autě již nikdy s vlastním mužem!!!!!! Slibuji, strážníku!