„Dobrý den, maminko“ zahlaholila jsem jak jen to šlo radostně ihned ve dveřích. Do náručí mi skočila Karolínka. Moje sluníčko.
„Mami, babicta se asi zlobí. Lozsypala jsem kolálky, plotože jsem chtěla, aby je mlavenečci posbílali, jako v té pohádce.“
Sluníčko pozvolna halil mrak. „Jací mravenečci?“
„No ti, co jsem je nasbílala s Pavlíkem ve školce do cukšenky“ dcerka na mě upřela nevinný bleděmodrý pohled. Ve vzduchu se vznášela bouřka.
Rozdala jsem dětem úkoly nutící je setrvat v jim přidělených doupátkách a plíživě se vydala bytem směrem ke kuchyni. Ani indiánské krytí mě nezachránilo před odhalením. Vždycky mě udivilo, jak někdo měřící 150 cm může být chvílemi monumentální a hrozivě se tyčit. Tuhle tchýninu schopnost jsem ze všeho nejvíc přičítala praktikám woo-doo nebo jiným běžným schopnostem vlastním každé čarodějnici, ovšem stejně mě to vždy nesmírně překvapilo.
„Terezo! Takhle to dál nejde! Ty děti jsou nevychované. Jeník vás musí všechny živit, nemá čas se jim věnovat a jak je vidět, ty na to nestačíš. Já nemám čas ani chuť vysvětlovat ti tady, jak se má vychovávat dítě, ale předpokládám, že když jsi dělala děti, věděla jsi, co to s sebou přináší za odpovědnost.“
Dívala jsem se na tchýni a v duchu si představovala, jakou kariéru by mohla v dávných dobách udělat jako kmenová zaklínačka hadů. Není zlá, snažila jsem se uklidnit. Jen tě zkrátka Terko nesnáší. Uklidňování nepomohlo.
V duchu jsem si odříkávala tolikrát připravenou motlitbu.
„Já měla vždycky za to, že u výroby dětí musí být dva, máti. Navíc Karolínku si přál Honza a moc dobře to víte“ vztek ve mně rostl. „Taky dobře víte, že jsem to byla já, kdo musel nechat vysoké školy, zatímco Honza ji dostudoval. A taky byste si mohla všimnout, že posledních šest let nedělám v podstatě nic jiného, než že skáču kolem dětí, kolem plotny, kolem vás a kolem vašeho syna, který při svém obrovském množství práce chodí pravidelně na fotbal, na squash a víkendy tráví v garáži nebo na motorce, což jsem mu nikdy nevyčítala, protože se snažím nepotlačovat jeho přirozený rozvoj, jak mi neustále zdůrazňujete. Ten cukr samozřejmě uklidím, ale pokud se chcete bavit o výchově dětí, obávám se, že budete muset počkat s vyčítáním na svého syna.“
Zatímco jsem mlčíc sama sobě kladla otázku, proč že nejsem schopna to všechno ani po šesti letech říct nahlas, pokračovala tchýně v krasojízdě.
„Vypadáš příšerně, nechápu, co celý den děláš, když já musím hlídat děti. Zajdi si alespoň ke kadeřníkovi a měla bys zhubnout, Jeník je zvyklý na upravené ženy“ usadila mě tchýně definitivně a odklapala z kuchyně.
Sakra, sakra, sakra. Snažila jsem se vší silou udržet se, nevyběhnout za ní, nesrazit ji svými úctyhodnými 90 kilogramy k zemi a neskákat tak dlouho, až zůstane ležet bez dechu a hlavně potichu. Snažila jsem se to neudělat, ale hýčkat tuhle představu bylo tak lákavé, že jsem neodolala a několik dlouhých minut uprostřed mravenců, cukru a korálků snila o nejrůznějších formách násilí páchaného na manželově drahé mamičce.
Jasně jsem si uvědomovala, že mám poslední dobou hodně agresivních myšlenek. Pouhá představa násilí páchaného na štíhlejších, úspěšnějších, nezávislejších a sebevědomějších ženách mi způsobovala až nečekané uspokojení. Maják mé civilizované podstaty varovně blikal. Něco se mnou zřejmě nebude v pořádku.
Zuřivě jsem mávala smetákem a snažila se přimět mravence, cukr a korálky, aby zůstaly na hromádce a svou poslušností alespoň částečně zmírnily moje utrpení. Jestli někdy někdo zkoušel zamést současně korálky a mravence, pak ví, o čem mluvím. Naštěstí byla má demence teprve ve stádiu raném, takže vzít vysavač mě napadlo asi už po deseti minutách marného boje.
Blahoslaven buď vynálezce vysavače!
Žádné komentáře:
Okomentovat